Vyjadřují se politici, lidé se dohadují na sociálních sítích a objevily se i myšlenky, že Norsko je přeci tak vyspělá země, že se tam věci jako neodůvodněné odebírání dětí nemohou stát. Česká vláda se k těmto úvahám ráda přiklání a snaží se kauzu bagatelizovat. Pojďme tedy nahlédnout na tento případ ještě z úplně jiného úhlu pohledu.

Především chci zdůraznit, že v Norsku nemá krizovou péči o děti na starosti jen stát. Instituce, která vykonává samotný odběr dětí - Barnevernet - sice státní je, ale na odebírání dětí má ziskový motiv řada soukromých firem, které jsou na rozhodnutí Barnevernu přímo navázané.

Následnou péči o odebrané děti totiž vykonávají soukromé firmy, z nichž největší je společnost Aleris, patřící finanční skupině AB Investor. Jejím vlastníkem je švédský miliardář Gir Wallenberg, který podle deníku ABC Nyheter lobboval za to, aby co nejvíce dětí bylo svěřováno do péče firmám. ABC Nyheret také udává, že podle údajů z roku 2008 Norsko vyplatilo soukromým firmám v přepočtu více než čtyři miliardy českých korun za péči o děti (ABC Nyheter, 2010).

Jak tento systém funguje?

Stát oficiálně vystupuje jako ochránce dětí a navenek celý systém zaštiťuje svou institucí Barnevernet. Po odebrání dětí však na scénu vstupují již zmiňované privátní firmy, které poskytují Barnevernu nejrůznější služby, jako ubytování pro odebrané děti, lékaře, psychology, vyšetření a nakonec i vyhledávání samotných pěstounů. Na ukázku inzerátu se můžete podívat přímo na stránkách společnosti Aleris (http://www.aleris.no/Vi-tilbyr/barnevern-rus-psykisk-omsorg-bpa/Barnevern/Familiehjem-og-Fosterhjem/Vi-soker-flere-familiehjem/). Pro ilustraci celé situace uvedu citaci jednoho ze zakladatelů společnosti  Tiltaksgruppen AS, Kjella Gjeitrema: "Nikdy jsme neplánovali na tomto zbohatnout, ale zbohatli jsme. Tato instituce byla nejprve založena na ochranu dětí, ale po roce 2000 se přeměnila na obchodní společnost." Gjeitrema dále dodává: "Byli jsme mladí a idealističtí, ale pak jsme viděli, že čím dál více konkurenčních firem si přichází na slušné výdělky" (Aftenposten, 2014). Dodám, že tato společnost se zabývá zprostředkováním domovů pro děti, vyhledávání pěstounů a "nabízení" dětí těmto rodinám.

Mossi Zaferi, který v osmnácti letech založil organizaci Toten Barnevern, specializující se na děti imigrantů, tvrdí, že toto podnikání je jako každé jiné. Jeho firma se zabývá mimo jiné provozováním dětských domovů a pro představu, v roce 2009 získala zakázku v hodnotě 80 milionů dolarů na péči o děti hledačů azylu (ABC Nyheter, 2010).

Podobně jako zmiňované korporace, je do sítě Barnevernu začleněno 1794 větších či menších firem, které ze systému profitují. Prostou logikou lze dovodit, že tyto firmy jsou závislé na počtu dětí, které mají od státního Barnevernu v péči. Bez dětí od státu nich by své podnikání nemohly provozovat. Není to tedy podnikání jako každé jiné. V normálním podnikání váš zisk závisí na dobrovolném kontraktu se zákazníkem. Tady ne. Tady váš úspěch závisí na rozhodnutích Barvnevernu.

I v Norsku existuje kritika tohoto systému. Nemám nic proti tomu, aby soukromé firmy poskytovaly ubytování pro děti bez rodičů nebo pro týrané děti. Nemám nic proti tomu, aby týrané děti byly svěřovány do péče pěstounů. Ale systém  - pro Boha - musí být pod kontrolou! Na normálním trhu se soukromé firmy zodpovídají svým zákazníkům. Politici se za svá rozhodnutí zodpovídají voličům. Soudy musí ctít presumpci neviny. Komu se ale zodpovídá Barnevernet? Ten presumpci neviny nectí a norský systém se vyvinul do monstra, kde motiv zisku vede k obrovskému počtu odebraných dětí. Něco je shnilého ve státě norském.

Snažme se pomoci paní Michalákové dostat její děti zpět. A nedopusťme, aby se český systém ochrany dětí před týráním a zneužíváním zvrhnul v podobné monstrum, jako mají v Norsku - kde se ochrana dětí proměnila v noční můru pro mnoho dětí a zoufalých rodičů.