Ukrajina a NATO se dohodly začít jednat o akčním plánu dosažení členství Ukrajiny v alianci, oznámil ukrajinský prezident Porošenko po pondělním setkání s generálním tajemníkem NATO Stoltenbergem. Kyjev je podle Porošenka schopen dosáhnout aliančních standardů za tři roky. Přihlášku do aliance chce tedy podat v roce 2020.
Porošenko, který byl do čela země zvolen po svržení Janukovyče v roce 2014, opakovaně označil vstup do NATO za strategický cíl Ukrajiny a slíbil o této otázce uspořádat referendum, aniž by však zmínil nějaký termín. Ukrajinský parlament minulý měsíc přijal zákon, který snahu stát se členem NATO zakotvuje jako prioritu státní politiky. Kyjev vidí v NATO záruky svrchovanosti a územní celistvosti země. Kreml vzápětí pohrozil, že Rusko by takové přiblížení NATO k ruským hranicím nenechalo bez odpovědi.
Aliance na loňském summitu ve Varšavě potvrdila politickou i praktickou podporu Ukrajině. Nicméně generální tajemník NATO Stoltenberg tehdy upozornil, že ukrajinské členství ještě není na pořadu dne a ono po pravdě není na pořadu dne ještě ani dnes a nebude ani zítra. Hrozila by tím totiž katastrofa světového formátu a to si jednotlivé státy NATO uvědomují čím dále více.
V Pobaltí se dlouhodobě formují jednotky NATO, které prý mají posílit obranu spojenců. Zároveň tam probíhá řada cvičení. Češi nabízejí vojáky právě na obranu Litvy. Mediálně je známá kauza z letošního února, kde pětice opilých českých vojáků měla incident v Litvě, kde byla jejich jednotka na cvičení. Do Pobaltí chce současná vláda vyslat příští rok až 290 českých vojáků. Měli by tam působit kvůli údajné ruské hrozbě v rámci aliančních mnohonárodních bojových uskupení. Do Litvy by měla zamířit mechanizovaná rota s pandury, do Lotyška minometná četa.
Ukrajinu lze charakterizovat jako zemi, která byla, a dodnes z velké části je, ovládána zkorumpovanými a nekompetentními politiky. Pokud by byla Ukrajina standardně fungující zemí, s funkční státní správou, policií, tajnými službami a armádou, pak by konflikt měl zcela jiné (menší) rozměry. Co se týče samotného Krymu, tak je odpověď zcela jednoduchá. Zde se jedná o vojensko-politickou příčinu konfliktu. Na Krymu šlo o strategické zájmy Ruska, neboť Sevastopol je jediný přístav, kde může kotvit ruská černomořská flotila. Přístav je jejím sídlem již od carských časů. Proto byl Kreml připraven udělat vše proto, aby jej připojil a udělal tak na základě referenda, kde až 80% zdejších občanů vyslovilo přání být opět součástí Ruska. Ukrajina je na rozdíl od Ruska uměle vytvořený stát, a její hranice byly vytýčené bývalými politickými špičkami Sovětského svazu. Trpí absencí historické tradice vlastní státnosti a za 26 let své existence nebyla schopna vytvořit funkční stát akceptovatelný všemi obyvateli a národnostmi Ukrajiny. Na Ukrajině proběhl státní převrat spojený se svržením prezidenta. Následkem potom bylo povstání ruskojazyčného obyvatelstva a vytvoření místních „milicí“ tzv. domobrany. Reakce Kyjeva bylo zahájení protiteroristické operace, takže se rusky hovořící občané označili za teroristy, ačkoliv např. v Novoruské oblasti žili po celé tisíciletí. Je to důsledek politiky, kdy se pomocí manipulace, diskriminace a propagandy masmédií dosáhl požadovaný stav napětí, který vedl k ozbrojenému konfliktu. Konflikt vytvořil na východě Ukrajiny neuznané povstalecké republiky, které s podporou Ruska vytvořily politickou a vojenskou protiváhu vládě v Kyjevě. Na Rusko bylo vlivem těchto událostí uvaleno embargo.
Dnes jde o konflikt a obrovským potenciálem eskalace. Hrozí rozsáhlá destabilizace Evropy a jejího okolí spojená se změnou hranic zemí, neústavními převraty, vznikem totalitních režimů s fašistickými znaky, narušením energetických cest a ozbrojenými akcemi mimo režim mezinárodního práva. Může také dojít i k pohrůžkám ozbrojenou silou a vyvolání konfliktu mezi zeměmi, včetně konfliktu s využitím nestátních ozbrojených formací.
Trpělivost Putina je obdivuhodná. V okolí jeho státu operuje a cvičí čím dále více aliančních jednotek. Je potřeba také vidět na pomyslný "klín" mezi Ruskem a Kaliningradem v podobě pobaltských států. Na řešení těchto rizik dnes není naše země a její ozbrojené síly připraveny. Není na ně připraveno ani NATO bez účasti USA. Otazníkem také zůstává postoj Turecka v NATO. Proto je v této fázi tak důležité spoléhat na jednání USA - Rusko.
Současná vláda by také měla přestat "přilívat olej do ohně" ve formě vysílání dalších jednotek s Pandury do Pobaltí a své aktivity a úsilí by měl ministr a herec Stropnický usilovně věnovat urgentním doplňováním mnohdy tristních početních stavů naší armády, náhradám pásovým vozidel BVP2, co jsou od roku 2015 za prahem životnosti, čím nahradit 800 vozidel PV3S, UAZy atd. To ale není mediálně tak atraktivní. Zrovna tak není atraktivní informovat před volbami objektivně veřejnost o neustále se zhoršující bezpečnostní situaci v Evropě a u nás v souvislostí s ilegální imigrací, která přechází z fáze "akutní" do fáze "chronické". Stále připlouvá denně z Libye do Evropy až 3,5 tisíce lidí denně ze subsaharských států Afriky, tedy ze států kde je sucho a nikoliv válečný konflikt. V konečném čísle je to další milión za rok, přičemž státy jako Itálie, Řecko, Německo, Švédsko a Rakousko tuto situaci již dále nezvládají.
V tomto kontextu je v současné době hrozit Ruskem humorné a nemá racionální základ. Proto je v této fázi dobrou zprávou setkání Putin - Trump. Současný americký prezident tímto krokem totiž vykonal pro zmírnění napětí ve světě a boji s ilegální imigrací za svůj šesti měsíční mandát více, než vykonal jeho předchůdce Obama za osm let. V kontextu toho jsou Porošenkovy úvahy a námluvy s NATO liché. Dalo by se dodat "Zaplať pánubohu".
