i já se připojuji, a nebojím se to veřejně říct, k obstrukci proti pandemickému zákonu z toho důvodu, že jsem přesvědčen, že je protiústavní, pošlapává práva a svobody občanů v České republice. A jsem přesvědčen, že svobodu si musíme hájit za každou cenu. To znamená, že i já si myslím, že bychom už vůbec pandemický zákon neměli projednávat v legislativní nouzi z toho důvodu, že i sama pětikoalice tvrdí, že je to příprava na něco, co by mohlo přijít až například na podzim v nějaké podzimní sezóně respiračních onemocnění.

A jsem přesvědčen, že bychom určitě do podzimu mohli tento zákon projednat a prodebatovat tady v normálním jednacím schématu, to znamená ve třech čteních, a že bychom to určitě stihli, protože ten zákon tu debatu potřebuje. Je v něm navrženo mnoho pozměňovacích návrhů. I pětikoalice na základě toho tlaku revidovala některé věci, které se týkají pandemického zákona, a podává pozměňovací návrhy tak, aby ten zákon pozměnila, protože opravdu nám sem předložila legislativní paskvil. Já se to nebojím říct. Kromě toho, že omezuje například, může omezit podnikání, což je zakotveno v Listině základních práv a svobod, stejně tak může omezit rodinný a soukromý život, to tam všechno je, bez kontroly. A to jsou všechno práva, která nemůžeme omezit jenom tak jednoduchým zákonem z toho důvodu, že jsou zakotveny v ústavě. A právě proto jsou v té ústavě, aby nemohly být den ze dne měněny, ještě v devadesátce, nebo ve zrychleném projednávání, jak si to přeje pětikoalice.

Jsem přesvědčen, že ti, kteří konstruovali Ústavu České republiky a Listinu základních práv a svobod, tak přesně věděli, proč to činí. Protože může přijít jakýkoli režim, a teď zdůrazňuji jakýkoli, který prostě začne pošlapávat práva a svobody občanů. A proto je tady ústava, která je má chránit, nade všechno, nad zákony, nad režimy, nad ministry, nad premiéry, nade všechny je má chránit. A my to teď prostě chceme změnit a ještě bychom to chtěli změnit nejlépe během jedné nebo dvou hodin. To je přece neskutečné. Neskutečné. A já věřím, že už tímto se tato vláda zapsala do historie. To si myslím, že by mělo být napsané ve všech učebnicích politologie, co se tady odehrává a co jsou to za pokusy a co se tady děje.

Teď v této chvíli tady my dneska hovoříme především o té legislativní nouzi, kde tedy chceme změnit ty věci během pár minut. Využíváme k tomu nástroje, které k tomu rozhodně nepatří. A pan předseda Okamura tady přece citoval, k čemu legislativní nouze je - k nějakému obecnému okamžitému ohrožení země. A těch odrážek, k čemu legislativní nouze slouží, tam bylo samozřejmě daleko víc. A nezaznamenal jsem, že by se dnešní situace týkala jakékoli z nich. Notabene, když zde mluvíme o covidu, možná covidové pandemii, ohrožení občanů a podobně, o obrovských nárůstech nově pozitivních, které jsou samozřejmě vyvolány tím povinným testováním úplně všude, diktaturou proti neočkovaným, ale představte si, počty, a já jsem moc rád za to, počty hospitalizovaných se snižují, počty vážně nemocných a ohrožených se snižují, přestože, ano pane doktore, myslím si, že ano, že tomu tak je, zvyšují se počty pozitivních, to říká každá televize. A jsem přesvědčen a přeju si to, aby se nám počty hospitalizovaných a vážně zdravotně ohrožených nenavyšovaly.

Z toho důvodu mnoho států Evropy, například Velká Británie, Španělsko a podobně, ustupuje od všech protiepidemických opatření a považuje koronavirovou pandemii už ne za pandemii, ale endemické onemocnění, to znamená, že se k němu bude chovat jako ke každému jinému onemocnění a k jeho sezónnosti a podobně. Bude ho samozřejmě léčit, budou na to systémy. Ale už to nepovažuje za pandemii tak, aby vlády těch států musely vyhlašovat složitá opatření, která právě můžou bránit svobodám a právům občanům té země.

Jsem přesvědčen, že občané jsou na to hodně hákliví, a nejenom občané České republiky, kteří tady přes čtyřicet let zažívali totalitu a socialismus. Ale vidíme, že demonstrace proti epidemiologickým opatřením jsou po celé Evropě. A jestli to nevíte, tak ve Francii už je například dva roky nouzový stav. Francie se potýká s demonstracemi každý týden. A je to čím dál horší. Takže vlády jednotlivých zemí musejí zvažovat na lékárnických vahách, co je pro ně ještě únosné a co ne, co narazí na tvrdý odpor nejenom opozice, ale hlavně občanů té země. A to si myslím, že je nejdůležitější.

Ale vraťme se k legislativní nouzi, protože to je věc, kterou teď konkrétně projednáváme. A já zde mám právě práce, která se v oboru právo zabývá právě stavem legislativní nouze. Je to práce pana magistra Adama Vízdala z roku 2013/2014 a Katedry ústavního práva a politologie. Tato práce se zabývá zevrubně ústavně-právními aspekty a analýzou takzvaného stavu legislativní nouze, a to i v evropském kontextu, to znamená, kdy to používat, kdy to nepoužívat a podobně. Dovolte, abych z té práce tady citoval, protože pro některé z nás to může být edukativní věc, pro některé z nás to může být zajímavá věc a pro spoustu politiků bych doporučoval, aby si z toho vzali ponaučení.

Základem ústavního práva každého státu je vymezení základních práv a svobod občanů, přičemž ústavní regulace základních práv a svobod je determinována především faktickými možnostmi této státní regulace a zdroji, které má daný stát k dispozici. Například právo na ochranu zdraví není pouze věcí Ústavy, nýbrž zejména možností společnosti a pokroku lékařských věd a podobně.

Ústavní úprava základních práv a svobod musí navíc působit v souladu s dalšími normativními systémy, například morálkou, náboženstvím, politikou a podobně. Jádro naprosté většiny ústav tvoří ústavní úprava vztahu veřejné moci a jednotlivce. Naše ústava tento vztah přímo nespecifikuje, zejména proto, že se při jejím utváření nepodařilo dosáhnout shody ve věci případných úprav Listiny práv a svobod. Proto bylo přijato kompromisní řešení, podle kterého není tato Listina přímo součástí Ústavy, nýbrž takzvaného ústavního pořádku.

Na právní povaze úpravy základních práv a svobod to však nic nemění. Sestavit vyčerpávající seznam práv a svobod občanů ani není možné. Musíme se proto řídit tím, která práva a svobody jsou ústavodárcem považována za základní. Listina je tedy nejen listinou základních práv, nýbrž současně i svobod. Jsou v ní také často zaměňovány pojmy právo a svoboda. V Listině je proto třeba pod právy rozumět ustanovení, ze kterých plynou určitá oprávnění občanů vůči státu. Svobody jsou pak spjaty s vymezením autonomních prostorů, do kterých nemá stát, respektive veřejná moc zasahovat, například majetek nebo soukromí.

Další rozdíl mezi právy a svobodami spočívá v tom, že v případě základních práv je třeba poukázat na jejich zakotvení v ústavním předpise, kdežto v případě svobod to není nutné. Lidé se rodí svobodní, článek 1 Všeobecné deklarace lidských práv a článek 1 Listiny - já bych byl rád, aby to tak zůstalo - a proto nemusí prokazovat, že jim právo přiznává nějakou konkrétní svobodu. Svoboda je tak projevem přirozenoprávnosti. Občané proto mohou dělat vše, co jim zákon nezakazuje. Jednotlivá práva mají svůj základ v právních předpisech a k jejich uplatnění vůči orgánům veřejné moci je třeba jejich existenci prokázat.

V případě svobody by naopak měl orgán veřejné moci prokázat, že zákon jedinci určité jednání zakazuje nebo přikazuje. To je docela podstatné rozlišení a má úzký vztah i k projednávané novele, respektive k tomu, jak působí na omezení základních práv a svobod. Listina základních práv a svobod je vytvářena na přirozenoprávním pojetí základních práv, jak o tom svědčí i její preambule, která výslovně zdůrazňuje uznání neporušitelnosti přirozených práv člověk a práv občana. Zmiňuje se také o obecně sdílených hodnotách lidství.

Také článek 1 Listiny vyjadřuje základ, na kterém mám být úprava základních práv a svobod v Listině budována. Jde o názor, že tato práva a svobody nepocházejí z vůle státu, který je může jen zakotvit. Jejich základem je podle ústavodárce to, že lidská bytost je sama o sobě souborem určitých práv. Tato práva může stát jen garantovat, nemůže je však zrušit, jak to potvrzuje článek 1 Listiny, a společnost má právo si taková práva a svobody hájit, článek 23 Listiny.

Chtěl bych jenom říct, že o to se tady právě snažíme. Snažíme se hájit naše práva a svobody, zakotvené v základní Listině práv a svobod, a taková listina nám přímo umožňuje, abychom to dělali. To znamená, že postupujeme podle Ústavy. Což je přesně opět příklad hanebného pandemického zákona a jeho ještě horší novely. V kontextu Listiny je důležitým problémem i otázka prostředků ochrany lidských práv. Pozitivistický přístup k základním právům a svobodám člověka klade důraz na jejich prosazení a na jejich nezadatelnost. Mají-li však mít ústavní úpravy základních práv a svobod povahu subjektivního veřejného práva, musí být bez ohledu na svůj původ i pozitivně právně zakotveny, aby je bylo možno prosadit vůči státní moci. V Listině jsou zakotveny práva a svobody, které - za prvé - jsou ústavně zaručené, je tedy zaručeno, že se jimi bude řídit nejen výkonná moc a soudnictví, které jsou vázány Ústavou, nýbrž i zákonodárná moc. A o to se tady právě snažíme.

Mají zvláštní obsah - zajišťují autonomii prostorů jedince chráněných před zásahy veřejné moci, možnost jednotlivce účastnit se na správě veřejných záležitostí a také v nárocích jedince vůči státu, aby s ním zacházel stejně jako s jinými a nediskriminoval ho.

Vznikají přímo na základě Ústavy nebo mezinárodní smlouvy, nikoli z konkrétního právního vztahu, jsou proto trvalé v závislosti na pobytu, na území nebo státním občanství a mají stejný rozsah pro všechny jedince jako lidská práva mají trvalou platnost a jako základních práv se jich lze dovolat od 8. února 1991. A my bychom byli rádi, aby to pokračovalo, kdy nabyla Listina účinnosti s ohledem na jejich přirozenoprávní charakter, jejich konstitucionalizace aktem deklaratorním, nikoliv konstitutivním.

Za další. Nelze s nimi právními úkony disponovat, neboť jsou nezadatelné a nezničitelné, jsou pro všechny jedince stejné, je možné je však nevyužít.

Za další. Jsou vymahatelné vůči státu prostřednictvím nezávislé soudní moci, popřípadě mezinárodního orgánu. I když naše ústavní předpisy neuvádějí tento postulát výslovně, lze jej dovodit z článku 1 Ústavy, podle kterého je Česká republika výslovně demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka. Z toho také plyne, že všechny státní orgány se tímto pravidlem musí řídit. Základní práva a svobody jsou také pod ochranou soudní moci. Nejen Ústavní soud, nýbrž i obecné soudy musí při svém rozhodování tato práva a svobody chránit, protože orgány výkonné moci jsou pod soudní kontrolou. Je tím zajištěna ochrana základních práv a svobod v této oblasti státní moci a platí i pro zákonodárce, který je vázán ústavními předpisy.

