Budí to tedy dojem znovuvytvoření izolovaného centra pro postižené. Ale opak je pravdou. Pokud se pro hendikepované najde místo vlastně na rohu Pernštýnského náměstí v samém historickém centru Pardubic, je to velmi důležitý krok od izolace k integraci. Jen o dva nebo tři domy dál je kavárna Apatyka. Vynikající příklad toho, jak se hendikepovaní mohou a umějí dostat z osamění do centra společenského dění.

V blízkém okolí Pernštýnského náměstí je několik středních škol, které mají na seznamu svých studentů i zdravotně postižené. Zkušenosti z praxe nejsou jednoznačně kladné. Nejeden třídní profesor si slyšitelně a viditelně oddychl, když postižený student šťastně odmaturoval. Gymnázium Dašická před lety nechalo postavit za nemalé peníze plošinu pro dívku na vozíčku, od té doby, pokud vím, nebyla používána. Argumenty pro i proti integraci lze slyšet ve všech městech Pardubického kraje. Ty proti jsou zatím hlasitější, protože méně náročná řešení mají vždycky větší ohlas.

Na druhou stranu není asi žádný vážný důvod boj o integraci vzdávat. Nežijeme v pohádkovém světě, vyladit vztahy mezi postiženými a zdravým okolím je dost složité v rodině, natož pak ve škole, čtvrti, ve městě. „Tento prací prášek se neosvědčil,“ může říci už po prvním praní hospodyňka. „Program integrace postižených se neosvědčil,“ nemůže tvrdit nikdo soudný ani po deseti letech. Je to program generační, ne laboratorní pokus.

Skromně musím s pokorou uzavřít, vím o čem mluvím. Mám za sebou péči o svoji sestru postiženou DMO. Praxe v péči o osobu milovanou po dobu 22 let mne opravňuje zapojit se do debaty.