To všechno ale není důležité. Podstatné je, kdo celý roky trvající nejstrašnější konflikt rozpoutal, a kdo ho za cenu neskutečného množství obětí, ukončil.

V posledních letech vnímám v mediálním prostoru, a také ve školách, intenzivní snahu o přepisování dějin. Za mne je to jasné. Druhou světovou válku zahájilo Německo a následně v ní pokračovalo se svými spojenci. Ostatní státy se k němu buď připojily, byly obsazené nebo byly napadené a ubránily se.

Z těch států, které se efektivně ubránily, jmenujme Sovětský svaz (za cenu obrovských ztrát na životech) a Velkou Británii (kterou při obraně posílili i čeští letci). Tyto dva státy pak za přispění (poněkud pozdní) ze strany USA pak pomohly celou strašlivou situaci v Evropě (ale i jinde po světě) obrátit k vítěznému konci. Bez těch, kteří se aktivně bránili agresorům bychom tu dnes nebyli.

Plány nacistického Německa na to, co udělat s porobenými národy v Evropě byly zcela zrůdné, genocidní a naštěstí se vyplnily jen zčásti. Na osudu Židů, které se Němci systematicky snažili vyhladit, ale i českých Romů nebo i postižených občanů, můžeme jasně vidět, jak moc vážně tehdejší německá vláda své plány myslela. A Slované byli na řadě jako druzí. To je potřeba obdivovatelům Sudetoněmeckého landsmanšaftu připomínat trvale.

Vztahy Československa a později České republiky se Sovětským svazem a následně s Ruskem nebyly bez mráčku. Po Druhé světové válce převládalo nadšení, pocity vděku. Západ nás zradil v Mnichově v roce 1938 a byl celkový posun myšlení směrem do leva. To u některých přetrvalo i po převratu v roce 1948, kdy se k moci v Československu dostala Komunistická strana Československa. Její kroky v 50. letech při politických procesech je třeba odsoudit, a bylo to bohužel inspirované stalinskými čistkami v Sovětském svazu. Podobně negativně vnímám zacházení s tzv. kulaky, a vůbec násilná kolektivizace měla opět podobnou inspiraci. Na druhou stranu ekonomický rozvoj, zajištění pracovních míst pro každého, výstavba, technologický rozvoj, to byly velké civilizační pokroky. A neustaly ani po roce 1969, kdy bylo Československu vojensky zabráněno vybrat si vlastní cestu rozvoje, možná mimo rámec Varšavské smlouvy a RVHP.  Jinými slovy, ten nedemokratický a totalitní systém byl sice špatný, ale bylo na něm i něco dobrého. Minimálně podpora rodinného bydlení.

Děje, které nastaly v roce 1989 měly tedy zpoždění o dvacet let, ale stejně k nim došlo. Po sametové revoluci, kterou zjevně podporovaly západní vlivy a také ji umožnila politická krize ve více zemích RVHP současně, jejich touha po svobodě a demokracii nás politicky nadlouho odstřihla od vlivu Sovětského svazu a nástupnického státu Ruské federace. Vstupem do Evropské unie se Česká republika vydala jiným směrem vývoje. Nyní narážíme na to, že ani tento směr vývoje není ideální a občané mají zcela oprávněně plno výtek k jejímu fungování a otázkou zůstává, zda v ní vůbec setrvat. Velká Británie se již k odchodu rozhodla a v současné době rozhodující roli hraje již pouze Francie s Německem. Ostatní státy jsou víceméně v roli pouhých „přikyvovačů“. Tak to prostě je!

Je potřeba informovat o věcech pravdivě, objektivně a nezaujatě. K tomu patří i pravdivý výklad historie, ale i informování o současných poltických poměrech vyváženě, objektivně a hlavně pravdivě. EU je prostě jiná, než jsme do ní vstupovali. A tohle naši mladí ve školách hned tak neuslyší a ve veřejnoprávní televizi už vůbec. Jsem ale přesvědčen, že je to potřeba změnit!