Ale že skutečně budeme rozhodovat o tom, jaký charakter státu a jaký charakter demokracie po volbách v naší zemi bude, a zda se tady podaří udržet standardní plnohodnotnou parlamentní demokracii. Nebo zda naopak budeme směřovat k nějaké oligarchii východního typu, jak se to koneckonců povedlo na Ukrajině nebo v Rusku, kde volič po nějakém čase už má šanci vybrat si jen mezi oligarchou A či oligarchou B, ale už nemá možnost volit demokracii pro všechny.
Ve volbách bude samozřejmě rozhodující program a vize každé politické strany. Ale to, za co neseme společnou odpovědnost a co je společným jmenovatelem, který všechny demokratické strany spojuje, je parlamentní demokracie. Proto jsem vyzval, aby se pravicové a středové strany spojily na její obranu.
Předseda ODS Petr Fiala řekl, že nemá smysl spojovat se proti někomu jen proto, „že je velký a že se ho každý bojí"... Respektuji stanovisko ODS, nicméně důvod, že někdo je velký, nereflektuje skutečnou situaci. Velké demokratické strany skutečně nemá smysl se obávat a není důvod se proti ní spojovat. Je-li ale na scéně nesystémový subjekt, který má v genech a v plánu změnit charakter společnosti, potom za ten společný jmenovatel – parlamentní demokracii – má smysl bojovat společně.
Svobodné demokratické prostředí ohrožuje oligarchie. Oligarcha je někdo, kdo uchopil zákonodárnou a výkonnou moc ve prospěch svých velkopodnikatelských zájmů. Důsledkem je změna charakteru společnosti. Státní moc pak slouží oligarchickým zájmům, ze společnosti mizí svobodná střední třída, bohatství společnosti ve vlastním zájmu přerozděluje několik oligarchů a převážná většina obyvatel je nějakým způsobem závislá na propojené státní a velkopodnikatelské moci. A to už není plnohodnotná demokracie, to je úplně jiný charakter státu, než o který usilují všechny demokratické strany, ať již levicové nebo pravicové. S oligarchou nelze smysluplně vykonávat společnou vládní politiku, protože v takovém případě demokratické strany vyměňují několik drobtů ze svého programu za zcela zásadní hodnotu svobody pro všechny.
Pro příští čtyři roky vidím jako zásadní několik priorit, na kterých se, myslím, dokážeme na středopravé straně politického spektra shodnout. První prioritou je, že občan je suverén vůči státu jako svému servisu, a nikoli v roli poddaného vůči své vrchnosti. Prioritou číslo dvě je míra a struktura přerozdělování, to znamená pokud možno nejnižší daně a takovou jejich strukturu, aby co nejméně dusily tvořivost a výkon. Za prioritu číslo tři považuji míru regulace a represí, kterou tato vláda neuvěřitelným způsobem zvýšila nejen v ekonomické oblasti, ale i v oblasti lidských práv, jako je domovní svoboda nebo zákon o shromažďování. Ty je potřeba zrušit. A prioritou číslo čtyři je naše zahraničněpolitické směřování. Nelze zpochybňovat naše členství v EU a NATO.
Kdybychom se shodli na těchto prioritách a řekli bychom si, že ve všem ostatním, co nás dělí, najdeme buď kompromis, nebo to prostě o čtyři roky odložíme, tak nám z toho jasně vyplývá, že všechny argumenty, které takový dočasný politický blok odmítají, jsou zástupné. Buď si někdo nechce nebo neumí uvědomit nebezpečí změny charakteru státu, nebo se řada politických subjektů připravuje na to, že bude soutěžit v konkurzu, kdo půjde jako juniorní partner do vlády s hnutím ANO. Tomu my jednoznačně říkáme ne. My se takového konkurzu účastnit nebudeme, účast TOP 09 ve vládě s oligarchou vylučujeme.
Deklaroval jsem naši ochotu k personálním obětem. Udělal jsem to zejména proto, že se domnívám, že to je skutečný důvod zdrženlivých až odmítavých stanovisek k vizi společného postupu na obranu demokracie. V každé straně je bohužel mnohem více osobních ambicí a řevnivosti, než je možné společným postupem naplnit. Neochota hledat kompromisy v této oblasti pak promarní šanci, která může být na dlouhou dobu poslední. Rád bych se mýlil. Nadále platí, že TOP 09 je připravena k jednání o spolupráci se všemi demokratickými stranami. Není připravena hledat kompromisy s oligarchou a podporovat jeho osobní zájmy.
MIROSLAV KALOUSEK
