Ceny pražských bytů rostou dlouhodobě rychleji než místní průměrná mzda. V důsledku tohoto vývoje přestává být bydlení v metropoli dostupné i pro střední třídu. Jsem přesvědčen, že nepříznivý trend může zastavit pouze magistrát. Například obnovou chudého fondu městských bytů, kterou nejen přispěje ke zvýšení počtu bytových jednotek na svém území, ale také posílí svou pozici na poli bytové politiky. V následující sérii komentářů chci nastínit, jak navýšení městského bytového fondu dosáhnout.
Přemrštěné ceny
V rámci středoevropského regionu patří pražské byty k nejdražším vůbec. Vyplývá to z posledního přehledu dostupnosti bydlení, který zpracovává Central Group. Zatímco obyvatele Berlína vyjde koupě bytu o výměře 70 m2 na osm průměrných hrubých ročních platů, Pražané na něj musí za stejných podmínek šetřit 14,2 roku.
Problematická je i dostupnost komerčního nájemního bydlení. Pronajímatelé obvykle požadují při první platbě také úhradu kauce ve výši dvou nájmů. Náhlý výdaj v řádu několika desítek tisíc pro mnohé představuje neúnosný zásah do rodinného rozpočtu.
Další neveselé statistiky
Co žene ceny bytů rychlým tempem vzhůru? Jednou z příčin je neustále se zvyšující bytový deficit. Přirozený rozvoj metropole si žádá výstavbu přibližně 10 000 bytových jednotek ročně, tuto potřebu však město už několik let naplňuje průměrně pouze z jedné čtvrtiny. Kumulativně Praze v současnosti chybí už 20 000 bytů, a pokud bychom touto rychlostí stavěli i nadále, dopracovali bychom se v roce 2030 k deficitu ve výši 100 000 bytů.
Pomalá výstavba také výrazně zvyšuje pořizovací náklady. Tempo, jakým se v Praze staví, snižují především zdlouhavé povolovací procesy. Co se týká efektivity stavebního řízení, je Česko v současnosti na 157. příčce ze 190 zemí. Získat povolení pro menší jednoduchou stavbu u nás trvá v průměru 246 dní. Tedy déle než například v Ugandě nebo Kamerunu. V samotné Praze se pak stavební řízení nezřídka vleče i deset let. V různé fázi schvalování je tak podle nejnovější analýzy přes 100 000 bytů.
Změna je nevyhnutelná
Je zřejmé, že pokud se od tohoto vývoje neodkloníme, budou se současné problémy jen prohlubovat. Ceny nových bytů z výše uvedených důvodů nadále porostou a s nimi i komerční nájmy. S odlivem středněpříjmových obyvatel město přijde o učitele, pečovatele, zdravotní sestry, začínající lékaře, hasiče a další pracovníky, bez kterých se jeho chod neobejde.
Odpovědnost za budoucí podobu metropole má především magistrát. Velmi mě těší, že vedení města závažnou bytovou krizi reflektuje v programovém prohlášení Rady hlavního města Prahy z roku 2018. Uvědomění si problému je důležitým, leč pouze prvním krokem. Na řadu musí přijít vytvoření ucelené koncepce.
Praha musí být silným hráčem
Ani to ale k úspěšnému zvládnutí tíživé bytové situace nestačí. Aby se město vůbec bylo schopno aktivně podílet na své bytové politice, neřkuli ji řídit, musí jeho hlas mít váhu. V situaci, kdy městský bytový fond tvoří jen 23 699 bytových jednotek, tedy pouhých 5 % všech pražských bytů, však silnou pozici sotva získá.
Je proto nezbytné, aby Praha po vzoru moderních západních metropolí disponovala dostatečným počtem vlastních bytů. Zatímco v současnosti připadá v Praze na jeden městský byt v přepočtu 42 obyvatel, v Curychu je to sedm obyvatel. Ve Vídni, která se opakovaně ocitá na špičce žebříčku nejlepších měst k životu, je tento poměr jedna ku devíti.
Úkolem pražských politiků je tedy podíl městských bytů navýšit, ideálně alespoň na 10 % celkového bytového fondu. Cesta k dosažení tohoto stavu samozřejmě nebude jednoduchá ani krátká a bude vyžadovat řadu dílčích řešení. Právě s nimi vás prostřednictvím svých zamyšlení chci postupně seznámit.
Nejprve se ale podíváme do minulosti. Ta nám nejen objasní, jak jsme se v Praze k žalostnému bytovému fondu dopracovali, ale můžeme se jí v mnohém také inspirovat. Historii bytové výstavby v Praze se budu věnovat v příštím díle.
