Ovšem, a to zdůrazňuji, nelze sledovat jen kondici firem. Musí jít o kondici celé společnosti a státu, včetně státních financí. Proto se ukazuje tak nadmíru aktuální otázka další ekonomické strategie České republiky. Jenom připomínám, že vláda začala přesně před rokem připravovat hospodářskou politiku státu, která by ho měla vést až do roku 2030. Ale za uplynulých dvanáct měsíců je stále jen ticho po pěšině. A koronavirová pandemie postavila Českou republiku před úkoly, které jsou zčásti staré, tedy takové, které byly již před pandemií, a zcela nové, které vznikly z důvodu překonávání pandemie. Jsou to úkoly rozpočtové politiky, strukturální přestavby ekonomiky a proměny její struktury. Čeká nás v této souvislosti nepochybně veliká diskuse. Ale zatím je ticho po pěšině. Jen namátkou v této souvislosti zmíním, že musíme především:

·      analyzovat současný stav, tedy provést analýzu východisek,

·      dále si položit otázku, zda chceme, aby se i nadále průmyslová výroba podílela vysokou měrou na celkové přidané hodnotě. Pokud ano (ale i pokud nikoliv), tak jakým způsobem zajistit, že česká ekonomika přežije,

·      na co se zaměřit v oblasti výroby a výzkumu - materiálový výzkum, 3D tisk, virtuální realita, bezpečnostní protokoly, inteligentní dopravní zařízení, umělá inteligence. V tom jsme špička. Tyto oblasti (a které další?) by měly být předmětem rozvoje a také státní podpory,

·      nejdříve vláda připravila národní investiční plán, a teprve potom hodlá formulovat hospodářskou strategii. Ale to má být přece obráceně. Protože hospodářská strategie nám má dát hlavní cíl, tedy například rychlá konvergence k vyspělým zemím. A z toho pak formulovat investiční priority – a ne tak, jak to děláme dnes,

·      Česká republika nedokáže postavit další rozvoj na investicích z tuzemských zdrojů. Dělba práce a ekonomické kapacity například mezi zeměmi Visegrádu neexistují, nemluvě o navázání vlastních kontaktů se státy typu Turecka nebo Egypta. Prakticky jsme zůstali jen u exportních představ o Rusku nebo Číně.

O těchto věcech v KSČM diskutujeme a byli bychom rádi, kdybychom stejný přístup viděli i u jiných stran. Jsem ale optimistka a tak doufám, že se toho ještě dožiji. Uvědomme si, že jinak nám ujede vlak. A ten již rychle opouští stanici.

Ještě se vrátím k problematice řešení zadlužení státu. Je zřejmé, že prudce rostoucí vládní dluhy nejsou bez rizika, a že v budoucnu může přinést nutnost prudkého fiskálního utažení v podobném duchu, jaké proběhlo v Řecku. České republice to sice nehrozí, ale ve většině evropských zemí i ve světě ano. Hovořit můžeme i o riziku vysoké inflace. Zdůrazňuji, vysoké inflace.

Ovšem v souvislosti s udržitelností dluhů je dobré mít na paměti jeden mechanismus: U zemí, které mají svou měnu, svou centrální banku a půjčují si zejména ve své měně (tedy třeba Spojené státy; ale Česká republika je aktuálně v obdobné pozici) je pro dluhy konečným ekonomickým omezením jen inflace. Důvod je prostý - pokud by třeba vláda už nebyla schopna získat finance na trzích a neustoupila od toho, že je potřebuje, mohla by v domluvě s centrální bankou od ní finance získat. A to tím, že centrální banka přímo koupí vládní dluhopisy i za nově vytvořené peníze. Vláda by tak fakticky od centrální banky dostala nové peníze a ty by dala na pomoc, podporu, výdaje za služby a tak dále. Ekonomickým limitem pro tento proces je až situace, kdy by výdaje vlády tlačily agregátní poptávku za hranice produkční kapacity ekonomiky – táhly by nahoru inflaci do hodnot pro ekonomiku již škodlivých, což by vládu donutilo s procesem skončit.

Nějak opět postrádám i jen kuloární úvahy tímto směrem. A co třeba poněkud vyšší řízená inflace - ne stávající cíl 2 %, ale o něco více. O kolik? Jaká by byla pozitiva pro státní dluh, jaké by byly dopady takovéto inflace do ostatních oblastí české ekonomiky, jak řešit sociální dopady? Rostoucí množství peněz v ekonomice (nad rámec její produkční kapacity) totiž zlehčují splácení dluhů - snižují jejich reálnou zátěž a také hodnotu. Nebyla by cena za tento mechanismus ovšem příliš vysoká? Opět otázky, o kterých se vůbec neuvažuje a se zarputilou rozhodností se o nich mlčí. Přitom to je jedna z alternativ, jak ven z důsledků koronavirové pandemie, jak alternativně přistoupit ke zmíněné Hospodářské strategii České republiky do roku 2030, jak formulovat měnovou politiku.

A znovu opakuji, o těchto věcech v KSČM diskutujeme a byli bychom rádi, kdybychom stejný přístup viděli i u jiných.