No a samozřejmě, když by se nám nepodařilo tento pandemický zákon obstruovat až do konce nebo kdyby nějakým způsobem pětikoalice ho prosadila, čeká nás ústavní stížnost, kdy určitě podáme tento zákon k posouzení Ústavnímu soudu, protože to, co jsem tady četl, je přece jasné - soudy mají práva a svobody občanů chránit. Nejen soudy obecné, ale i soud ústavní. Tak už se těším na pana Rychetského, jak se k tomu vyjádří.

Mějme to na paměti zejména dnes. Přirozenoprávní základ listiny je vyjádřen ve druhé větě článku 1, podle které jsou základní práva a svobody nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Tyto vlastnosti základních práv a svobod se vztahují na všechna základní práva a svobody. To je fakt zajímavá literatura. Myslím, že by to mohla být povinná četba pro všechny naše kolegy z vlády. Nezadatelnost znamená, že nikdo nemůže nikomu jinému zadat, postoupit, dát do zástavy na určitou dobu a nikdo je nemůže také pominout. Nezcizitelnost má ten důsledek, že taková práva nemůže žádná lidská bytost převést nebo darovat jinému nebo se jich zřeknout. Nepromlčitelnost znamená, že taková práva nezanikají způsobem běžným v soukromém právu, to je jejich nevyužitím v určité lhůtě. Neuplatněním nároku na ně člověk ve vztahu ke státní moci nemůže přijít a ta se nemůže na takovou skutečnost odvolat. Nezrušitelnost znamená, že státní moc je může pouze uznat, prohlásit, nemůže je ale zrušit a prohlásit za neplatné. V tomto ohledu navazuji na článek 1 listiny ustanovení článku 23 listiny a článku 9 odst. 2 ústavy. Listina i ústava v tomto směru vytvářejí předpoklady pro to, aby porušení těchto ustanovení mohlo být kdykoli prohlášeno za neústavní. Stát tato práva netvoří, nýbrž prohlašuje a garantuje. Jejich nositelé je však mohou, ale také nemusí využít. Takže teď jsem se také dočetl, že možná slovo, které používáme, protiústavní, není zcela správné, ale odteď budu používat slovo neústavní.

Některá ustanovení Listiny jsou východiskem pro uplatnění koncepce právního státu. Jedná se zejména o článek 1 ústavy a článek 2 listiny. Je v nich zdůrazněna determinovanost státu demokratickými hodnotami a jeho ideologická a nebo náboženská neutralita, které jsou zárukou zajištění svobody a důstojnosti člověka ke společnosti. K zajištění respektování postavení jedince v podmínkách právního státu patří i sebeomezení státní moci, kterou lze uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon. S tím souvisí i ustanovení článku 2 odstavce 3 listiny, podle kterého každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Tím je zásadně omezena veřejná moc, výhrada zákona, ve vztahu nejen k jednotlivci, nýbrž vůči každému, na koho se vztahuje, a vůči komu je uplatňován. Této zásady se mohou dovolávat i právnické osoby soukromého práva jako občanská sdružení, obchodní společnosti apod. Což je opět velmi důležité zmínit ve vztahu k dnes projednávané novele, která výrazně omezuje i činnost právnických osob. Koneckonců zákon o Ústavním soudu v § 72 odst. 1 výslovně umožnil, aby ústavní stížnost podávaly i právnické osoby.

Toliko úvodem a nyní přejděme k definici přípustných forem a způsobů omezení základních práv a svobod. Konkretizace základních práv a svobod se často překrývá s problematikou jejich omezení. K obojímu je třeba zákona. Rozdíl mezi nimi je však v požadavcích na tyto zákony. Požadavky na zákon omezující základní práva jsou podstatně náročnější než požadavky na konkretizaci základních práv zákonem. Pokud nejde současně o jejich omezení. Při omezování základních práv a svobod je nutno respektovat tyto požadavky. Uznávat přirozenoprávní základ práva svobod, respektovat mezinárodní závazky České republiky. Pro zásah do základních práv platí určitá obecná pravidla. Již listina obsahuje řadu ustanovení výslovně umožňujících omezení základních práv a svobod. Jde zejména o taková ustanovení, která počítají s možností stanovit povinnosti. Podmínkou však je, že se tak stane toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.

Pokud by měla být stanovena povinnost, která zasáhne do základního práva, tak nestačí splnění podmínek článku 4 odstavce 1 listiny, neboť musí být splněny přísnější podmínky článku 4 odstavce 2. Omezení základních práv je možné podle článku 4 odstavce 2 listiny jen zákonem a za podmínek stanovených listinou. V tomto případě poslouchejme pozorně: Již nestačí pouhé zmocnění v zákoně pro nižšího normotvůrce, což je například vláda, nýbrž omezení musí být uvedeno přímo v zákoně a ten musí splňovat podmínky stanovené listinou. To jsou velmi důležité informace pro vládu a také pro Ústavní soud, který bude naši případnou ústavní stížnost posuzovat.

Dalším pravidlem pro zásah do základních práv je zákaz diskriminace při omezení základních práv. To znamená, že zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky. Klíčovým pro omezení základních práv a svobod v České republice je také pravidlo zachování podstaty základního práva. Podle článku 4 odstavce 4 listiny při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Z výše uvedeného je zřejmé, že veškerá omezení základních práv a svobod musí být přiměřená a musí je omezovat v nezbytně nutné míře, což je jeden z hlavních nepsaných principů právního státu. A to samozřejmě ten zákon, který jste předložili, vážená pětikoalice, nesplňuje. Nebo možná splňuje s vaším pozměňovacím návrhem, ale jestliže v něm máte na dobu neurčitou, tak už tady narážíte na to, že prostě nesplňujete základní věci, které se týkají Listiny práv a svobod, že pokud omezujete svobodu nebo práva občanů, je to jen na nezbytně nutnou dobu a ne na dobu neurčitou.

Ústavní úprava bezpečnostních situací v České republice. Nedílnou součástí suverenity České republiky je zajištění její bezpečnosti. Ústava a ústavní zákon číslo 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, ve znění pozdějšího předpisu, vytvářejí komplexní rámec řešení bezpečnostních situací. Státní suverenita má nejen vnější, ale i vnitřní stránku, kterou je ochrana demokratických základů republiky. Ochrana životů, zdraví a majetku. V tomto smyslu lze chápat pojetí ústavního zákona číslo 110/1998 Sbírky, o bezpečnosti České republiky, ve znění pozdějších předpisů, který realizaci těchto hodnot a jejich ochranu považuje za základní povinnost státu. Doplněná ústavní úprava bezpečností situace se rozšiřuje i na mimořádné situace ohrožující i vnitřní pořádek a bezpečnost, životy a zdraví, majetkové hodnoty nebo životní prostředí. Tyto mimořádné situace lze označit jako nouzový stav. Stav ohrožení státu nebo válečný stav. Tedy nikoli je podřadit pro standardní, nikoli ani ústavní zákon, který se nazývá například pandemický. Myslím, že to je důležitý odstavec.

Podle článku 2 se charakterizují krizové situace, které ohrožují běžný chod státu. A taktéž stavy, které se podle povahy mimořádných situací vyhlašují. Jednotlivé krizové stavy jsou jako jednotlivé krizové situace faktickým stavem. Nouzový stav státu však není situace, která by měla předvídaně především politický charakter. Jeho vyhlášení je vázáno zejména na situaci živelných pohrom, ekologických a průmyslových havárií, nehod nebo jiných nebezpečím, které ve značném rozsahu ohrožují životy, zdraví nebo majetkové hodnoty.

Avšak dodáváme i vnitřní pořádek a bezpečnost. A dále působnost a pravomoc státních orgánů a orgánů územních samosprávných celků a práva a povinnosti osob fyzických a právnických při přípravě na krizové situace, které nesouvisejí se zajišťováním obrany ČR před vnějším napadením upravuje zákon 240/2000 Sb., o krizovém řízení a změně některých zákonů, krizový zákon. Tedy opět nikoli žádný jiný zákon, tím méně pandemický. A my na to upozorňujeme už dva roky. Už u předešlé vlády jsme říkali, že můžeme novelizovat zákon na ochranu veřejného zdraví a že máme ještě krizový zákon a že prostřednictvím těchto dvou zákonů jsme schopni tu pandemii řídit a že u toho nemusíme omezovat práva a svobody jednotlivých občanů nějakým nesmyslem, který má jméno pandemický zákon.

Nouzový stav, jak víme, vyhlašuje vláda nebo její předseda s dostatečným schválením vlády. Vláda je však povinna neprodleně informovat Poslaneckou sněmovnu o vyhlášení nouzového stavu. Současně s vyhlášením nouzového stavu musí vláda vymezit, která práva stanovená ve zvláštním zákoně a v jakém rozsahu se v souladu s Listinou základních a práv a svobod omezují a které povinnosti a v jakém rozsahu se ukládají. Nouzový stav se vyhlašuje po dobu třiceti dnů s možným prodloužením Poslaneckou sněmovnou. Takže i ten nouzový stav, který byl v mnoha státech vyhlášen, má nějakou omezenou dobu a po třiceti dnech ho prostě přezkoumá Sněmovna, hlasuje buď o jeho prodloužení nebo zrušení.

A vy navrhujete, vážená pětikoalice, svůj pandemický zákona na dobu neurčitou. Smyslem každé ústavy je regulace společenských vztahů, a to jak v dobách klidu a míru, tak i v krizových situacích. Ústavy počítají s nutností aktivizovat společnost v krizových situacích ať již jde o krizové situace probíhající nezávisle na úmyslu člověka. Opatření aktivizace společnosti mají svůj počátek, například vyhlášení stavu nouze, i svůj konec, ukončení stavu nouze respektive jeho zrušení. Ústava poskytuje rámec pro podmínky, kdo a za jakých okolností uvádí společnost do těchto zvláštních mocenských situací. Stát by měl vždy pečlivě zkoumat, zda konkrétní krizová situace skutečně vyžaduje vyhlášení mimořádného stavu a v jakém rozsahu má být po dobu trvání mimořádného stavu zasahováno do práva a povinností.

Krizová situace nastoluje před veřejnou moc otázku podmínek, za nichž lze nebo je nutno mimořádná opatření přijmout. Tyto podmínky respektive meze nezbytnosti je možno spatřovat v následujících předpokladech. Za prvé při posuzování důvodnosti opatření je nutno posoudit, jsou-li mimořádná opatření vůbec nutná a zda je nebezpečí, které hrozí, reálné. My si myslíme, že v současné době ne. Za druhé při posuzování přiměřenosti opatření je nutno posoudit, zda jsou navrhovaná opatření přiměřená rozsahu, intenzitě a povaze dané krizové situace, zda jsou adekvátní tomuto nebezpečí, které hrozí. Taková opatření jsou na místě, když jsou například ohroženy životy nebo zdraví lidí.

