Mediace také přináší občanům možnost řešit konflikt bez dlouhých čekacích lhůt a psychické zátěže. Spor, který by se u soudu řešil několik let, totiž může mediátor uzavřít za několik hodin. Další výhodou mediace je, že případné důvěrné informace uchová pouze mezi účastníky jednání. Strany mohou vyhledat mediaci i v naději na finanční úsporu; studie financovaná Evropskou unií mimochodem odhadla, že v důsledku nevyužití mediace dochází v průměru ke ztrátě času odpovídající průměrně 331 až 446 dnům a další právní náklady, které by se mediací daly ušetřit, činí přes 300 tisíc korun na případ.

V neposlední řadě je výhodou mediace to, že pomáhá odbřemenit zahlcené soudy. Jen v České republice v loňském roce přesáhl počet pravomocných soudních rozhodnutí ve sporech, jež by se mohly stát předmětem mediace, 750 tisíc případů. Kdyby se tedy desetina z vedených sporů řešila prostřednictvím mediace, jednalo by se zhruba o 75 tisíc sporů ročně, což by byla citelná úspora pro tuzemské soudy. Na druhé straně však stojí i dost nevýhod spojených s mediací. Její hlavní charakteristika, tedy dobrovolnost, může působit i jako negativní aspekt. Druhou stranu nelze donutit k dokončení procesu až do výsledné dohody. Hlavní problém v souvislosti s mediací však spočívá ve vykonatelnosti jejího výsledku. Dokud není výsledná dohoda schválena jako soudní smír nebo sepsaná v podobě notářského zápisu, není přímo vykonatelná a její plnění tedy zcela podléhá vůli stran.

Tím, že po čtyřech letech útrpného vyjednávání Evropský parlament a Rada v roce 2008 přijaly směrnici o některých aspektech mediace v občanských a obchodních věcech, došlo podle mého názoru k prolomení dalšího tabu evropské integrace. Přestože si tato směrnice neklade za cíl harmonizovat nebo dokonce vytvářet jednotnou úpravu mediace napříč Evropskou unií, oblast mediace reguluje tím, že se pokouší odstranit překážky, které jsou nevyhnutelně spojeny s mediací s mezinárodním prvkem. Současně tak nepřímo vytváří tlak na státy, které úpravu mediačního procesu úplně postrádají. Svým článkem 5 také umožňuje stanovit využití mediace jako povinné, což je podle mého názoru v rozporu se základním principem mediace, tj. její dobrovolností. Stejně jako mediace sama, ani evropská směrnice tak nepřináší jen pozitiva. Všechny členské státy EU by nyní měly mít zavedeny opatření pro provedení právních předpisů EU do svého práva. Devět zemí, včetně České republiky, však dosud všechna vnitrostátní opatření, která jsou pro úplné provedení směrnice potřebná, neoznámilo.

Náš stát má nyní dva měsíce na to, aby odpověděl. Již teď je ale jasné, že odpověď nebude vnímána jako uspokojivá. Proč tomu tak je? Je potřeba si uvědomit, že mediátoři v ČR fungují už nyní, pracují ale na základě živnostenského listu jako poradci. Mediaci může nabízet vyškolený odborník, často advokát, psycholog nebo sociální pracovník. V ČR jich je

kolem 200. Mediací, kdy se rozhádaní lidé či firmy snaží za asistence mediátora domluvit namísto vzájemného podávání žalob, se v ČR řeší stále víc sporů. Dohodu obě strany podepíší asi u 80 procent mediací. Mediátoři jich zprostředkují stovky ročně. Mediační dohoda sice nemá právní vykonatelnost, strany si ji však mohou nechat převést do formy notářského zápisu nebo potvrdit u soudu jako smír, a pak už vykonatelná je.

Zákon o mediaci už jednou (před několika lety) Poslanecká sněmovna projednávala, poslanci však návrh neschválili. Vadila jim pasáž, podle které by páry neschopné dohody musely služeb mediátora využít povinně. Diskuze se vedla také o vazbě mediace na správní řízení, vyloučení některých profesních skupin, jejichž zástupci by nemohli vykonávat funkci mediátora či vrácení soudních poplatků po přerušení řízení kvůli mediaci apod. V polovině června letošního roku vláda schválila návrh nového zákona o mediaci v netrestních věcech. Mezi sporné body návrhu zákona patřilo například pojištění mediátorů, způsob jejich testování či jaké požadavky na kvalifikaci by měli mediátoři splňovat. Na zákonnou úpravu mediace v netrestních věcech tak v České republice musíme ještě nějakou dobu počkat, protože je třeba dokončit schvalovací proces. Je však potřeba si klást otázku, zda je nezbytně nutné regulací tlačit na státy, aby přijímaly něco, co v těchto státech funguje a co by z principu mělo mít spíše voluntaristický charakter.