Mali - Niger - Čad - neměli jsme tam ještě nedávno také naše vojáky? Měli. Už tehdy ostatní země NATO vytušily, že to bude průšvih a do operace Barkhane v zemích Sahelu (s mandátem působení v Mali, Nigeru a Čadu) pod francouzským velením se nijak nehrnuly, jen pár vágních příslibů, že třeba někoho pošlou další rok. Ale vláda ČR tam zástupce našich ozbrojených sil poslala a po dvou letech „po anglicku” je odsud stahovala zpátky. Možná se teď začne říkat „po francouzsku”.
Po překotném stahování našich ozbrojených sil z Afghánistánu na poslední chvíli opuštění angažmá Armády ČR pod francouzským velením trochu zapadlo. Už ten spěšný ústup z Afghánistánu byl trapas a bylo hodně diskutabilní, proč jsme tam vůbec tak dlouho vojenskou přítomnost měli. Stahování ozbrojených sil Armády ČR z Mali po převratu také nebylo žádné morální vítězství. Teď po převratu v Nigeru jen můžeme být rádi, že nemusíme, stejně jako Francouzi a Američané řešit, jak odtamtud dostat naše vojáky. Až nyní je zcela jasné, co to vlastně bylo za převraty a proč. Zdá se, že se jedná o ještě jednu dekolonizaci. Takže další podobný převrat se dá čekat i v Čadu. A naopak francouzská vláda silně podporuje regionální organizaci ECOWAS a pobízí je ke vpádu na území Nigeru, což nelibě nesou nejen nová vláda (junta) v Nigeru, ale i ta v Mali a v Guinei. Dokonce i Alžírsko podporuje tento nový názorový směr a některé další státy z různých důvodů váhají. Takže jestli se to rozjede ještě v subsaharské Africe, tak můžeme čekat další velké migrační vlny do Evropy. Což se po vstřícném postoji vlády Petra Fialy k přijímání migrantů (nejen z jihu) zvláště nehodí. To bychom nezvládli.
Zajímavá je organizace ECOWAS. V jejím vedení není ani jeden Francouz, občas nějaký Portugalec, ale texty interních norem jsou jako opsané ze směrnic Evropské unie. Včetně pojmů jako "harmonizace" a vůbec struktury těch textů. Také ta organizace hned začala vyhrožovat Nigeru, že přijmou řešení silou, pokud do pěti dnů nebudou splněny jimi stanovené podmínky a že hned svolávají jednání ministrů obrany. Zvláštní způsob, jak vycházet se sousedními státy. Mezinárodnímu právu to určitě neodpovídá, spíš principu „světového četníka”, který tedy pro účely Afriky ráda hraje Francie (viz případ napadení a rozvrácení Libye).
Naštvanost států Afriky se zřetelně vyjevila na závěrečném večeru summitu k návrhu Globálního finančního paktu (Global Financial Pact Summit). Zejména v projevu prezidenta JAR, Cyrila Ramaphosy. Na jednom jediném videu je velmi přesně vidět, proč poslední hlasování v OSN dopadají tak, jak dopadají, proč konference v saúdskoarabské Džiddě byla takovým propadákem nebo proč je tolik nových přihlášek do BRICS. Státy BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jihoafrická republika) jsou skupinou vzestupujících ekonomik s velkým potenciálem a významným vlivem na světovou ekonomiku. Tato skupina se v posledních letech stala důležitým hráčem na mezinárodním trhu a jejich obchodní síla je obdivuhodná. Podle statistiky z roku 2020, celkový objem obchodu mezi členskými státy BRICS dosáhl přibližně 560 miliard dolarů. Největší podíl na tomto objemu obchodu má Čína, která sama tvoří přibližně 70 % celkového objemu obchodu mezi státy BRICS. Brazílie, Rusko, Indie a Jihoafrická republika přispívají zbylými 30 % objemu obchodu. V posledních letech se objem obchodu mezi těmito zeměmi zvyšuje, což svědčí o rostoucí síle obchodních vztahů mezi státy BRICS.
Dříve rozvojové země, nyní nazývané země globálního jihu, se otřepaly, získávají na sebevědomí a také se víc sdružují s nečekanými spojenci. Myslet si, že jim Západ bude dál poručníkovat, jako dosud, to je velký omyl. Prezident Ramaphosa několikrát zopakoval, že se africké země cítily opakovaně vůči mezinárodním organizacím jako „žebráci” a už to nechtějí, raději by jednali jako rovný s rovným.
Vzhledem k této africké emancipaci vůči bývalým (a částečně i současným) koloniálním pánům ze zemí Západu se nabízí otázka, proč se má přáním EU stále podřizovat i Česká republika. Nejsme v o moc lepší situaci. Mnoho lidí si myslí, že vstupem do EU jsme se stali „členy klubu”. Ale kdy se naposled v EU rozhodovalo podle přání České republiky nebo alespoň podle zemí V4?
Kritika EU je v tomto ohledu na místě. Je příliš centralizovaná a rozhodování je často vzdálené od občanů a jejich potřeb. Další oblastí oprávněné kritiky EU je její ekonomická politika, zejména současný stav eurozóny. Společná měna má negativní dopad na konkurenceschopnost a růst některých členských států, a přílišné regulace a omezení brání podnikání a inovaci. Proto je potřeba odmítnout euro a zachovat českou korunu. Další kritika se týká migrace a bezpečnosti. Nekontrolovaný pohyb osob v rámci EU je hrozbou pro bezpečnost a integritu národních hranic. Objevují se také obavy ohledně nekontrolovaného přílivu migrantů a neschopnosti EU řešit tuto situaci efektivně. Byrokracie a přemíra regulací EU, také brání podnikání a omezují svobodu jednotlivců. V neposlední řadě se objevuje kritika spojená s korupcí a nedostatečným řízením finančních prostředků EU. Značná část rozpočtu EU je plýtvána neefektivními projekty a nepřípustnými výdaji a kdyby nebyly tyto dotace, tak by většina projektů ani nevznikla, protože by si na sebe nevydělala.
Vzhledem k těmto kritikám je jasné, že EU není schopna řešit opatření k zajištění větší transparentnosti, demokratické legitimity a odpovědnosti, ekonomické konkurenceschopnosti a řešení migrační krize z islámských zemí. EU tak nemůže dosáhnout svých cílů a získat podporu a důvěru svých občanů, a proto je důležité přijmout zákon o referendu, včetně referenda o vystoupení z EU. A není potřeba se obávat, že by naše ekonomika padla na kolena. Není to pravda. Podívejme se třeba právě na státy, které se hlásí ke státům BRICS anebo uvažují o co nejužší spolupráci suverénních států na základě vzájemné výhodnosti a nikoliv být závislí převážně na montovnách a ekonomice Německa.