Naprosto stěžejní věc ve vztahu k novele pandemického zákona. Žádné mimořádné opatření nelze protahovat nad rámec časové nezbytnosti. A o tom jsme už tady hovořili, kde, abych byl korektní, ve vašem původním návrhu pandemického zákona je doba neurčitá. To věřím, že by i pan Rychetský v tom zákoně určitě opravil. Omezující opatření musí být vždy dočasná. Zákonné rámce omezení lidských práv nemohou být neomezené a nekonečné.

A teď pojďme k ústavně právní deskripci a analýze předpokladů a podmínek tak zvaného stavu legislativní nouze, zkráceného legislativního procesu, který svým rozhodnutím stanovila pro novelu pandemického zákona předsedkyně Sněmovny Pekarová Adamová. Projednání návrhu zákona nebo jeho změny ve zkráceném jednání ve stavu legislativní nouze představuje zákonem stanovenou výjimku z řádné zákonodárné procedury, jejíž důvodnost je založena nikoliv na konsenzu mezi poslanci napříč politickým spektrem, nýbrž na závažnosti situace, na kterou je podle názoru vlády třeba bezprostředně reagovat přijetím zákona nebo jeho změnou. Takové okolnosti ve vztahu k novele pandemického zákona nenastaly. Ustanovení § 99 odst. 1 jednacího řádu vymezením důvodu pro vyhlášení stavu legislativní nouze neomezilo aplikaci tohoto postupu na určité konkretizované okolnosti, jak to činí článek 8 ústavního zákona číslo 110/1998 Sb., o bezpečnosti ČR, nýbrž stanovilo intenzitu jejich závažnosti.

Zkrácené jednání je tak podmíněno existencí mimořádné okolnosti a intenzitou možného negativního důsledku na jednu z obecně vymezených chráněných hodnot, a to práva a svobody občanů, bezpečnost státu nebo ochrana majetku. To už v případě onemocnění Covid-19 taktéž neplatí. Jestliže za jeho nejzávažnější společenský dopad je konsenzuálně považováno vytížení či přetížení kapacit nemocnic, respektive jejich speciálních pracovišť jednotek intenzívní péče. Za mimořádnou okolnost i ve smyslu nálezu Ústavního soudu je možno považovat jen takovou okolnosti, která se zjevně vymyká běžnému průběhu politických procesů vnitřních a vnějších anebo může jít o okolnost, jakou představují přírodní katastrofy. Samotnou důvodnost vyhlášení stavu legislativní nouze je pak nezbytné posuzovat s ohledem na dobu rozhodování a rozsah informací, jež byly v této době k dispozici.

Dále je nezbytné poměřovat též intenzity důvodů stavu legislativní nouze ve vztahu k omezení dotčených ústavních principů, neboť zájem na zabránění nebo odstranění důsledků by měl s ohledem na chráněné hodnoty podle § 99 odst. 1 jednacího řádu v konkrétním případě převážit nad zájmem na řádném průběhu legislativní procedury. Musí být zřejmé, jaké konkrétní důsledky podle vlády hrozí pro hodnoty vymezené v tomto ustanovení, tedy co odůvodňuje závěr o hrozbě značných hospodářských škod nebo ohrožení základních práv a svobod nebo bezpečnosti státu. Tyto důvody přitom nesmí být svévolné a konkrétní návrh zákona, jehož projednání ve zkráceném řízení vláda navrhuje, musí být schopný zamezit vzniku nebo trvání předmětného ohrožení veřejného zájmu. Nic z toho v případě novely pandemického zákona naplněno není. A vyhlášení stavu legislativní nouze je výsměchem zákonu a naprostou nehorázností. Vůbec bychom to neměli akceptovat. Je neskutečné, jak vláda a předsedkyně Sněmovny pošlapávají právo. Ústavní soud se přitom neztotožnil ani s tím, aby za dostatečný důvod omezení ústavních principů, vztahujících se k legislativnímu procesu, bylo možné bez dalšího považovat pouze odkaz na obecné a hypotetické riziko nepodložené žádnými konkrétními daty. Že by případné nepřijetí návrhu zákona mohlo mít negativní dopad na hodnocení ČR ze strany ratingových agentur respektive negativní reakci ze strany finančních trhů, i když sám nezpochybnil význam uvedených faktorů pro stav veřejných financí jakož i možnost ČR prosazovat své zájmy a zájmy jejích občanů.

Stav legislativní nouze a zrychlený legislativní proces to je to, o čem se tady dnes mluví a o čem se bavíme. A hnutí SPD tvrdí, že je nesmysl projednávat pandemický zákon zrychleným procesem anebo v legislativní nouzi, zvlášť když všichni z pětikoalice říkají, že jde o jistotu až na nějakou podzimní vlnu, která teoreticky může přijít.

Tak se na to podívejme blíže. Každý legislativní proces vyžaduje určitý čas. Parlament však musí být připraven na situaci, kdy je nutné legislativní proces urychlit. I parlamenty zemí s dlouhou demokratickou tradicí mají nástroje na urychlení tohoto procesu. Ať již jde o institut legislativní nouze či o jiné nástroje, které umožňují zrychlení legislativního procesu. V České republice se používá pro tento jev termín zkrácené jednání. Profesor Gerloch používá pro zkrácené jednání termín zrychlený proces.

Institut legislativní nouze byl zaveden do jednacího řádu už při jeho samotném prvním přijetí v roce 1995. Tento institut byl jediným nástrojem pro zrychlení legislativního procesu. Ústava neobsahuje žádné podrobnosti týkající se délky a postupu legislativního procesu v Poslanecké sněmovně. Ústava ani neupravuje počet čtení ani lhůtu na projednávání návrhu zákona ve výborech. Jediným detailem parlamentního legislativního procesu, který ústava upravuje, je třicetidenní prekluzivní, tzv. propadná lhůta, ve které musí zákon projednat Senát. Z tohoto důvodu ústava neobsahovala ani žádné instituty pro zkrácení legislativního procesu, neboť by tak předcházela budoucí zákonnou regulaci.

V době schválení ústavy v roce 1992 tedy neexistoval ani zákon o bezpečnosti České republiky, který institut zkráceného jednání převzal po inspiraci z jednacího řádu Sněmovny do ústavního textu s tím, že v případě uvedeném v ústavním zákoně o bezpečnosti, kdy je vyhlášen mimořádný stav, nemusela být vyhlašována legislativní nouze, a přesto se mohlo konat zkrácené jednání o návrhu tohoto zákona. Zkrácené jednání bylo zavedeno v rámci mimořádných stavů - válečný stav, stav ohrožení státu - přímo ústavou a to proto, že obsahuje zkrácení ústavní senátní třicetidenní lhůty. Tato regulace zkráceného jednání na ústavní úrovni neměla žádnou souvislost s tím, jak má vypadat legislativní proces v jiných případech. Neupravovala ustanovení, ze kterých by vyplývalo, že v ostatních běžných případech mimo vnější bezpečnost státu nemohl, či mohl být legislativní proces zkrácen.

Novelizací ústavy v roce 1999 byly koncipovány mimořádné stavy, které upravovaly zkrácené jednání tak, aby nebylo v těchto případech nezbytné předem vyhlašovat stav legislativní nouze. Tím ve skutečnosti dosavadní obecná procedurální úprava zkráceného jednání byla zjednodušena na případy vnější bezpečnosti. Přitom byla brána v úvahu dosavadní praxe, která vycházela z toho, že pokud je přijat velmi rigidně procesně upravený stav legislativní nouze, bylo možno zkrácené jednání v mimořádných situacích aplikovat i pro účel bezpečnosti státu. Ústavní zákon o bezpečnosti České republiky tak využil znalostí s aplikováním stavu legislativní nouze a zkráceného jednání a zakotvil jej v modifikované podobě do ústavní novely.

Stav legislativní nouze po přijetí zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny v roce 1995 byl jediným nástrojem pro zrychlený proces, s výjimkou případu přijetí zákona na základě rozhodnutí Rady bezpečnosti, kdy nebylo potřeba stav legislativní nouze vůbec vyhlašovat. Je třeba si také uvědomit, že jednací řád v roce 1995 zcela nově zavedl trojí čtení a tím se legislativní proces značně prodloužil. V té době však neexistoval Senát, tak velké potíže délka legislativního procesu nepřinášela, protože zákony z Poslanecké sněmovny se postupovaly přímo prezidentu republiky. Myslím, že by to byl zajímavý systém i dnes, kdyby bylo o Senát míň. Přesto už byl v roce 1995 stav legislativní nouze využit. Kromě stavu legislativní nouze bylo možno zkrátit legislativní proces i jiným způsobem, který po vzniku Senátu má omezené možnosti. Bylo možné, stejně jako dnes, zkrátit šedesátidenní lhůtu na projednávání návrhu ve výborech se souhlasem navrhovatele na jeden den. Bylo možné projednat návrh zákona ve třech čteních na téže schůzi Sněmovny. Dokud neexistoval Senát, bylo možné projednat a schválit vládní návrh zákona během několika dní. Až poté, co vznikl Senát, začaly praktické problémy s tím, že zákon byl schválen později, než vláda původně předpokládala.

Ke změně však došlo až poté, kdy bylo nutno přijmout řadu návrhů v rámci přípravy přistoupení České republiky k Evropské unii. V roce 2000 byl přijat institut vyslovení souhlasu s návrhem zákona v prvním čtení, prostřednictvím novelizace § 90 jednacího řádu, který v odst. 2 stanoví: "Navrhovatel může současně s návrhem zákona navrhnout Sněmovně, aby s návrhem zákona vyslovila souhlas již v prvém čtení. Odůvodnění takového návrhu musí být uvedeno v důvodové zprávě. V případě, že důvodem je provedení závazků vyplývajících ze smluv, kterými je Česká republika vázána, předloží předkladatel k návrhu český překlad úplného znění těch právních norem, které mají být provedeny." Ovšem tento institut, je-li navržen, lze, na rozdíl od stavu legislativní nouze vetovat dvěma poslaneckými kluby.

V českém zákonodárném prostředí pojem zkrácené jednání zahrnuje kromě jednání ve stavu legislativní nouze již v prvním čtení také zvláštní případ projednání zákona při ohrožení bezpečnosti státu nebo při hrozbě válečného konfliktu a přijetí zákona na základě rozhodnutí Rady OSN o akcích k zajištění míru a bezpečnosti podle § 100 jednacího řádu. Vyhlášení válečného stavu a vyhlášení stavu ohrožení státu nebylo za doby existence státu využito.

Zvláštní jednání, které zahrnuje možnost zkrácení procedury projednávání zákonů je také výše zmíněné jednání o návrhu, s nímž vláda spojila žádost o vyslovení důvěry. Vláda může mít k tomuto kroku tři různé motivy, jednak morální, kdy vláda považuje určitý návrh zákona za tak zásadní, že v případě jeho nepřijetí by považovala svou další existenci za nemyslitelnou nebo se vláda snaží urychlit zákonodárný proces a pojistit si přijetí zákona, pokud v Poslanecké sněmovně převládá snaha o udržení politické stability a zachování současné vlády u moci.

Stav legislativní nouze a řádný legislativní proces. Podle § 99 odst. 1 jednacího řádu Sněmovny vyzve vláda předsedu Sněmovny k vyhlášení stavu legislativní nouze na určitou dobu. Poslanecká sněmovna musí stav legislativní nouze potvrdit, zrušit nebo omezit. Předseda Sněmovny však může odmítnout návrh vlády na projednání předložených vládních návrhů ve zrychleném jednání a tak nemusí připustit projednávání zákonů ve stavu legislativní nouze. To se tady asi nestane, protože předsedkyní Sněmovny je paní Pekarová Adamová.

