Národ je naše širší rodina. I uvnitř rodiny bývají rozepře, ale je vždy důležité, když si členové rodiny své rozpory vyříkají a navenek drží pohromadě a i přes rozdílné názory si pomáhají. O to bychom se měli snažit i v rámci našeho národa.
Slavný básník a prvorepublikový národní demokrat Viktor Dyk řekl: „Přítomní, kteří nevzpomínají na mrtvé a nemyslí na budoucí, jsou vším jiným spíše než národem“. Velmi podobná je i slavná myšlenka „otce konzervatismu“ Edmunda Burka: „Společnost je vskutku kontraktem... stává se partnerstvím nejen mezi živými, ale mezi živými, mrtvými i dosud nenarozenými... Lidé, kteří se nezajímají o své předky, se nedočkají radosti ze svých potomků“.
Národ je společenstvím předků, kteří za naši svobodu bojovali a pracovali pro naši prosperitu, nás, kteří nyní žijeme, a těch, kteří přijdou po nás. Tak jako jsme naši vlast dostali od předků, máme povinnost ji předat svobodnou a v dobrém stavu i našim potomkům.
Sluníčkáři a multikulturalisté nás často obviňují ze šíření nenávisti. Ministerstvo vnitra kvůli nám dokonce muselo vymyslet termín „předsudečná nenávist“. Přitom je to ale naopak. My proti nenávisti bojujeme, a sluníčkáři nenávist šíří slovy i činy. „Opravdový voják nebojuje z nenávisti k tomu, co je před ním, nýbrž z lásky k tomu, co je za ním,“ napsal křesťanský vlastenecký spisovatel G. K. Chesterton a my s tím souhlasíme. My nebráníme svou vlast kvůli nenávisti k někomu, ale kvůli lásce k naší vlasti a k našim blízkým.
My nebojujeme za svou vlast kvůli nenávisti k imigrantům či sluníčkářům, ale kvůli lásce ke své vlasti a ke svému národu. Milujeme svou zemi. Její historii, kulturu, tradice, přírodu, sport, památky. Vlastí jsou pro nás naše krásné města s katedrálami, hrady, náměstími, univerzitami, parky a divadly. Vlastí jsou pro nás i malé vesnice se statky, baráky, chalupami, kostelíčky a Božími muky. Pole, louky, lesy, potůčky… Vlastí je pro nás i ta hospůdka, kam chodíme se svými přáteli, nebo lavička v parku, kde jsme poprvé políbili svou první lásku nebo hřiště, kde jsme dali první gól. Nebo i to náměstí, kde jsme svojí mamince na pouti koupili perníkové srdce či pro svou holku vystřelili papírovou růži…
Vlastí jsou pro nás naši rodiče, naši sourozenci, naše celé rodiny, naši přátelé, naši sousedé, naši kolegové v práci... To vše je naší vlastí. To vše je to, co milujeme. To vše to, co budeme bránit do našeho posledního dechu a to, co si nenecháme nikdy nikým vzít. Toto vše je naše. Naše země musí být opět naše!
