V poslední době jsem měla možnost několik takových menších vesnic navštívit. Silnice samá díra, rezavé či nefunkční lampy veřejného osvětlení, malý nebo žádný obchůdek, a když zrovna doma nemáte auto, jste bez šance dopravit se do většího města. Dojezd záchranky je rozhodně delší než dvacet minut. Lidé si pomalu zvykají na nepřízeň života na vesnici a jen doufají, že se někdo na těch vyšších místech vzpamatuje a pomůže jim obec zachránit. Někteří útrpně říkají, že si na ně vláda vzpomene pouze tehdy, když dojde k nějaké katastrofě, jako například povodně. Starostové se v těchto obcích zoufale snaží zachovat školy, protože jinak, jak usoudili, by mladí s dětmi určitě odešli. Pokud mají v domě dvougenerační bydlení, mohou si senioři gratulovat. Děti jim totiž nákup z vedlejšího města přivezou nebo je na něj odvezou. Stejné to bývá i s návštěvou lékaře a zajištěním léků. Když tomu tak není, snaží se pomoci obec. Možná by bylo dobré při tolik proklamovaném návratu k přírodě a ekologickému zemědělství, aby se vláda a příslušné rezorty velmi rychle zamyslely nad tím, jak těmto beze sporu kdysi krásným vesničkám pomoci a usnadnit tak život jejich obyvatel.