Také Sněmovna může odmítnout projednávání zákona v legislativní nouzi tím, že poslanci na počátku schůze nepotvrdí v hlasování, že uvedený stav trvá. K tomuto bodu předseda Sněmovny otevře rozpravu, ve které se poslanci mohou vyjádřit, mohou podávat různé procedurální návrhy. O všech těchto návrzích Sněmovna hlasuje. Před projednáváním každého návrhu zákona Sněmovna v hlasování rozhodne, zda jsou podmínky pro jeho projednávání ve zkráceném jednání, pokud by shledala, že podmínky pominuly, nemůže být takto návrh zákona projednán. Také k tomuto bodu před hlasováním je otevřena rozprava. Poté zpravodaj přednese návrh usnesení výboru, který doporučí přijetí nebo zamítnutí zákona, může doporučit otevření obecné rozpravy nebo její upuštění k navrhovanému zákonu ve druhém čtení.

O návrhu výboru Poslanecká sněmovna hlasuje. V podrobné rozpravě případě v obecné lze podávat pozměňovací návrhy. Ve třetím čtení, které následuje hned po druhém, zahájí předseda Sněmovny rozpravu, ve které lze podávat jen legislativně technické návrhy. Po skončení třetího čtení zpravodaj seznámí Sněmovnu se všemi podanými návrhy, o kterých následně plénum hlasováním rozhodne. Teprve pak se hlasuje o celém návrhu zákona, popřípadě i s odhlasovanými pozměňovacími návrhy. Ve stavu legislativní nouze může být projednán pouze návrh vlády, který vychází z legislativních pravidel této vlády, a tomuto návrhu musí předcházet podrobná analýza právního a skutkového stavu.

Bylo toto v případě novely pandemického zákona dodrženo? Zatím myslím, že to nevypadá, ale určitě až se dostanou ke slovu kolegové z pětikoalice, tak se jich zeptáme, jestli opravdu byla zpracována podrobná analýza právního a skutkového stavu, a chtěli bychom ji vidět.

Ohromným rizikem při stavu legislativní nouze, jak vidíme doslova v přímém přenosu, je snadná zneužitelnost tohoto institutu, protože nedává možnost poslancům, kteří jsou v menšině, zablokovat jednání o návrhu zákona, jako je tomu u řádného projednávání návrhu zákona v prvním čtení. Stav legislativní nouze byl totiž koncipován k jinému účelu - pro přijímání nekonfliktních návrhů zákonů za mimořádných okolností, návrhů, na kterých panuje politická i celospolečenská shoda. Je tohle případ pandemického zákona a jeho novely? Ani omylem! A myslím, že to není jen případ toho, kdy jednotliví politici nebo politické strany mají opačný názor na projednávání a vůbec na celý pandemický zákon, ale řekl bych, že i společnost je dost rozdělena v chápání pandemického zákona a že rozhodně to není zákon, který by společnost přijímala jako jeden člověk, že je v pořádku, že je potřebný a že ho potřebujeme. Přitom země nám geograficky a historicky blízké, jako Německo, Rakousko, mají mnohem přísněji nastavená kritéria pro přijímání návrhů zákonů v legislativní nouzi, jak o tom ještě dnes budu hovořit.

Zákonodárný proces ve stavu legislativní nouze. Zákon o jednacím řádu Poslanecké sněmovny - 99 odst. 1 až 9 - upravuje situaci, kdy nelze trvat na obecné zákonodárné proceduře a je třeba jednat urychleně. K tomu slouží úprava zákonodárného procesu ve stavu legislativní nouze. Ve stavu legislativní nouze lze projednávat zákony za mimořádných okolností podle § 99 odst. 1, jestliže jsou zásadním způsobem ohrožena základní práva a svobody občanů, jestli je zásadním způsobem ohrožena bezpečnost státu, anebo kdy hrozí státu značné hospodářské škody. Tak mi prosím řekněte, do které té odrážky váš pandemický zákon patří. Já to ještě jednou zopakuji. Jsou tedy tři: 1. zásadním způsobem jsou ohrožena základní práva a svobody občanů, 2. zásadním způsobem je ohrožena bezpečnost státu a 3. kdy hrozí státu značné hospodářské škody. Tak prosím, to bych potom také chtěl, abyste si poznamenali, až budete hovořit, kam pandemický zákon podle vašeho názoru patří, abyste mohli využít stav legislativní nouze. Návrh na vyhlášení takového stavu může podat pouze vláda a vyhlašuje jej předseda Poslanecké sněmovny na určitou dobu. Sněmovna určí, na jakou dobu může stav legislativní nouze trvat, může zrušit nebo omezit dobu, na níž byl tento stav vyhlášen, to znamená, Sněmovna může určit jen dobu, než se projedná návrh zákona.

Návrh na vyhlášení takového stavu může být vyhlášen ve vztahu k určitému návrhu zákona do doby, než se projedná. Smyslem institutu legislativní nouze je, že předložený vládní návrh zákona bude projednán ve zkráceném jednání podle § 99. Na rozdíl od obecné procedury se nekoná první čtení, předseda Sněmovny sám přikáže návrh zákona jednomu z výborů, výbor tedy nemá obecnou lhůtu 60 dní, ale stanovenou nepřekročitelnou lhůtu, ve které má předložit usnesení se stanoviskem k návrhu zákona. A proto, pokud stanovisko nepředloží, může být návrh zákona i přesto projednán. V případě, kdy výbor předloží usnesení a navrhne, zda se má konat o návrhu zákona obecná rozprava, o kterých částech se povede podrobná rozprava a navrhne lhůtu, do kdy má Sněmovna jednání o návrhu zákona ukončit. To všechno je obsahem § 99 odst. 3. Pokud Sněmovna dojde k závěru, že podmínky pro vyhlášení stavu legislativní nouze pominuly před projednáním návrhu pořadu schůze, stav legislativní nouze zruší. To jsme podle mého názoru přesně měli dnes udělat.

To byl i případ některých dosud takto vyhlášených stavů restitučního předpisu a volebního zákona. Sněmovna před projednáním vládního návrhu zákona posoudí, zda byly splněny podmínky pro jeho projednání ve zkráceném jednání, a pokud shledá, že důvody pro mimořádný postup nejsou, návrh zákona neprojedná. To je uvedeno v § 99 odst. 5 jednacího řádu. Prvé čtení se vůbec nekoná a ve druhém čtení se nemusí konat obecná rozprava a v podrobné rozpravě o určených částech zákona je omezena řečnická lhůta až na pět minut. Třetí čtení návrhu zákona se nemusí konat až za 24 hodin, ale může následovat bezprostředně po druhém čtení. Každý soudný člověk musí uznat, že použít tyto drakonické omezující podmínky pro projednání zákona, který má zásadním způsobem omezit lidská práva a svobody, je daleko za hranou principů demokracie a právního státu.

Z jednacího řádu rovněž vyplývá, že předseda Poslanecké sněmovny v zákonodárném procesu ve stavu legislativní nouze nemá neomezené pravomoci. Nelze ani stanovit, jak v takové situaci musí postupovat Senát a prezident republiky. Pouze upravuje rychlost reakce Poslanecké sněmovny na jejich stanoviska k návrhu takového zákona. Takže můžeme s jistotou říci, že v tomto případě Sněmovna ve své roli lídra zákonodárného procesu na celé čáře selhala, hlavně její předsedkyně.

Pojďme se podívat na to, jak to vypadá v zemích nám relativně blízkých. Zákonodárný proces v Německu. Vedle běžného legislativního procesu zde současně existují i některé legislativní procesy zvláštní, které se odchylují od standardního legislativního procesu. Nejčastěji bývá zákonodárný proces modifikován na půdě parlamentu u zákonů měnících ústavní normy, tzv. ústavodárný proces, nebo u zákonů majících vztah ke státnímu rozpočtu. Další odchylky od normálního průběhu legislativního procesu mají za cíl urychlit legislativní proces, ať už ve stavu nouze, či ohrožení státu nebo v případě takové úpravy, u níž se nepředpokládá konfliktní projednávání. I když se v praxi nejčastěji používá standardní projednávání zákonů, přesto stojí odchylky od běžného legislativního procesu za pozornost. Zákonodárný proces je v Německu upraven tzv. základním zákonem - Grundgesetz für die Bundesrepublik Deutschland, což je via facti Ústava Spolkové republiky Německo.

Zrychlený legislativní proces v Německu má své zvláštnosti, které jsou dány především rozdělením kompetencí mezi Spolkovým sněmem a Spolkovou radou, které jsou považovány za dvě komory téhož parlamentu, a také samotnými pravidly legislativního procesu. Podrobnosti upravuje jednací řád Spolkového sněmu. Zákonodárnou iniciativu mají v Německu spolková vláda, Spolková rada a jednotlivé frakce nebo alespoň 5% členů Spolkového sněmu.

O návrhu výboru Poslanecká sněmovna hlasuje. V podrobné rozpravě případě v obecné lze podávat pozměňovací návrhy. Ve třetím čtení, které následuje hned po druhém, zahájí předseda Sněmovny rozpravu, ve které lze podávat jen legislativně technické návrhy. Po skončení třetího čtení zpravodaj seznámí Sněmovnu se všemi podanými návrhy, o kterých následně plénum hlasováním rozhodne. Teprve pak se hlasuje o celém návrhu zákona, popřípadě i s odhlasovanými pozměňovacími návrhy. Ve stavu legislativní nouze může být projednán pouze návrh vlády, který vychází z legislativních pravidel této vlády, a tomuto návrhu musí předcházet podrobná analýza právního a skutkového stavu.

Bylo toto v případě novely pandemického zákona dodrženo? Zatím myslím, že to nevypadá, ale určitě až se dostanou ke slovu kolegové z pětikoalice, tak se jich zeptáme, jestli opravdu byla zpracována podrobná analýza právního a skutkového stavu, a chtěli bychom ji vidět.

Ohromným rizikem při stavu legislativní nouze, jak vidíme doslova v přímém přenosu, je snadná zneužitelnost tohoto institutu, protože nedává možnost poslancům, kteří jsou v menšině, zablokovat jednání o návrhu zákona, jako je tomu u řádného projednávání návrhu zákona v prvním čtení. Stav legislativní nouze byl totiž koncipován k jinému účelu - pro přijímání nekonfliktních návrhů zákonů za mimořádných okolností, návrhů, na kterých panuje politická i celospolečenská shoda. Je tohle případ pandemického zákona a jeho novely? Ani omylem! A myslím, že to není jen případ toho, kdy jednotliví politici nebo politické strany mají opačný názor na projednávání a vůbec na celý pandemický zákon, ale řekl bych, že i společnost je dost rozdělena v chápání pandemického zákona a že rozhodně to není zákon, který by společnost přijímala jako jeden člověk, že je v pořádku, že je potřebný a že ho potřebujeme. Přitom země nám geograficky a historicky blízké, jako Německo, Rakousko, mají mnohem přísněji nastavená kritéria pro přijímání návrhů zákonů v legislativní nouzi, jak o tom ještě dnes budu hovořit.

