Děkuji. Dámy a pánové, pěkné odpoledne. Těch poznámek mám tolik, že by to tady bylo možná na hodinu, tak nebudu zdržovat a zkusím to vzít telegraficky. Když jsem to poslouchal, tak se možná dokonce i shodneme všichni, co tady dneska mluvili, aspoň tady, nevím, jak v Senátu, na tom cíli. Na tom se možná shodneme. To znamená pomoct pokud možno co nejvíce dlužníkům, já dodávám těm, kteří chtějí, aby jim bylo pomoženo, kteří to myslejí skutečně vážně, kteří jsou ochotni pro to něco udělat.
Pomoci ale zároveň nebo respektive neblokovat a nepoškozovat seriózní věřitele a vrátit ty lidi z té šedé zóny do oficiální zóny, aby platili daně, odváděli sociální a zdravotní pojištění. My se ale možná, kolegové, neshodneme na té cestě, jak toho dosáhnout a myslím si, že původní jev toho je ta míra dezinterpretace těch jednotlivých návrhů. To je podle mne takový nepřímý důkaz toho, že když člověk chce někoho někam vmanipulovat, tak ten jeden návrh nějakým způsobem ostrakizuje, a tomu druhému dá vlastnosti, které nemá. Já tomuto říkám dalmatinský svět, černobílý svět. Senátní verze pomůže dlužníkům a pomůže systému, zatímco ta sněmovní verze taková není. Sněmovní verze zahltí soudy, senátní naopak je odbřemení. A když pak půjdeme do těch vnitřností, tak zjistíme, že to tak zdaleka ani není. Jsem rád, že se shodneme alespoň na tom minimu, že i ta sněmovní verze výrazně, velmi výrazně mění tu situaci oproti současnému stavu. A když se podíváme na některé ty věci, které tady zazněly, tak věřitelé už i v té sněmovní verzi mohou podávat ty návrhy na zrušení, samozřejmě, tzn. že to není tak, že Senát jde na ruku věřitelům. Není. To už je v té sněmovní verzi. I v té senátní i v sněmovní verzi ty soudy to mohou přezkoumávat a ba dokonce mám obavu, že v té senátní verzi se najde více věřitelů než v té sněmovní, kteří budou žádat ukončení té insolvence. A já vám řeknu proč: protože přece tu motivaci musíme hledat na straně dlužníků i věřitelů, ale vy ji hledáte jenom na straně dlužníků. Jakou motivaci participovat na tom celém stavu bude mít věřitel, který dopředu bude vědět, že bude mít nula nebo téměř nula nebo kladnou nulu? Tak v té chvíli, samozřejmě, bude mít motivaci nulovou, protože tak to bude se snažit přerušovat, dávat to k soudu a v té chvíli to jde vždycky k soudu. Ty soudy budou zahlcené, na konci i v průběhu.
Sněmovna tady na tom pracovala, jak bylo řečeno, rok. Myslím si, že na konci došlo k dohodě v zásadě téměř všech poslaneckých klubů, prošla zde celá řada pozměňovacích návrhů, které zohlednily ten vyvážený postoj mezi zájmy dlužníků, věřitelů i státu, koneckonců, Senát za pár týdnů udělal změny, které podle popisu některých poslanců jsou právě revoluční, ale on to hezky řekl kolega Bauer. Vyškrtnutím dvou paragrafů, přidáním naopak jednoho nového už jenom z logiky věci nevznikne přece úplně diametrálně odlišná, zachraňující norma. To přece není možné. To má celou řadu konsekvencí, celou řadu dalších vlivů. Mne z tohoto úhlu pohledu trošku mrzí jednání Senátu, protože podle mne, kdyby tam byla upřímná snaha najít řešení, tak si pozvou poslance z podvýboru pro exekuce, kteří jsme se tomu věnovali šestkrát, pětkrát, sedmkrát jsme se sešli po čtyřech hodinách, pozvou si tam autory těch pozměňovacích návrhů, aby si poslechli originál a nikoliv dezinterpretaci toho, co ten paragraf znamená, pozvou si tam zpravodaje, zatímco teď jsme v pozici, která je jasná, podle ústavy. Buď budeme hlasovat pro senátní verzi, nebo pro sněmovní. I kdybych připustil, i kdybych připustil, že některý z těch návrhů Senátu třeba směřuje správným směrem, tak se s tím nedá nic dělat, protože my můžeme přímo buď sněmovní, nebo senátní, ale i tomu se dalo zabránit, kdyby tady fungovala komunikace mezi Senátem a Sněmovnou. A to mne mrzí. Podle mne tady úplně vypadlo to, co vlastně to oddlužení je a je potřeba to podle mne znova podtrhnout. Oddlužení jako osobní bankrot spíše, lépe řečeno. Je to vlastně výsledek, řekněme, fungování civilizované společnosti, která dá lidem, kteří se do toho dostali, často nezaviněně, ale často zaviněně, to zase pozor, zase nebuďme černobílý svět, že z dlužníků děláme nevinné oběti a z dlužníků predátory, někdy to tak je, to přiznávám, zejména z těch případů z minula, nikoli současnosti, ale někdy to tak není, tak přece motiv toho dlužníka by měla být samotná možnost oddlužení, tzn. samotná možnost, že začne znova, protože jinak by se v tom motal až do konce života. To nikdo nechce.
