V posledních dnech loňského roku se naše veřejnoprávní média zabývala výrokem poslance za SPD Mgr. Lubomíra Volného, který nazval Václava Havla vlastizrádcem. Udělal to opakovaně jak na svém facebookovém profilu a později to opět zopakoval na dotaz redaktora Jakuba Železného v pořadu ČT "Události, komentáře".

V této souvislosti na něho bylo mj. podáno trestní oznámení a dále probíhá všeobecná diskuse o pravdivosti či odsouzení jeho výroku. Na jeho hlavu přilétly hromy a blesky ze všech stran. Nechť si každý udělá o jeho výroku obrázek sám, ale Václav Havel rozhodně nebyl jednoznačně pouze pozitivní osobností. Udělal také spoustu chyb. Přes jeho uznání (zejména na poli mezinárodním) se však stal součástí naší novodobé historie.

Chtěl bych se tedy v tomto článku trochu zamyslet nad postavou disidenta a pozdějšího prezidenta Václava Havla.

Asi mnozí z nás netuší, že v rámci našeho právního systému mohou existovat zákony, které v podstatě uzákoňují kult osobnosti. Jedním z nich je „Zákon o zásluhách Václava Havla“ č. 94/2012 Sb.. Zákon o zásluhách Václava Havla byl přijat v roce 2012 na návrh tehdejší vlády za účelem uctění památky bývalého prezidenta Václava Havla. Znění zákona je: „Václav Havel se zasloužil o svobodu a demokracii.“

Václav Havel patřil bez vší diskuse mezi nejvýznamnější opoziční aktivisty za což byl několikrát vězněn. Neměl děti a tak se mu neměl režim na kom mstít, kromě něho. Je také třeba poznamenat, že to byl vězeň velice prominentní, který byl pod drobnohledem světových osobností a tak si režim vůči němu nedovolil to, co například vůči Pavlovi Wonkovi, kterého nechal ve vězení zemřít z důvodu zanedbání lékařské péče. Havel měl ve vězení mnohem lepší podmínky než mnozí méně známí signatáři Charty 77, kteří pocházeli z periferií a tak je téměř nikdo neznal.

Často se také argumentuje tím, že nás Václav Havel vrátil zpět do Evropy. Rád bych s tímto argumentem polemizoval neboť dle mého názoru jen těžil z všeobecné euforie provázející rozpad východního bloku. Jsem přesvědčen, že pokud by se prezidentem stal například Alexander Dubček či třeba Karel Kryl, jejich aureola by byla stejná neboť by k ní značně přispěla ona doba. Pokud by se Havel prezidentem nestal, pak si jsem jist, že by ho ve světě znalo jen pár intelektuálů.

Prezident Havel je tak bezmála líčen jako mesiáš, který nás vytrhl ze spáru pekla. Je tomu však opravdu tak?

Prezident Havel byl osobou, která byla mnohdy odtržena od reality provázející životy obyčejných lidí.Byl to prezident filozof a v tom byla jeho síla, bohužel ale i jeho slabost. Byl to buržoazní synek z rodu majitelů třeba paláce Lucerna. Pan Havel se nikdy nedokázal vžít do života běžných lidí a vlastně jim nikdy ani nerozuměl. To, že pracoval nějaký čas v pivovaru ho k nim nijak nepřiblížilo. Václav Havel nás v mnoha svých projevech varoval před návratem temných sil, aby jim pak bez vších skrupulí prodal svou restituovanou Lucernu. Ano, právě agent STB Junek jako šéf Chemapolu reprezentoval firmu, která se stala jejím majitelem.

Panu Havlovi se mnoha kruhy nasazuje svatozář a záměrně se zamlčují jeho chyby! Pokud si někdo nemůže vzpomenout, tak bych jich jenom pár připomněl. Jedním z vrcholů byla „slavná“ a rozporuplná amnestie, která vypustila do ulic mimo chronických recidivistů také nemálo vrahů. V lepším případě to stálo mnohé občany nemálo ztrát na majetku, v tom horším bylo zmařeno několik životů rukama amnestovaných vrahů.

Další perlou bylo zastavení soudního procesu s Martou Chadimovou, která byla obviněna z restitučního podvodu v řádech milionů. Jistě není náhoda, že to byla Havlova kamarádka.

Věc, která se také jistě nemalou měrou podepsala na soužití Čechů a Slováku byla Havlem iniciovaná likvidace našeho zbrojního průmyslu. Tento Havlův neuvážený krok dopadl zvláště tvrdě právě na Slováky neboť právě na Slovensku byl zbrojní průmysl umístěn především. V důsledku toho přišlo jenom na Slovensku o práci 100 tisíc lidí a tento krok ještě více rozdmýchal dlouhodobou touhu Slováků po samostatnosti a zásadním způsobem přispěl k rozpadu federace. Západní mocnosti nám přitom nadšeně tleskaly a ještě nadšeněji okamžitě vyplnily námi uvolněný trh. Získali jsme pochvalný potlesk, ztratili však více než 100 tisíc pracovních míst, které nikdo nenahradil. Intelektuální elity plesaly, propuštěný zaměstnanec plakal...

Václav Havel se rád stavěl do pozice mírotvorce. Neváhal však podpořit NATO v jeho agresi vůči Jugoslávii. Té Jugoslávii, která se za nás na světové politické scéně bila do roztrhání těla když protestovala proti invazi Varšavské smlouvy v roce 1968. Toto byl náš vděk, vyjádřený ústy pana prezidenta Havla.

„Nikdo není bez viny...Není ani jeden!“ je psáno v knize knih. Václav Havel také značně holdoval alkoholu. Někteří pamětníci uvádějí i vzpomínky na divoké večírky, kde se experimentovalo s drogami. Bohužel v případě Václava Havla mám pocit, že jsme si stvořili „zlaté tele“. Modlu, o které se nepolemizuje a jejíž kritika je již předem odsouzena k útokům ze strany obdivovatelů.

Václav Havel je prezentován také jako zarytý bojovník vůči komunistické totalitě. Byl to ale on, kdo svěřil své zvolení do rukou prominentního komunisty Čalfy, který mu vyjednal 100 procentní  podporu v komunisty stále ještě ovládaném federálním shromáždění. Čalfa byl za tento čin náležitě oceněn a stal se federálním premiérem. I díky vlivu „ideového odpůrce“ Havla.

A tak tím, co považuji na Havlovi za nejcennější, byla jeho manželka Olga, kterou tak často zraňoval svými milostnými románky. Paní Olga byla opravdu dobrým andělem a lidé ji za to milovali. Na rozdíl od svého muže nikdy netoužila být ve světle ramp, ale vždy v ústraní pracovala a bojovala za obyčejné lidi.

Mnohým přišla slova poslance Volného za příliš radikální a tvrdá. Jsou opravdu tak tvrdá ve světle výše uvedených příkladů? A to nebyl zdaleka úplný výčet negativ. Je opodstatněné idealizovat si osobu Václava Havla, vytvářet okolo něho aureolu anebo kult osobnosti? Anebo je již čas sundat si růžové brýle?

Je smutnou pravdou, že k objektivnímu hodnocení Václava Havla neexistuje žádná známá studie, která by byla oproštěna od patosu a pracovala jen s holými fakty. Pokud existuje, tak o ní nevím a jsem přesvědčen, že o ní neví ani drtivá většina naší společnosti. Poslanec Lubomír Volný k tomu možná právě svým prohlášením přispěl. To zda někdo zvedne hozenou rukavici a provede na toto téma nezávislou odbornou studii, je na akademické obci. Hodně štěstí!

Ing. Radovan Vích

poslanec, PS PČR