Zákonodárný proces ve stavu legislativní nouze. Zákon o jednacím řádu Poslanecké sněmovny - 99 odst. 1 až 9 - upravuje situaci, kdy nelze trvat na obecné zákonodárné proceduře a je třeba jednat urychleně. K tomu slouží úprava zákonodárného procesu ve stavu legislativní nouze. Ve stavu legislativní nouze lze projednávat zákony za mimořádných okolností podle § 99 odst. 1, jestliže jsou zásadním způsobem ohrožena základní práva a svobody občanů, jestli je zásadním způsobem ohrožena bezpečnost státu, anebo kdy hrozí státu značné hospodářské škody. Tak mi prosím řekněte, do které té odrážky váš pandemický zákon patří. Já to ještě jednou zopakuji. Jsou tedy tři: 1. zásadním způsobem jsou ohrožena základní práva a svobody občanů, 2. zásadním způsobem je ohrožena bezpečnost státu a 3. kdy hrozí státu značné hospodářské škody. Tak prosím, to bych potom také chtěl, abyste si poznamenali, až budete hovořit, kam pandemický zákon podle vašeho názoru patří, abyste mohli využít stav legislativní nouze.

Návrh na vyhlášení takového stavu může podat pouze vláda a vyhlašuje jej předseda Poslanecké sněmovny na určitou dobu. Sněmovna určí, na jakou dobu může stav legislativní nouze trvat, může zrušit nebo omezit dobu, na níž byl tento stav vyhlášen, to znamená, Sněmovna může určit jen dobu, než se projedná návrh zákona. Návrh na vyhlášení takového stavu může být vyhlášen ve vztahu k určitému návrhu zákona do doby, než se projedná. Smyslem institutu legislativní nouze je, že předložený vládní návrh zákona bude projednán ve zkráceném jednání podle § 99. Na rozdíl od obecné procedury se nekoná první čtení, předseda Sněmovny sám přikáže návrh zákona jednomu z výborů, výbor tedy nemá obecnou lhůtu 60 dní, ale stanovenou nepřekročitelnou lhůtu, ve které má předložit usnesení se stanoviskem k návrhu zákona. A proto, pokud stanovisko nepředloží, může být návrh zákona i přesto projednán. V případě, kdy výbor předloží usnesení a navrhne, zda se má konat o návrhu zákona obecná rozprava, o kterých částech se povede podrobná rozprava a navrhne lhůtu, do kdy má Sněmovna jednání o návrhu zákona ukončit. To všechno je obsahem § 99 odst. 3. Pokud Sněmovna dojde k závěru, že podmínky pro vyhlášení stavu legislativní nouze pominuly před projednáním návrhu pořadu schůze, stav legislativní nouze zruší. To jsme podle mého názoru přesně měli dnes udělat.

To byl i případ některých dosud takto vyhlášených stavů restitučního předpisu a volebního zákona. Sněmovna před projednáním vládního návrhu zákona posoudí, zda byly splněny podmínky pro jeho projednání ve zkráceném jednání, a pokud shledá, že důvody pro mimořádný postup nejsou, návrh zákona neprojedná. To je uvedeno v § 99 odst. 5 jednacího řádu. Prvé čtení se vůbec nekoná a ve druhém čtení se nemusí konat obecná rozprava a v podrobné rozpravě o určených částech zákona je omezena řečnická lhůta až na pět minut. Třetí čtení návrhu zákona se nemusí konat až za 24 hodin, ale může následovat bezprostředně po druhém čtení. Každý soudný člověk musí uznat, že použít tyto drakonické omezující podmínky pro projednání zákona, který má zásadním způsobem omezit lidská práva a svobody, je daleko za hranou principů demokracie a právního státu.

Z jednacího řádu rovněž vyplývá, že předseda Poslanecké sněmovny v zákonodárném procesu ve stavu legislativní nouze nemá neomezené pravomoci. Nelze ani stanovit, jak v takové situaci musí postupovat Senát a prezident republiky. Pouze upravuje rychlost reakce Poslanecké sněmovny na jejich stanoviska k návrhu takového zákona. Takže můžeme s jistotou říci, že v tomto případě Sněmovna ve své roli lídra zákonodárného procesu na celé čáře selhala, hlavně její předsedkyně.

Pojďme se podívat na to, jak to vypadá v zemích nám relativně blízkých. Zákonodárný proces v Německu. Vedle běžného legislativního procesu zde současně existují i některé legislativní procesy zvláštní, které se odchylují od standardního legislativního procesu. Nejčastěji bývá zákonodárný proces modifikován na půdě parlamentu u zákonů měnících ústavní normy, tzv. ústavodárný proces, nebo u zákonů majících vztah ke státnímu rozpočtu. Další odchylky od normálního průběhu legislativního procesu mají za cíl urychlit legislativní proces, ať už ve stavu nouze, či ohrožení státu nebo v případě takové úpravy, u níž se nepředpokládá konfliktní projednávání. I když se v praxi nejčastěji používá standardní projednávání zákonů, přesto stojí odchylky od běžného legislativního procesu za pozornost. Zákonodárný proces je v Německu upraven tzv. základním zákonem - Grundgesetz für die Bundesrepublik Deutschland, což je via facti Ústava Spolkové republiky Německo.

Zrychlený legislativní proces v Německu má své zvláštnosti, které jsou dány především rozdělením kompetencí mezi Spolkovým sněmem a Spolkovou radou, které jsou považovány za dvě komory téhož parlamentu, a také samotnými pravidly legislativního procesu. Podrobnosti upravuje jednací řád Spolkového sněmu. Zákonodárnou iniciativu mají v Německu spolková vláda, Spolková rada a jednotlivé frakce nebo alespoň 5% členů Spolkového sněmu.

Předložený návrh je projednáván Spolkovým sněmem ve třech čteních, jakož i jednotlivými výbory, avšak od projednání ve výborech je možno na návrh jedné z frakcí nebo 5 % poslanců se souhlasem dvoutřetinové většiny přítomných poslanců upustit. Je-li návrh schválen nadpoloviční většinou hlasů přítomných, je předseda Spolkového sněmu povinen jej neprodleně předložit Spolkové radě. Ta je oprávněna v případě, že má k návrhu připomínky, svolat tzv. zprostředkovatelský výbor, který má dosáhnout kompromisu mezi oběma orgány. Pokud tento výbor navrhne změny návrhu, hlasuje o něm Spolkový sněm opětovně. V opačném případě je Spolková rada oprávněna proti návrhu podat námitku ve lhůtě dvou týdnů od ukončení jednání ve výboru, čímž návrh vrátí zpět Spolkovému sněmu. Ten na něm může trvat na základě souhlasu nadpoloviční většiny všech svých členů.

Pokud je však podání námitky schváleno ve Spolkové radě alespoň dvoutřetinovou většinou všech členů, je k přehlasování námitky zapotřebí hlasů dvou třetin přítomných členů Spolkového sněmu (minimálně však nadpoloviční většiny všech).

Návrh zákona je schválen, pokud s ním Spolková rada vysloví souhlas, nepodá-li ve stanovené lhůtě návrh na svolání zprostředkovatelského výboru, nepodá-li ve stanovené lhůtě proti návrhu námitku nebo vezme-li ji zpět, nebo pokud je tato námitka přehlasována Spolkovým sněmem.

Přijatý zákon podepisuje spolkový kancléř nebo příslušný spolkový ministr spolu se spolkovým prezidentem, který nemá právo zákon vetovat. I v Německu existují zákony, k jejichž přijetí je zapotřebí souhlasu druhé horní parlamentní komory, v tomto případě Spolkové rady. Jsou to především zákony, které mají vliv na financování celého státu i na financování spolkových zemí. Případné spory o tom, který zákon spadá do této kategorie a který nikoli, rozhoduje Spolkový ústavní soud.

Stav legislativní nouze v Německu

V Německu je stav legislativní nouze vytvořen pro dvě situace. První situace nastává, když Spolkový sněm nevysloví spolkovému kancléři důvěru, avšak prezident jej, ač na to má na návrh spolkového kancléře právo, nerozpustí. V takovém případě vykonává až do volby nového spolkového kancléře svou funkci dosavadní spolkový kancléř, avšak s menšinovou podporou Spolkového sněmu. Spolkový kancléř může spolkovému prezidentovi navrhnout, aby vyhlásil se souhlasem Spolkové rady stav legislativní nouze, a to pro konkrétní návrh zákona, k němuž Spolkový sněm již v minulosti odmítl udělit svůj souhlas, ač u něj vláda deklarovala naléhavý zájem.

Vidíte, že stav legislativní nouze je v Německu používán velmi, velmi ojediněle, a musí k tomu Německo mít velmi vážné důvody, aby ho vůbec vyvolalo, a přestože vyvolají nouzový stav, tak ještě nemusí být použit a nemusí být povolen i na velmi důležité věci.

Druhou situací, která implikuje vyhlášení stavu legislativní nouze, je spojení otázky důvěry s návrhem zákona. Samotné toto spojení má vyjádřit naléhavost takového zákona. Zamítnutí tohoto návrhu Spolkovým sněmem otevírá cestu k vyhlášení stavu legislativní nouze. V podstatě jestli dobře posloucháte, tak v Německu mohou vyhlásit legislativní nouzi pouze v případě, že by mohlo dojít k paralýze buď Spolkového sněmu, nebo některých orgánů, závislých na Spolkovém sněmu. Jinak vůbec ne, a už vůbec ne, když budou potřebovat schválit nějaký zákon. Tam opravdu jde jenom o to, že mohou vyhlásit stav legislativní nouze, aby nedošlo k paralýze, řekněme, jejich parlamentu, anebo některých jejich orgánů. Tomu rozumím.

Po vyhlášení stavu legislativní nouze putuje návrh zákona opět do Spolkového sněmu. Pokud jej tento znovu zamítne nebo jej přijme ve znění nepřijatelném pro vládu, považuje se zákon za přijatý (ve znění navrženém vládou), pokud s ním vysloví souhlas Spolková rada. Stejný postup se uplatní, pokud se k návrhu Spolkový sněm nevyjádří do čtyř týdnů od jeho opětovného předložení. Stav legislativní nouze může být použit na každý další takový návrh zákona, k němuž Spolkový sněm udělil souhlas, avšak pouze v období šesti měsíců od prvotního vyhlášení stavu legislativní nouze a za předpokladu, že je u moci stále stejný kancléř. Opakované použití stavu legislativní nouze ve funkčním období téhož kancléře je vyloučeno. To je taky zajímavá věc.

Opakované použití stavu legislativní nouze, řekněme, v jednom volebním období je vyloučeno. Oni jsou tak opatrní na to, kde tyto pomocné instituty používají a využívají, že chápu, že mají obavu, že by jich mohlo být zneužito. A myslím si, že by se nad tím měla i Česká republika zamyslet, protože my je používáme jak trhací kalendář.

Opakované použití stavu legislativní nouze ve funkčním období téhož kancléře je vyloučeno. Stejně tak je vyloučeno přijetí takového zákona ve stavu legislativní nouze, který mění ústavní zákon nebo jej částečně či úplně zbavuje platnosti. I když stav legislativní nouze je stejné označení v německém i v českém právu, shoduje se s ním jen podle názvu, avšak ne svou povahou. Přijímání zákonů ve stavu legislativní nouze není u nás zakotveno v ústavě, nýbrž jen v zákoně č. 90/1995 Sb. o Jednacím řádu sněmovny, případně v zákoně č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu.