Já bytostně nesouhlasím s tím, že ti dlužníci budou spekulovat v momentu, kdy jim nebude bezpodmínečně garantováno, že budou oddluženi. Tu garanci přece nemá nikdo. Jakou mají dneska garanci ti dlužníci, co platí? Jakou mají garanci věřitelé, že něco dostanou? Co to je vůbec za nějaký pojem, že někdo musí mít dopředu něco garantováno? My jsme úplně zapomněli na ten původní záměr - je, že tady je osobní bankrot, někdo se dostal do svízelné situace a má možnost se oddlužit, a my jako politici, jako stát, za ty věřitele rozhodne: věřiteli, ty si odmažeš část té pohledávky. Teď mluvím za ty seriózní věřitele. Určitě mě nikdo nepodezírá, že bych tady hájil nějaké lichváře. A tohle se podle mne z toho úplně vytratilo - ten motiv: jdu do oddlužení, mám možnost po pěti letech na restart - a najednou se z toho stala, skoro bych řekl, povinnost a už to tady bereme za automatické a jenom to zjemňujeme. Myslím si, že v tomto to nepoškodí v důsledku potom jen ty věřitele, ale i ty dlužníky, kteří dneska platí a dneska dělají maximum a žijí od výplaty k výplatě. A jak ti k tomu přijdou? Ti svoje závazky splácí, ale o no to jde i nějak udělat, když to řeknu eufemisticky, jemněji.
Myslím si, že ta novela sama o sobě navíc nedělá celek. Ten celek dělá to, co ještě půjde kolem toho. Tady bych připomněl dvě věci. První je zvýšení hranice, od které se pro věřitele strhává celá částka. Dneska je to, zjednodušeně řečeno, asi 15 500, nechytejte mne za slovo, Ministerstvo spravedlnosti připravuje změnu, která by zvýšila částku nezabavitelného minima na dvojnásobek, takže by od hranice cca 25 000 Kč by se potom strhávala věřitelům ta celá částka. O 10 000 by se to posunulo nahoru, což jde paralelně s tím - a to je ten motivátor, to je ta motivace pro to, aby ten dlužník si vydělával více, protože to všichni cítíme, že když si někdo vydělává 15 000 nebo 25 000 a zůstane mu v peněžence stejně, že motivován si najít lepší práci není. To je přece jasné.
Vedle toho tady je a může se s ní pracovat, vyhláška ministerstva o odměnách insolvenčních správců. To je věc, která není součástí zákona a tady přece všichni vidíte, že to je tak rozsáhlá norma, o které se tady rok bavíme. Tady když uděláme nějakou změnu - a my jsme to chtěli zpátky - tak to bude trvat znovu rok, zatímco ta vyhláška se dá udělat víceméně hned. A tím dostávám oslím můstkem k tzv. 1 + 1, o čem tady mluvil zpravodaj kolega Chvojka, myslel jsem, že když je spravuje, že to přesně ví, o co tam jde, protože to je můj pozměňovací návrh, tam přece ta motivace byla úplně jasná. Ta byla úplně jasná, aby věřitel dostal alespoň tolik, kolik dostane insolvenční správce, jinak je to celé postavené úplně na hlavu. My tady vytvoříme systém, kde oddlužíme dlužníky, sociálně zabezpečíme insolvenční správce a pak jestli něco doputuje k věřitelům, tak to je vis maior - uvidíme. To je přece nespravedlivé, to přece musíte všichni cítit, ale já jsem tím neřekl, že to je tisíc korun plus tisíc korun jak je to dneska, já jsem říkal, že aspoň minimum, co dostává insolvenční správce, by mělo jít k věřiteli a doufám, že aspoň na tomto se jako principu všichni shodneme, jinak je to právě ten systém pro systém.
