Před několika týdny například avizovalo vedení Prahy svůj záměr odkoupit několik bytových domů, hotelů, hostelů a dalších ubytovacích zařízení, které budou po rekonstrukci či stavebních úpravách sloužit k nájemnímu bydlení. Odkup celých nemovitostí určitě hraje při rozšiřování obecního či městského bytového fondu nezastupitelnou roli, přestože existují ještě další cesty, k čemuž se za chvíli vrátím.
Oproti výstavbě odkup stávajících nemovitostí představuje významné urychlení cesty od záměru k realizaci bydlení. To můžeme vidět třeba na příkladu ubytovny Sandra, jedné z donedávna nechvalně známých dominant Jižního Města.
Budova o jednadvaceti podlažích byla až do roku 2014 v rukou soukromého vlastníka, který prostory pronajímal především osobám se značně problematickým chováním. Výrazný vzestup kriminality v bezprostředním okolí byl jedním z impulsů pro odkup této stavby městskou částí, s ambicí ji v budoucnu revitalizovat. V roce 2018 padlo rozhodnutí zahájit rekonstrukci, v říjnu 2019 jsme pro tyto účely schválili dotaci v celkové výši 200 milionů Kč. Předpokládáme, že první nájemníci by se do nově uzpůsobených bytových jednotek mohli začít stěhovat na podzim roku 2021. Část bytů bude rezervována pro učitele, hasiče, zdravotníky a pracovníky dalších profesí nezbytných pro chod městské části. Na financování nákladné rekonstrukce se významně podílí také hlavní město Praha. Několik desítek bytů proto bude vyhrazeno pro zaměstnance celopražských úřadů a útvarů. Z celého projektu mám osobně velikou radost a jsem vděčný, že se nám to podařilo s pomocí mnoha kolegů dát do pohybu, protože přesně tohle Jižní Město potřebovalo. Věřím, že podobných příležitostí bude po Praze ohromná spousta. (Nevyužívaných nebo nedobře užívaných objektů, jako tomu bývalo u Sandry dříve.)
K tomu bych ještě chtěl říct, že některá bývalá ubytovací zařízení, případně i nevyužívané kancelářské budovy, pro atypičnost svých prostor navíc přinášejí finančně relativně nenáročnou možnost experimentovat s alternativními modely bydlení, které se osvědčily v zahraničí.
Jedním z nich je variace na takzvaný cohousing, kdy dům, který je ve společném vlastnictví obyvatel, poskytuje – většinou výměnou za bydlení v jednotkách o menší výměře – výhodu nadstandardně zařízených společných prostor, jako jsou společenská místnost, prádelna či dětská herna. Obdoba tohoto fenoménu, který se před půlstoletím zrodil v Dánsku, by v gesci města mohla představovat zajímavou možnost pro studenty, mladé rodiny s dětmi, ale také seniory či osoby se zdravotním postižením. Umím si proto představit, že bychom podobné projekty, oblíbené například v Paříži, Amsterdamu nebo Londýně, mohli v případě zájmu začít opatrně a v malé míře uskutečňovat také v rámci městského nájemního bydlení.
Za úvahu rozhodně stojí i varianta, kdy by město svou pozici na pražském realitním trhu posilovalo skrze investice do odkupu nejen samotných nemovitostí ale také pozemků vhodných pro výstavbu. To je samozřejmě velmi palčivé téma a klíčová otázka – kde v Praze stavět?
Porevoluční období se v oblasti výstavby neslo ve znamení satelitních městeček, tedy uměle vytvořených obcí lemujících okraje velkých měst. K nešvarům, které s sebou tento typ rozvoje nesl, patří zastavění kvalitní zemědělské půdy, zvýšená dopravní zátěž i chybějící občanská vybavenost, která nadále zvyšovala závislost obyvatel na metropoli. Z těchto a mnoha dalších důvodů se od podobných projektů v současné době upouští ve prospěch budování tzv. města krátkých vzdáleností. Hlavní myšlenkou konceptu je poskytnout jeho obyvatelům veškerou infrastrukturu a služby tak, aby své každodenní potřeby mohli obstarávat bez časově náročného cestování.
Z tohoto pohledu se pro budoucí zástavbu jeví jako nejvhodnější například proluky v okolí stanic metra nebo podél tepen povrchové městské hromadné dopravy, a to nejen kvůli dobré dostupnosti, ale také vzhledem k již existujícímu inženýrskému zasíťování, které představuje významnou úsporu investic.
Samostatnou kapitolu rozhodně pak tvoří další kategorie nevyužitých lokalit, jsou to tzv. brownfieldy – objekty či areály bývalých průmyslových a dalších podniků, které v současné době nemají efektivní využití. Jejich velkou výhodou je opět dobrá dopravní dostupnost a přítomnost inženýrských sítí, realizace nicméně často naráží na mnoho překážek, které se ve výsledku promítají do konečné výše investic. K těm patří problematické vlastnické vztahy, ale také špatně zmapovaná ekologická zátěž a nutnost sanace či dekontaminace území. Developerské společnosti uvádějí, že výstavba na brownfieldech se ve srovnání s ostatní výstavbou prodraží průměrně až o 17 %.
Oproti zemím, jako je Německo nebo Rakousko, v tomto ohledu prozatím významně zaostává podpora ze strany státu. Je proto skvělá zpráva, že se iniciativy ujalo samotné město. Projekty uskutečněné na území 11 pražských brownfieldů, jejichž rozvoj do budoucna chystá Institut plánování a rozvoje hl. m. Prahy, by měly dát bydlení až 154 tisícům lidí a přinést až 212 tisíc pracovních míst.
Pevně věřím, že v nastíněných trendech budeme pokračovat. Moc bych si totiž přál, aby naše děti jednou mohly Prahu vnímat jako město pestrých možností a forem důstojného bydlení za dostupné ceny. Bylo by nešťastné, kdyby z důvodu neuspokojivé bytové situace byly nuceny naši krásnou metropoli opustit.