Tento institut je však náchylný ke zneužití, protože nedává menšině poslanců možnost zabránit zkrácenému jednání, jako je tomu u procedury schvalování návrhu zákona v prvním čtení, zakotvené také v jednacím řádu Poslanecké sněmovny. V případě stavu legislativní nouze se má tudíž jednat o institut mimořádný, který lze použít jen při splnění předem daných kritérií, zatímco přijetí zákona v prvním čtení může být použito na každý návrh zákona předložený k projednání v Poslanecké sněmovně. Z tohoto rozdílu plyne také menší možnost opozice zabránit zneužití stavu legislativní nouze, což je náš aktuální případ pandemického zákona a jeho novely.

Vyhlášení stavu legislativní nouze je v Německu přísněji a přesněji stanoveno, a to přímo v ústavě. Proto také nebyl tento legislativní stav zatím v Německu nikdy použit. Prosím, ještě jednou vám zopakuji tu větu, nebo tu část. Vyhlášení stavu legislativní nouze je v Německu přísněji a přesněji stanoveno, a to přímo v ústavě. Proto také nebyl tento legislativní stav zatím v Německu nikdy použit.

Zrychlené jednání a stav legislativní nouze v Rakousku

Použití institutu legislativní nouze upravuje v Rakousku Spolkový ústavní zákon v čl. 18 odst. 3 - 5. Tento zákon tvoří právní rámec, který vymezuje podmínky, resp. mimořádné situace, za nichž je možné přijímat zákony v případě, že zákonodárný sbor není z různých důvodů schopen usnášení. Jde o takové situace, v nichž hrozí státu škody, které by šlo jen obtížně odstranit, avšak parlament nezasedá a nemůže se včas sejít, aby mohl schválit případná zákonná opatření. V takovém případě může spolkový prezident na návrh spolkové vlády přijmout na vlastní zodpovědnost a zodpovědnost spolkové vlády tzv. prozatímní nařízení, jimiž může změnit zákon, a tím předejít škodám, které by vznikly, kdyby nařízení přijato nebylo. Podle tohoto článku může spolková vláda návrh na přijetí nařízení podat jen se souhlasem Stálého podvýboru Hlavního výboru Národní rady, a takové nařízení musí spolková vláda spolupodepsat.

Spolková vláda musí prozatímní nařízení předložit národní radě svolané buď spolkovým prezidentem, pokud právě nezasedá, nebo národní radě, pokud právě zasedá, do osmi dnů od předložení prozatímního nařízení. Národní rady (?) je povinna přijmout do čtyř dnů od předložení návrhu prozatímního nařízení příslušný spolkový zákon nebo musí spolkovou vládu požádat o jeho okamžité zrušení. Spolková vláda musí návrhu na zrušení prozatímního nařízení ihned vyhovět. Tím uvede v platnost zákonné předpisy zrušené prozatímním nařízením, avšak prozatímní nařízení nesmí měnit literu spolkového ústavního zákona a nesmí vést k finančnímu zatížení státu, spolkových zemí a jiných územně správních celků včetně finančního zatížení občanů. Nesmí se také týkat zcizení státního majetku.

Institut legislativní nouze však v podobě předjímané v článku 18 odst. 3 až 5 však v novodobé historii Rakouska doposud nebyl použit.

Z analýzy všech dosud projednávaných návrhů zákonů v režimu vyplývá, které zákony splňují mimořádnou výjimku z řádné procedury a které žádnou mimořádnou okolnost nesplňují. Ani v jednom případě nebyla existence stavu legislativní nouze Poslaneckou sněmovnou odmítnuta.

Zásadní otázkou je, zda byl tento institut nadužíván vzhledem k mimořádným okolnostem, za kterých má být tento institut použit a zda nedocházelo k jeho zneužití. Ve většině případů projednávání zákonů v legislativní nouzi byly podobně jako u dnes projednávané novely uvedeny v důvodové zprávě mimořádné okolnosti, za kterých byl návrh zákona přijat. Nejčastěji deklarovaný důvod byla hrozba hospodářských škod bez přesnější specifikace. Hrozba hospodářských škod z důvodu povodní, porušení základních práv a svobod, hrozba narušení bezpečnosti státu. V některých případech nebyly důvody uvedeny.

A teď nás čeká část, která se jmenuje Legislativní nouze před Ústavním soudem. Na tuto pasáž se důkladně zaměřím, protože budeme podávat ústavní stížnost a bude mě zajímat, jak se Ústavní soud vypořádá s touto ústavní stížností na pandemický zákon a budu rád, když to bude dobře zdůvodněno Ústavním soudem celému národu a my, hnutí SPD se budeme snažit, aby celý národ slyšel, jak Ústavní soud hodnotí naši ústavní stížnost proti pandemickému zákonu a jaké důvody uvede v případě jejího odmítnutí.

Ústavní konformitou legislativního procesu s ohledem na vyhlášení stavu legislativní nouze se již několikrát zabýval Ústavní soud. Navrhovatelé nejčastěji spatřovali zneužití institutu legislativní nouze, které nejvíce spočívalo podle navrhovatelů v tom, že nebyly splněny podmínky pro jeho vyhlášení podle § 99 odst. 1 jednacího řádu Sněmovny, což považovali nejen za porušení tohoto zákona, nýbrž i za porušení parlamentní procedury zavdávající protiústavní způsob přijetí zákona. Vyhlášení stavu legislativní nouze pak v příslušných stížnostech bylo označováno za politický, nikoli neutrální právní nástroj a omezení obecné, respektive podrobné rozpravy za značné omezení svobody projevu poslanců a svobody parlamentní rozpravy. To samozřejmě máme i v tomto případě, jak pan kolega Výborný, prostřednictvím pana předsedajícího, omezil rozpravu v obecné rozpravě o legislativní nouzi na 5 minut.

Demokratické principy legislativního procesu. Ve svém nálezu, kterým Ústavní soud zrušil novelizující zákon č. 347/2010 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s úspornými opatřeními v působnosti Ministerstva práce a sociálních věcí, poukázal tento soud i na zahraniční judikaturu zabývající se celou řadou ústavních demokratických principů legislativního procesu, které musí zákonodárný sbor dodržovat. V nálezu Ústavní soud opět uvedl zásady, které musí zákonodárný sbor dodržovat při projednávání návrhů zákonů. Patří k nim především respekt k procesním procedurálním pravidlům. V tomto nálezu Ústavní soud uvádí: Jen v procesně bezchybném procesu v ústavně souladném řízení lze dospět k zákonnému a ústavně souladnému výsledku rozhodnutí, a proto procesní čistotě rozhodovacího procesu řízení je nezbytné věnovat zvýšenou pozornost a poskytnout jí důraznou ochranu. Jestliže takto připomenuté zásady vztahující se k ústavnosti řízení před orgány veřejné moci a k jejich v něm vydaným rozhodnutím ke stanovenému postupu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (?) - není nijakého rozumného důvodu se od těchto zásad odchýlit ve věcech kontroly zákonodárného procesu a v něm přijatých aktů právních norem, neboť byť se rozhodovací proces zákonodárné činnosti do jisté míry liší od rozhodovacích procesů řízení před jinými orgány veřejné moci, a v tomto smyslu je (?) lze chápat jako rozhodovací proces sui generis, vůdčí zásady rozhodování, v němž se dospěje ke konečnému výsledku, jsou v obou případech identické. Nadto nelze ztrácet ze zřetele, že důsledky plynoucí ze zákonodárných aktů jsou pro svůj celospolečenský dopad zajisté významnější, než je tomu v případech jednotlivých vadných rozhodnutí jiných orgánů veřejné moci.

Vystupuje tedy v zákonodárném procesu do popředí požadavek stálosti, přesvědčivosti a nezbytnosti právních aktů, na nichž právní stát a souvztažně také život občanů v něm spočívá, takovýchto aktů a také dosažení potřebné autority zákonodárných sborů nelze však dosíci jinak, než respektem k pravidlům, tedy zásadám legislativní činnosti, která (?) si ostatně Poslanecká sněmovna jako významný nositel zákonodárné moci pro tuto svou činnost zákonem sama stanovila. Mějme toto na paměti i dnes a vyhněme se riziku pozdějšího zrušení dnes projednávané novely Ústavním soudem, a to i kromě obsahových, z procedurálních důvodů.

Parlamentní opozici, která se na výkonu státní moci přímo nepodílí a je v Parlamentu v menšině, musí být s ohledem na ústavou garantovaný princip ochrany menšin umožněno vykonávání její ústavně garantovaných práv. Nesmí jí být znemožněn výkon funkce parlamentní opozice. Jak říká nález Ústavního soudu, přítomnost opozice a médií nutí i koherentní vládní většinu vysvětlovat, zdůvodňovat svá rozhodnutí. Garantována je tak zásada kontraindikátornosti vycházející ze svobodné výměny názorů a stanovisek za účelem hledání širší shody a případně i odstraňování nedostatků navrhovaného zákona.

Opozice má také právo blokovat či oddalovat rozhodnutí přijatá většinou, jakož i právo domáhat se ústavního přezkoumání většiny přijatých rozhodnutí a zákonů. No, my v SPD to bezpochyby uděláme a budeme chtít ústavně přezkoumat novelu pandemického zákona.

Míra ochrany práv opozice, ať ji momentálně politicky tvoří jakékoliv subjekty, aby mohla plnit svou nezastupitelnou funkci, je ukazatelem úrovně politické a parlamentní kultury. Je také vyjádřením míry demokratičnosti daného politického systému.

Součástí práv parlamentní opozice je tedy i garance práva aktivního vystupování v rozpravě a garance možnosti ovlivnit projednávanou agendu parlamentní schůze, což by nemělo být jen a pouze v rukou vládní většiny.

K právům opozice patří také možnost vyvolat mimořádnou schůzi. Docílit zařazení nového bodu na pořad jednání nebo naopak možnost blokovat nebo oddálit projednávání nějakého bodu programu prostřednictvím tzv. obstrukce. Nepřiznání některých výše uvedených práv opozici nebo omezování výkonu její opoziční role vede v konečném důsledku k ohrožení demokracie celého politického systému. Při uplatnění institutu legislativní nouze dochází vždy k omezení nebo zkrácení práv parlamentní opozice. Je při jeho aplikaci omezena parlamentní rozprava, zkrácen legislativní proces a Poslanecká sněmovna se může v takové situaci snadno stát pouhým nástrojem, který má legitimizovat schválení vládou předložených návrhů zákonů, aniž by byly podrobeny důkladnému zkoumání a oponování, případně, aniž by měly možnost přednést poslanci nejen opoziční, ale i poslanci vládních stran alternativní návrhy.

Tyto skutečnosti, které k užití institutu legislativní nouze s sebou nesou, jsou o to závažnější, jestliže se jedná o návrh s tak dalekosáhlými dopady na práva a svobody občanů, jako je novela právě projednávaného pandemického zákona. Použití institutu legislativní nouze je podle Ústavního soudu možné jen na základě čl. 8 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, v případě ohrožení státu nebo v situaci válečného stavu. V nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2011 spisová značka P1 ÚS 55/10 se v bodě 78 argumentuje takto: Stanoví-li tedy ústavní pořádek takovouto možnost pouze v jediném případě, je zřejmé, že za jiných situací to obecně možné není. Nejde přitom o mezeru v Ústavě České republiky, pokud ústavní pořádek možnost projednat návrh zákona ve zkráceném jednání zná. Ústavodárce se toliko rozhodl tuto možnost připustit jen v extrémních a mimořádných situacích.

