Jejím cílem je prostřednictvím kompenzačního bonusu rozšířit zmírnění ekonomických dopadů koronavirové pandemie na osoby vykonávající práci na základě dohody o provedení práce (DPP) nebo dohody o provedení pracovní činnosti (DPČ). U těchto zaměstnanců sice také došlo ke snížení či úplnému výpadku příjmů z této pracovní činnosti, ale tento výpadek jim nebyl kompenzován žádným ze série podpůrných opatření. Od státu by tak mohly získat příspěvek ve výši 350 korun denně, a to za období od letošního 12. března do 8. června. O kompenzační bonus 500 korun denně budou moci podle této novely zpětně žádat i OSVČ a společníci malých s.r.o., kteří za koronavirové krize souběžně pracovali na takovouto dohodu. Dosud byli tito lidé ze státních podpor vyloučeni. Souběh čerpání obou příspěvků ale možný nebude.
Zásadní podmínkou je, že musí jít o takovou práci, která zakládá účast na nemocenském pojištění. Toto budou muset lidé pracující na zmíněné dohody doložit, a to jednak kopiemi těchto pracovních dohod a rovněž i kopiemi mzdových listů. A to proto, že státní úřady o nich nevedou evidenci.
Na dohody často pracují samoživitelky, rodiče malých dětí, lidé v penzi nebo studenti. A využívají se i u kratších úvazků. Návazně na utlumení, či dokonce přímo zastavení, mnohých ekonomických činností, se mnozí z těchto pracovníků dostali do vážných existenčních problémů. Ze strany vlády byl tento problém ovšem poměrně dlouho na okraji zájmu.
Musím zdůraznit, že tento vládní návrh byl připravený nakvap (prakticky během jednoho týdne) a s mnoha nedostatky. To se také ukázalo při jeho projednávání v Poslanecké sněmovně, kdy byly právem vytýkány některé nelogičnosti. Jde například o to, že na bonus pro osoby samostatně výdělečně činné a pro společníky „eseróček“ opět nemají nárok ti živnostníci a podnikatelé, kteří si přivydělávají na takzvané částečné pracovní úvazky v klasickém zaměstnaneckém pracovním poměru. To v praxi znamená, že živnostník, který pracuje na DPP či DPČ s příjmem například deset tisíc korun měsíčně, nyní na finanční pomoc od státu nárok mít bude, kdežto jiný živnostník, který dělá třeba úplně tu samou práci na stejném pracovišti a se stejným příjmem, ovšem v rámci zaměstnaneckého poměru, ten nikoli.
Rovněž se i nadále zapomíná na ty, kteří mají pracovní poměr jako hlavní činnost, ale nízký příjem, a větší příjem ve vedlejší činnosti jako OSVČ.
Postoj poslanců KSČM souhlasil s těmito kritickými výtkami, ale také reflektoval i absentující problematiku agenturního zaměstnávání, kde se v drtivé většině také používají DPP a DPČ a nikoliv klasický pracovní poměr.
Základní problém Poslaneckou sněmovnou schváleného vládní návrhu novely zákona o kompenzačním bonusu je ovšem v tom, že situaci osob pracujících na DPP a DPČ řeší pouze částečně. Jeho koncept je totiž od samého počátku hrubě nespravedlivý. Mám na mysli zejména to, že u DPČ (pokud je odměna přes 3000 korun měsíčně), se odvádí pojistné na sociální a zdravotní pojištění. A stejné je to u DPP (pokud výdělek přesahuje 10 000 korun měsíčně). O těchto DPP a DPČ tedy existuje evidence. Ale co osoby pracující na DPP a DPČ pod tři tisíce korun měsíčně, resp. 10 tisíc korun měsíčně? O jejich reálném počtu nemá nikdo v tomto státě představu.
Ale je tomu skutečně tak? Vždyť u daně z příjmů je tomu jinak. DPČ a DPP jsou od ledna 2014 zdaňovány stejně jako příjmy z pracovního poměru - zaměstnavatelem je vždy odvedena 15 % záloha na daň z příjmu bez ohledu na to, jak vysoký byl příjem. Tedy i do tří tisíc korun měsíčně u DPČ a u DPP je tomu obdobně do deseti tisíc korun měsíčně. Jinými slovy - evidence (mzdové listy) i v těchto případech existuje a státní správa by ji měla umět rozklíčovat. Že to aktuálně neumí (či nedělá) by nemělo být důvodem k tomu to nedělat dál.
Věc je o to závažnější, že pokud zaměstnanec na DPP či DPČ nedosáhne výše uvedeného minimálního příjmu ( tři tisíce korun, resp. deset tisíc korun měsíčně), a zároveň se vyskytne na jeho straně překážka v práci v podobě dočasné pracovní neschopnosti nebo karantény, nemusí zaměstnavatel takovému zaměstnanci po dobu trvání překážky v práci vyplácet 60 % průměrného výdělku.
Vláda tak, podle mého, zvolila z vysloveně utilitárních důvodů koncept nevhodný a pro některé poslance KSČM nepřijatelný. Lze dokonce o této novele zákona o kompenzačním bonusu směle říci, že je to "škrábání se za levým uchem pravou rukou". Přístup k řešení by měl být zásadně jiný. Totiž buď urychleně najít algoritmy k rozklíčování oněch DPP a DPČ s nízkými mzdami, nebo navrhnout příslušné úpravy zákoníku práce.
Proto jsem spolu s některými dalšími poslanci za KSČM byla k tomuto vládnímu návrhu zdrženlivá. Někteří členové našeho poslaneckého klubu jej podpořili, jiní se zdrželi. Tedy jsme aktivně nebránili jeho schválení. I když se jedná o špatné a nekomplexní řešení, je na druhou stranu pravda, že přesto je lepší než vůbec žádné. Ale vězme, že je to řešení jen pro část této početně poměrně značné skupiny zaměstnanců.
