Proto když dnes budete mít chvilku, sedněte si na chvíli s dětmi nebo vnoučaty a vyprávějte jim o 17. listopadu. Potřebují ten příběh slyšet. Potřebují vědět, že když mají na pár měsíců zavřené školy, jejich svobodu jim tím nikdo nebere. Na rozdíl od jejich prababiček a pradědečků, kterým nacisté v reakci na protiokupační demonstrace zavřeli 17. listopadu 1939 vysoké školy na šest let: 15 172 studentů
tak přišlo o možnost dalšího vzdělání, 1200 jich bylo posláno do koncentračního tábora.

Vysvětlete dětem, že ani zákaz vycházení po deváté je o svobodu nepřipraví. Že skutečným zásahem do svobody je stanné právo, které při porušení takového zákazu může znamenat i trest smrti. Během protektorátu k němu podle stanného práva bylo odsouzeno přes 1800 lidí. Ve zkrácených procesech a bez možnosti odvolání.

Řekněte nám, mladším a často rozmazleným svobodou, o kterou jsme se nezasloužili, že nošení roušek nám ji nevezme. Na rozdíl od povinnosti nosit žlutou hvězdu. A že zrovna nemůžeme podnikat podle libosti nebo odjet na druhou stranu zeměkoule? Jedna generace bez téhle možnosti prožila víc než 40 let. A ti, kteří se na cestu přece jen vydali, už se pak často nesměli vrátit domů.

Možná, že je to srovnání moc tvrdé, jedna věc je z něj však jasná. Ve světle historické zkušenosti naší země s útlakem mají současná opatření proti šíření koronaviru přesně opačný cíl - chránit životy, ne je ničit. Proto se prosím přestaňme ohánět svobodou tam, kde jde jen o vlastní pohodlí. Na to je příliš vzácná.