Lze sice připustit, že na úrovni zákona jednacího řádu se zakotví další případy, kdy lze zákony projednat ve zkráceném řízení legislativní nouze. Avšak protože jde o úpravu praeter konstitucionen a protože smyslem ústavně právní reglemantace zkráceného projednávání je ochrana práv a principů ovládajících legislativní proces v demokratickém právním státě, využití institutu legislativní nouze je možné jen za předpokladů širokého konsenzu v parlamentu. Aspoň taková většina, která je srovnatelná s většinou vyžadovanou k přijetí ústavního zákona, anebo jen tehdy, kdy taková závažnost situace, v níž bude legislativní nouze použita, odpovídá závažnosti situacím, s nimiž počítá ústavní pořádek pro zkrácené projednání návrhu zákona, tak ohrožení státu nebo válečný stav.

Máte pocit, že je tady stav ohrožení státu nebo válečný stav? Možná je, ale možná vznikl za tu dobu, co tady mluvím, ale zatím o něm nevím. Takže si myslím, že v této situaci projednávat tento zákon v legislativní nouzi není úplně přesné, přesvědčivé a není podle ústavy a zákona České republiky. A proto nabádá k velmi restriktivní interpretaci podmínek a okolnosti vedoucích k užití institutu legislativní nouze při projednávání návrhu zákonů. Podle názoru soudců Ústavního soudu je proto jakékoliv další krácení nebo omezování práva principu nutné považovat za nežádoucí, protože hrozí nejen popření práv opozice, nýbrž i popření demokratických hodnot, což by mohlo vést k trvalému snížení kvality demokracie v naší zemi a k jejímu poškození v očích občanů našeho státu.

Já si myslím, že to je strašně důležitá pasáž, tady z nálezu Ústavního soudu. Tak ještě jednou ty tři řádky. Podle názoru soudců Ústavního soudu je proto jakékoliv další krácení či omezování práv a principů nutné považovat za nežádoucí, protože hrozí nejen popření práva opozice, nýbrž i popření demokratických hodnot, což by mohlo vést k trvalému snížení kvality demokracie v naší zemi a k jejímu poškození v očích občanů našeho státu.

Podle Ústavního soudu je nutné důvody vyhlášení stavu legislativní nouze také posuzovat s ohledem na dobu rozhodování a množství informací, které byly v době rozhodování k dispozici. Je nutné přihlížet také k intenzitě důvodů vyhlášení stavu legislativní nouze ve srovnání s omezením dotčených ústavních principů. Tyto důvody však nesmějí být svévolné a musí být postaveny na konkrétně vyčíslené výši škod, pokud by navrhovaný zákon nebyl co nejdříve přijat. Navrhovaný zákon, jehož projednávání ve zkráceném legislativním procesu vláda navrhuje, musí být vhodným prostředkem k odvrácení hrozících škod či ohrožení veřejného zájmu, což v případě novely pandemického zákona ani v případě pandemického zákona samotného, naprosto, ale naprosto neplatí.

Překážkou zneužití institutu legislativní nouze je pouze zákonné vymezení důvodů, na jejichž základě lze tento stav vyhlásit. Tyto důvody musí být podle Ústavního soudu v souladu s ústavou a musí být přezkoumatelné. K vyhlášení stavu legislativní nouze tedy nestačí konsenzus v parlamentu, byť dosažený napříč politickým spektrem zákonodárného sboru. No, tento konsenzus tady také nemáme. Řekl bych, že je Sněmovna půl na půl. Jestli má někdo sto několik, a na druhé straně 92, několik hlasů, tak prostě je to téměř půl na půl. Takže nejenom, že tady není konsenzus, ale je to zhruba 50:50, nebo 45:55.

Ústavní soud také neuznal obstrukci opozičních poslanců za mimořádnou podmínku ve smyslu § 99 odst. 1 jednacího řádu Sněmovny. V tomto případě jde o ochranu práv parlamentní opozice, to znamená menšiny. Pokud opozice vznáší námitky proti nedodržování standardní zákonodárné procedury, a to vznášíme, říkáme, že pokud to chcete projednávat, pojďme to projednávat v běžném legislativním procesu, který má tři čtení. Nelze v těchto námitkách spatřovat žádný prvek mimořádnosti. Opozice podle Ústavního soudu v tomto případě jen využila své právo k ochraně svých práv v souladu s jednacím řádem.

Tak jsem zvědavý, jestli Ústavní soud to bude opakovat tyto věty ještě i v našem případě, kdy je opozice nějaká a koalice také nějaká. Uvědomění si všech výše uvedených argumentů je zjevné, že projednávání novely pandemického zákona v režimu legislativní nouze je v rozporu s ústavními principy, ústavní praxí i s judikaturou Ústavního soudu, což považuji za mimořádně závažné. Nejlepším řešením tohoto stavu je tento návrh jednou provždy zamítnout, jelikož kromě katastrofálních procesních vad s sebou nese i nekonečné množství fatálních a nepřijatelných vad a protiústavností i ve svém samotném obsahu.

Tak to byla část, která se týkala legislativní nouze. A všichni jste jistě pochopili, že autoři i hnutí SPD nedoporučují používat legislativní nouzi. Všichni jsme slyšeli, že v některých státech např. v Německu, v Rakousku, v Německu, že se používá jenom při ochromení Spolkového sněmu, že se používá jen jednou za volební období a že víckrát se používat nesmí. To znamená, jsou velmi citliví na to, jak oklešťují demokracii, jak se chovají k demokracii, k opozici a k demokratickým pravidlům.

Takže pokud jsme v té části legislativní nouze, tak i já si myslím, že tento zákon sem prostě nepatří a že bychom ho měli projednávat v normálním legislativním procesu. Pojďme se ale podívat na to, jak to zdůvodnila, nejen legislativní nouzi, ale ten pandemický zákon, dnešní pětikoalice. A řekněme si, jak oni vidí vysvětlení nezbytnosti navrhované právní úpravy, odůvodnění hlavních principů zhodnocení platného právního stavu.

Zákon 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění covid-19 a o změně některých souvisejících zákonů /dále jen pandemický zákon/, se po nabytí účinnosti stal zákonnou oporou pro vydávání podstatné části mimořádných opatření, vydávaných Ministerstvem zdravotnictví za účelem boje s pandemií onemocnění covid-19. Podstatná část pandemického zákona, konkrétně § 1 - 8, však pozbývá platnosti uplynutím 28. února 2022, čímž dojde k výraznému snížení akceschopnosti Ministerstva zdravotnictví a krajských hygienických stanic a jejich možností jak pandemii covid-19 účinně čelit. S ohledem na současný nepříznivý globální vývoj výskytu onemocnění covid-19 se zvláštním přihlédnutím k aktuální situaci a predikci jejího vývoje na území střední Evropy, resp. přímo České republiky, a v návaznosti na poznatky a zkušenosti v průběhu pandemie onemocnění covid-19 bude i nadále představovat vážnou hrozbu pro veřejné zdraví, a to zejména s ohledem na rychlost jeho šíření a možný výskyt nových nebezpečných variant, které mohou být případně rezistentnější k očkování. Samozřejmě je zde napsáno slovo "případně". Tomu rozumím, ale to můžeme napsat u kteréhokoliv dalšího virového onemocnění, toto zdůvodnění. To se může stát, může se rozšiřovat a pravděpodobně ta virová onemocnění, hlavně respirační, se budou rozšiřovat a my k tomu musíme přistupovat jako k respiračním onemocněním, musíme je léčit, ale prostě rozhodně ani ta čísla, která zde dnes máme, nejsou čísla pandemie, ani vzhledem k tomu, že tady máme povinné testování, povinné testování v zaměstnání, povinné testování ve školách apod., takže my si vlastně čísla pozitivity vytváříme s tím, že pro nás v SPD je opravdu nejdůležitější, jaká jsou čísla těch ohrožených lidí v nemocnicích a podle toho bychom se řídili.

To bychom mohli také sledovat čísla onkologicky nemocných pacientů, lidí se zlomenou nohou, přejetých, čísla lidí, které v létě píchla vosa nebo včela, kteří měli vážné komplikace a podobně, a zjistili bychom, že jsme ohroženi ze všech stran. Možná by tato vláda přišla s tím, že bychom vlastně mohli všechno zavřít, protože bychom se měli bát toho, co se stane zítra, jestli nás přejede auto, píchne včela nebo dostaneme covid nebo nějakou jinou například nedej bože onkologickou chorobu.

Pojďme dál. S ohledem na shora popsané je tak nanejvýš žádoucí zrušit omezenou platnost esenciálních částí pandemického zákona, to je § 1 až 8, z důvodu potřeby zajištění efektivních protiepidemických nástrojů pro řízení epidemie covid-19.

Další podstatný aspekt předkládané novely pandemického zákona vychází z poznatků plynoucích jednak z praxe, jednak z aktuální judikatury Nejvyššího správního soudu. V době, kdy návrh pandemického zákona procházel legislativním procesem, nebylo z logických důvodů možné předvídat celou šíři opatření, která budou pro boj s onemocněním covid-19 vhodná, nezbytná a účinná. Také to dopadlo tak, že Nejvyšší správní soud minulé vládě, abych byl korektní k této vládě, minulé vládě a minulému ministru zdravotnictví zrušil 33 opatření, která vlastně minulá vláda udělala a která byla dána na Nejvyšší správní soud a ten je zrušil jako protiústavní, nebo neústavní, nebo protizákonná. Takže z toho důvodu uvidíme, jak se zachová Ústavní soud nebo Nejvyšší správní soud k opatřením a tady k tomu pandemickému zákonu.

Další podstatný aspekt předkládané novely pandemického zákona vychází z poznatků plynoucích jednak z praxe, jednak z aktuální judikatury. Předkladatel měl rovněž v době tvorby pandemického zákona za to, že § 69 č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů ve znění pozdějších předpisů /dále jen zákon o ochraně veřejného zdraví/ lze aplikovat podstatně šířeji a plošně než jak následně upřesnila judikatura správních soudů, zejména pak Nejvyššího správního soudu. No, to znamená, že Nejvyšší správní soud zrušil některá protiepidemiologická opatření a teď je tady máme znovu v pandemickém zákoně a tato vláda je chce aplikovat více plošně, aby je mohla aplikovat více plošně než byla aplikována v době minulé, což z mého pohledu znamená větší omezení určité skupiny nebo určitých skupin obyvatel České republiky.

