Rozpočtový deficit je pouze důsledek a ne příčina současných potíží. Ty vyrůstají ze zásadních omylů, které žel posiluje naše členství v současné EU.

Prvním omylem je, že stát má být významným zaměstnavatelem a univerzálním investorem. Tento omyl vytváří nekonečné řady státních zaměstnanců, kteří navyšují průběžně a trvale výdajovou stranu rozpočtu.

Ambice státu být nikoliv strategický, ale univerzální investor zatěžují stát obrovským objemem investic do projektů s pochybnou efektivitou a rizikem korupce.

Druhý omyl plyne z představy, že česká ekonomika může být ekonomikou služeb, čemuž lze obětovat průmysl a zemědělství. Představa, že vzájemným leštěním bot environmentálními projekty nebo jinou nevýrobní činností nahradíme tržní průmyslovou nebo zemědělskou produkci, je mylná.

Naším třetím omylem je sen, že v rámci stávající EU se vyrovnáme nejvyspělejším zemím světa. Opak je pravdou. Nezačneme-li hledat nové trhy a bránit vlastní hospodářské a ekonomické zájmy, stáhne nás zregulovaná a zbyrokratizovaná Evropská unie během jedné generace do ekonomického provinčního přeboru.

Poslední a dnes aktuální omyl je pokus vyřešit zadlužení tak, že staré dluhy zaplatíme naděláním výhodnějších dluhů. Výhodněji nám půjčí tehdy, když zvýšíme daně a budeme chtít vybrat od lidí dost peněz na to, aby nám vycházely výsledky ve státním rozpočtu. Bohužel uhlíř ani švec nám už mnoho peněz dát nemohou. A tak budeme zvyšovat daňové sazby a výběr daní bude klesat. Naštvaný uhlíř už bude podnikat pouze tehdy, obdrží-li dotaci na ekologické pálení biomasy. Otrávený švec začne pobírat sociální dávky a postupně se Česko změní nikoliv v zemi krále Miroslava, nýbrž ve stát se třemi kategoriemi občanů: státními zaměstnanci, pobírači dotací a pobírači dávek. Zkusme vzít selský rozum do hrsti, než začne skutečná rebelie!