My uživíme ty prostředníky uprostřed a jestli něco doputuje dál, to už necháváme být. To je to, že senátní návrh toto vypouští. Ale to se přece dá lehce vyřešit změnou vyhlášky a změnou odměňování insolvenčních správců právě u těch případů, kde třeba tomu člověku stačí na splácení svých závazků dva tisíce - patnáct set. A v té chvíli, když ta odměna bude tomu úměrně snížena, tak se splní ta podmínka. Ale aspoň něco půjde tomu věřiteli. A tímto - za současného stavu by to mohlo znamenat, že tomu věřiteli nepřijde ani koruna, anebo kdyby tomu člověku stačilo splácet 1200, tak insolvenční správce má těch 900 plus DPH a těch kolik - 100 Kč půjde věřiteli. To vám přijde fér? Mně ne. Mně ne!
Tolik tedy motiv toho tzv. 1 + 1.
A teď jedna věc, a tam já vidím cestu. My jsme se o tom trochu bavili na podvýboru. Tam to podle mě zapadlo pod stůl celkem brzy. Mě to teď mrzí. Možná to byla i moje chyba, měli jsme se o tom bavit více. A to je to, že my se tady přece bavíme o dluzích, které se tady nakumulovaly z minulosti. Já připomenu některé změny. Od 1. 12. 2016 platí zákon o spotřebitelském úvěru, který velmi limituje chování predátorských úvěrových institucí. Z těch 60 tisíc je to sníženo na nějaký počet 107, když jsem se díval nedávno, jsou kontrolovány, registrovány u České národní banky. Musejí mít základní kapitál aspoň 20 milionů. Velmi se zpřísňuje to, že ony samy musejí celkem dopodrobna zkoumat bonitu toho, komu půjčují, a v případě, že nikoliv, tak se stává ten stav, že se jim může vrátit jenom jistina, a to jenom podle možností toho dlužníka, tedy přicházejí o úroky, o příslušenství apod. To znamená, ten zákon je velmi prospotřebitelský a kultivuje to prostředí. Kultivuje. Snížily se odměny exekutorů, zmizely takové ty nesmysly, jako jsou rozhodčí doložky a všechny ty věci, kde všichni na tom systému parazitovali, který byl špatný, na tom se, doufám, zase všichni shodneme. Ale to je ta věc minulá. Takže já tam do budoucna vidím to, abychom my byli schopni odlišit dlužníka roku 2016 a dříve, dlužníka, který vznikl tím, že si vzal (udělal) nějaký dluh u predátorské instituce, od dlužníka 2017, 2018, 2019 atd. A v tom je přece podstatný rozdíl. Za mě ta senátní verze, byť můžu říct, že se třeba senátoři mohli snažit najít cestu, tak vytváří do budoucna - za mě - morální hazard z toho, že je možné se těm dluhům vyhnout, a to zejména z úhlu pohledu všech nových dlužníků, ne těch minulých. A to je podle mě velmi nebezpečné pro věřitele i pro ty poctivé dlužníky, které by to ani nenapadlo.
A vím, že tam byl návrh ODS, změnit pravidla právě tím limitem 1. 12. 2016, a možná že i ta debata - i ta debata, která proběhla v Senátu - k tomu možná vybízí. Pojďme se o tom možná do budoucna bavit, ale pojďme to odlišit, protože ta doba je úplně někde jinde. My jsme mezi roky, řekněme, 2010 a 2019 - tak se tady přijalo několik norem na ochranu spotřebitele, bankovních klientů apod., které to prostředí narovnávají. To znamená, dneska je situace úplně jiná. Ale my tady přijmeme něco, co bude platit do minula i do budoucna.
Takže já musím říct, že podporuji sněmovní verzi. Do budoucna se nebráním nějakému vylepšení, ale diskuse, kterou tady vedeme, takže když už takhle to chodí mezi těmi jednotlivými komorami, tak se má vést před tím, než dojde k tomu konečnému hlasování, a ne až potom, kdy to je vlastně ve fázi "ber - nebo nech ležet". Já vám děkuji za pozornost. (Potlesk.)