Z těchto důvodů proto v aktuálním platném znění pandemického zákona nejsou některá z těchto mimořádných opatření zakotvena, což však v praxi způsobuje značné obtíže, které vedou až ke zrušení některých podle Ministerstva zdravotnictví pro zvládání pandemie covid-19 stěžejních opatření ze strany správních soudů. Například se jedná o možnost omezit provoz provozoven stravovacích a ubytovacích služeb, či pro ně stanovit podmínky, aniž by toto opatření bylo vázáno na existenci konkrétních osob. A to se dostáváme k tomu konkrétnímu bodu, který napadáme a proč je pandemický zákon neústavní, protože je v něm napsáno a tady to ti předkladatelé potvrzují, že bude omezeno právo na podnikání. Právo na podnikání je v základní Listině práv a svobod a tady v důvodové zprávě Ministerstvo zdravotnictví píše, že pandemický zákon dělají také proto, aby mohli plošně omezit některé věci, jak by mohli bojovat s covidem a v závorce je napsáno "například se jedná o možnost omezit provoz provozoven stravovacích či ubytovacích služeb, či pro něj stanovit podmínky, aniž by toto opatření bylo vázáno na existenci konkrétních osob, podezřelých z nákazy či konkrétně ohniska nákazy" atd. To znamená, ano, podle mého názoru jasně navrhovatelé pandemického zákona říkají, že chtějí omezovat, regulovat, dále tady píší, že chtějí omezovat, regulovat provoz vnitřních a vnějších sportovišť, kulturních, společenských a jiných obdobných akcí a v neposlední řadě pak jde o možnost regulovat provoz škol, školských zařízení a dalších typově obdobných zařízení a stanovit povinnost podrobit se testování na přítomnost viru sars-cov-2.

Tak to je vlastně to, co my tady kritizujeme, co se dlouhodobě děje - omezení podnikání, omezení gastroslužeb, ubytovacích služeb a některých dalších věcí a tady to navrhovatelé vlastně sami podepisují.

Jak již bylo zmíněno výše s ohledem na nepříznivý globální a zejména lokální vývoj pandemie onemocnění na území České republiky a v návaznosti na poznatky a zkušenosti z dosavadního průběhu pandemie, lze důvodně očekávat, že toto onemocnění bude i nadále představovat vážnou hrozbu pro veřejné zdraví. Samozřejmě že bude, to asi každé onemocnění. K tomuto závěru vede předkladatele zejména současná rychlost šíření onemocnění covid-19 v populaci, která je nadto čím dál častěji potencována i asymptomatickým, tedy skrytým bezpříznakovým průběhem onemocnění, a možný výskyt nových nebezpečných variant s vyšší transmisibilitou a možnou vyšší rezistencí k očkování, které mohou být příčinou dalších vln výskytu onemocnění covid-19 v následném období. A patrně budou. Vysoké riziko pro veřejné zdraví zcela ukazuje i současná vlna pandemie, způsobená variantou delta, a nastupující vlna varianty omikron, která v evropském regionu způsobuje masivní šíření onemocnění napříč kontinentem. A v tomto důsledku i přijímání některých specifických protiepidemických opatření zabrání šíření onemocnění v populaci a minimalizaci dopadů na veřejné zdraví, například dočasný lockdown zavedený ve druhé polovině listopadu 2021 v Rakousku, či ustupování od akceptace negativních výsledků PCR testů či antigenních testů jako podmínky pro výkon určitých činností, popřípadě jako podmínky pro vstup do některých prostor.

To by mě také zajímalo, pane ministře zdravotnictví, proč neočkovaní lidé nesmí do veřejných prostor. Něco ukradli? Někoho omezili na životě, na zdraví, nebo něco udělali? Když si udělají test a prokážou, že jsou zdraví, tak proč by nemohli do veřejných prostor? Proč nemůžou na pivo, nebo na hokej? Vždyť přece očkování není zamezení přenosu. Prostě i očkovaní dostanou znovu covid. Očkování je proto, aby lidé neměli těžký průběh nemoci. Já tomu rozumím, já s tím souhlasím. Každý praktický lékař by měl lidem říct, jestli se mají očkovat, nebo ne, co jim doporučuje, čím by se měli očkovat. Každého by to měla být svobodná volba, ale vy do toho zavádíte systém nutnosti, systém, že musí. A já si myslím, že to je určitě špatně a buď Nejvyšší správní soud nebo Ústavní soud by ty lidi měl z této zvůle osvobodit, ty neočkované lidi by měl osvobodit. Takže doufám, že se k tomu postavíte jako lidi a neočkovaní lidé by prostě měli mít možnost vstupu do veřejných prostor, měli by mít možnost jít na pivo, nebo na hokej. To je úplně neuvěřitelné chování.

Nově je také třeba brát zřetel na nově se šířící variantu omikron, která je stejně jako varianta delta zařazena mezi Variant of Concern, tedy mezi varianty, u kterých existují jasné důkazy, že vlastnosti těchto variant mohou negativně ovlivnit vývoj pandemie a mohou tak představovat větší zdravotní riziko. Mezi tyto vlastnosti se řadí zejména vyšší nakažlivost či vyšší virová nálož, které mohou vést ke zrychlení šíření viru zejména v populaci. (V sále je obrovský hluk.)

Já bych chtěl říct, že by bylo dobré, aby...

Děkuji, paní místopředsedkyně. Teď budeme pokračovat: tato varianta, a tak dále, a tak dále. Je tady napsáno, jaké jsou ty největší problémy těch různých variant, ale to já tady samozřejmě nebudu číst a nebudu to říkat. Jsem ale rád, byť je varianta omikron nakažlivější, nebo se uvádí, že je nakažlivější než ostatní varianty, že u většiny lidí nemá tak těžký průběh, což je dobře. (Hluk v sále neutichá.)

My jsme ale zapomněli na jednu věc, která je zde důležitá, a to je to, že bychom chtěli, a už jsme to dávno požadovali, že by i Česká republika měla umožnit lidem test na protilátky, na takzvanou postinfekční imunitu, kterou by se mohli prokazovat. A byť jsou neočkovaní a prošli tou chorobou, prošli tou nemocí, aby měli přístup...

Děkuji. Předkladatel dále píše, že v souvislosti s výše uvedeným je tak nutné mít stále připraveny všechny dostupné mechanismy připravenosti a reakce k nastavení efektivních protiepidemických opatření v případě výskytu nových rizikových variant, které budou představovat vážnou hrozbu pro veřejné zdraví. Nejsem si úplně jist, že je už teď ta správná doba - v legislativní nouzi. O legislativní nouzi jsme si už něco řekli.

Pro posouzení souladu navrhované změny ústavním pořádkem bylo přihlíženo především k ústavnímu zákonu a tak dále, a tak dále a Listině základních práv a svobod. V tomto ohledu podle navrhovatele, Ministerstva zdravotnictví, nebyl zjištěn žádný rozpor. Já jsem tady citoval některé věci z ústavy a o legislativní nouzi a Listině základních práv a svobod a těch rozporů tam bylo tolik, například už to, že tento zákon nepatří do žádné kategorie, která je napsaná pro vůbec vyvolání legislativní nouze, ve které by se zákony měly projednávat. To si myslím, že je účelové vyjádření navrhovatele, aby prostě tento stav mohl projít.

Vymezení nově upravovaných mimořádných opatření je koncipováno tak, aby jejich prostřednictvím nemohlo dojít k razantnímu plošnému omezení základních lidských práv a svobod ve smyslu úplného zákazu provozování nebo výkonu vybraných činností, k čemuž by však s ohledem na judikaturu správních soudů mělo docházet zejména v době nouzového stavu vyhlášeného postupem podle ústavního zákona. Tak tady si myslím, že navrhovatel trochu kecá, protože jestliže omezí gastropodniky, ubytovací zařízení, tak samozřejmě omezí podnikání a vlastně už několikrát dostaly tyto provozy úplný stop, úplný zákaz provozování a myslím si, že to byla pro ně katastrofa, že spousta těch podniků a podnikatelů přišlo o svoje příjmy a o svoje podnikání. Jsem přesvědčen, že takový stav už si Česká republika dále rozhodně nemůže dovolit. Takový stav, kdy budeme dělat deficity státních rozpočtů, kdy budeme zavírat podniky a firmy, budeme kompenzovat. To si možná může dovolit Německo, které je i díky nám bohatou zemí, protože jim odevzdáváme tři sta až pět set miliard v ziscích a dividendách každý rok. Ale my jako Česká republika si to rozhodně nemůžeme dovolit, protože jsme na hraně deficitu, i když žádný covid není a žádný covid nemáme. Takže bychom rozhodně už firmy a provozy zavírat neměli a už tak je vláda teď destruuje tím povinným testováním, protože se vlastně dostávají do karantén a spousta těch firem nemůže vůbec fungovat. Já nevím, jestli si jako vláda uvědomujete to, že oni nejenom, že nedělají obraty a nedělají zisky, oni musí dokonce platit penále a pokuty za to, že nedokážou dotáhnout zakázky, které mají nasmlouvané, do konce.

Protože nemají lidi, protože mají lidi v karanténě, lidi, kteří nemají třeba žádné symptomy toho onemocnění, ale prostě musí sedět doma a musí být v karanténě. To znamená, že jim chybí v práci samozřejmě. No a pak jsou tady ty úplně paradoxy, které nechci ani zmiňovat. Představte si neočkovaného číšníka, který vás obsluhuje v hospodě celý den, a jakmile mu skončí šichta, tak musí jít z hospody ven, a protože je neočkovaný, tak do ní vlastně už nemůže. Takže už si tam sednout na pivo nemůže a musí jít někam jinam.

To jsou paradoxy dnešní doby, kdy vlastně i pozitivní lidé mohou jít do takzvané pracovní karanténa, to jsou neuvěřitelné věci, to znamená, že i pozitivní lidé bez symptomů můžou si vzít roušku a jít do práce tam, kde to vyžaduje nějaký nutný stav, já to teď neumím pojmenovat tak, abych to pojmenoval přesně, ale je vidět, že prostě vláda to umí si zařídit tak, aby někteří museli být doma a někteří museli chodit do práce, aby se nezastavilo metro nebo aby mohli jezdit autobusy a podobně, ale pak to degraduje celý boj s tím koronavirem a s tou pandemií. A jsem přesvědčen, o tom, že spousta lidí to ví.

No, já tady už nebudu dál hovořit a já jsem vysvětlil tady velmi sáhodlouze, proč ta legislativní nouze je špatná, proč bychom v ní neměli probírat pandemický zákon, vysvětlil jsem také, že jestli vláda tak, jak sama říká, například prostřednictvím paní Pekarové Adamové v televizi, že chce být připravena na další období respiračních onemocnění, které může přijít a pravděpodobně přijde na podzim, tím pandemickým zákonem, tak já jsem přesvědčen, že máme dost času, abychom ho projednali v normálním legislativním procesu a nemusíme to honit během jednoho dne.

Sami jste slyšeli, že to může znamenat omezení demokratických práv, že se to v Německu, v Rakousku používá jen velmi zřídka, jednou za volební období a my tady z legislativní nouze děláme trhací kalendář. Paní předsedající, já bych z tohoto důvodu, co jsem řekl, že si nemyslím, že to je otázka dnešního dne a otázka toho, že to musíme schválit dnes, tak já jsem přesvědčen po tomto zdůvodnění, že bychom se tím mohli zabývat třeba v srpnu předtím, než bude období respiračních onemocnění, abychom měli dostatek času. Abychom měli dostatek času, tak bychom se tím mohli zabývat třeba v srpnu a ne teď.

Pojďme se teď zabývat cenami energií, pojďme se zabývat energetickou potravinovou krizí, stoupajícími cenami potravin, energie, zastropováním pohonných hmot a dalšími věcmi, které občany opravdu, opravdu trápí a tíží. Takže já bych, paní předsedající, navrhl po tomto zdůvodnění procedurální hlasování, abychom odložili projednávání tohoto tisku do 1. srpna 2022 a žádám vás, abyste o mém návrhu na procedurální hlasování dala hlasovat bezprostředně.