Kromě tzv. klasických evropských fondů spravovaných jednotlivými členskými státy existuje v Unii ještě speciální komunitární program s názvem Kultura, který má pro období 2007 až 2013 k dispozici cca 400 milionů eur. Tyto peníze jsou na základě žádosti k dispozici na různé kulturní projekty, ochranu a rekonstrukce kulturních památek „evropského významu“, podporu pracovníků kulturního odvětví, kteří chtějí vycestovat ze své země, či na usnadnění mobility uměleckých děl. Každý rok jsou také dvě města jmenována Evropskými hlavními městy kultury. Letos je to portugalský Guimarães a slovinský Maribor. Z toho je vidět, že Evropská unie se na kulturu dívá hlavně jako na rozvíjející se segment ekonomiky.
Každá oblast ekonomiky, která dává práci a vytváří pracovní místa, je svým způsobem investicí. V Evropské unii pracuje v oblasti kultury a tzv. tvůrčích odvětví okolo 8 milionů lidí. V evropské sedmadvacítce je to v průměru 1,7 % zaměstnanců, Česká republika se pohybuje mírně nad tímto průměrem. V roce 2000 vyšla studie britského centra pro strategie a evaluace, podle které se kulturní a tvůrčí odvětví podílí na HDP 2,6 % s tím, že toto odvětví roste o 12 % rychleji než zbytek ekonomiky. V nejvíce prosperujících částech Evropy se tato oblast podílí na HDP téměř 10 %. Přestože se tak na první pohled může zdát, že kultura je čistě spotřební záležitostí, má i svůj nesporný ekonomický přínos. V tomto kontextu je zajímavé, že Češi patří mezi národy, které jsou na kulturu ochotni dávat také nemalé vlastní peníze. Po Dánsku a Finsku jsme třetí zemí, kde lidé z peněženek vydávají nejvíce na kulturu, u nás je to více než 5 % rozpočtů domácností. To je přibližně dvojnásobně více, než kolik jsme ochotni dát za alkohol a cigarety.
Zaměříme-li se na tuto problematiku z pohledu obcí a měst, zjistíme, že mají mnoho možností, jak kulturu a tvůrčí odvětví podpořit. Pomineme-li pasivní přísun peněz ve formě dotací nebo grantů, je zde příležitost vytvářet jakési kulturní nebo tvůrčí inkubátory, obdobu podnikatelských inkubátorů. Samosprávy mohou tlačit na aktivní využívání památek, kde např. divák není jen pasivním pozorovatelem výstavy, ale má možnost si z vystavených exponátů věci vyzkoušet, samozřejmě za úplatu. Myslet na celé rodiny, ne jen jednotlivce, je dnes v době baby boomu absolutní nutností. Pro památky, které obce vlastní, mohou samosprávy hledat takové komerční využití, které do jejich kraje přiláká nové lidi a život. To vše je jen útržek z toho, jak mohou být obce a města aktivní a nápady na svém území podpořit.
Mnohdy mi představitelé obcí a měst pokládají otázku, do jaké míry má být podporovatelem kultury také stát a kraje? Zastávám názor, že každý má podporovat to, s čím má něco společného. Je jasné, že třeba Národní divadlo, které objektivně není schopné zajistit svůj provoz z vlastních zdrojů a příjmů ze vstupného a které je divadlem celostátního formátu, má dostávat peníze od státu. Stejně tak kraje mají podporovat krajskou kulturu. No a obce se následně mají starat o místní památky a kulturní tradice.
Různé výjimky ve formě daňových asignací apod. nepodporuji. Je to jenom další zaplevelení daňového systému, další prostor pro daňové úniky, další oblast, kterou je třeba byrokraticky kontrolovat. Firmy a podnikatelé musí mít možnost se svobodně rozhodnout, že podpoří třeba místní filharmonii či divadlo, nikoliv proto, že si svůj příspěvek odepíší z daní, ale proto, že to považují za nejlepší druh reklamy, chtějí, aby jejich jméno bylo spojováno s určitým kulturním žánrem nebo mají dostatek peněz na čistou filantropii.
Stejně tak si město musí spočítat a rozhodnout se, že se mu vyplatí, když zadarmo uzavře celou ulici či most a přenechá ji třeba filmařům. Tím sice možná naštve pár lidí, ale naláká tím více turistů, kteří přijedou jenom proto, že viděli pěkné záběry na filmovém plátně.
