Zatímco od Sametové revoluce v roce 1989 klíčový ekonomický ukazatel, hrubý domácí produkt (HDP), plynule rostl, už pět let po vstupu do EU se tento růst zastavil a už nikdy znovu neobnovil v původním tempu. Souběžně se měnila struktura našeho průmyslu. Pokud jsme nyní považovaní za exportní ekonomiku, je to hlavně z důvodu automobilového průmyslu. Jakékoli snížení spotřeby automobilů je ale pro naši ekonomiku rizikové. Proto jsme ekonomicky závislými na rozhodnutí německých automobilek a zprostředkovaně i na německé politice jako celku. Pokud dojde k útlumu prodeje aut, bezprostředně to pocítíme na poklesu HDP. Příliš velké zaměření obchodu na členské státy EU je také dlouhodobým rizikem, které nám neumožňuje svobodná politická rozhodování bez ohrožení pracovních míst. Proto je třeba tuto jednostrannou závislost zmenšit a víc posílit vnitřní soběstačnost v mnoha ohledech, abychom nebyli závislí na dodávkách klíčového zboží, a rovněž potravin, zvenčí.
U zadlužení veřejných financí je situace také tristní. Přestože jsme byli donedávna jednou z nejméně zadlužených zemí EU, i tak letos státní dluh dosáhl ohromujících dvou bilionů Kč. Pro srovnání, výdaje státního rozpočtu na celý rok 2021 činí 1, 89 bilionu Kč (což nemusí být konečný stav vzhledem k letošním Covid turbulencím). Upozorňuji, že předpokládané příjmy státního rozpočtu (které nemusí zahrnovat všechny krachy firem a snížení odvodů zaměstnanců a OSVČ) jsou pouhých 1,39 bilionů Kč. Navíc nově spoluručíme za tu obrovskou půjčku 750 miliard Euro (okolo 20 bilionů Kč) a přitom z těch peněz dostaneme maximálně 960 miliard Kč, a to ještě, když budeme "hodní" (migrace, kritérium právního státu, což bude posuzovat Evropská komise apod.).
I před Covid krizí jsme ale dlužili nemalé peníze, ať již dovnitř státu (dluhopisy prodávané občanům ČR), tak navenek (dluhopisy a pokladniční poukázky apod. prodávané jiným subjektům, včetně zahraničních bank). Je třeba upozornit, že takhle se zadlužovat vypadá normální v EU, ale za normální ho nepovažuje řada jiných států, které odpovědně pečují o finanční zdraví svého státu. Jsou dokonce státy, které v předzvěsti mohutné finanční krize, která hrozila už několik let, nakupovaly masivně zlato, například Čína nebo Rusko. Ne tak České republika, ta ho začala vloni zcela drobně dokupovat až teprve se jeho cena přiblížila dlouholetému maximu.
Ovšem o měnovou politiku státu se nestará Ministerstvo financí, ale Česká národní banka (ČNB). Formálně jde o nezávislou instituci. Nějakými pravidly se však i nezávislá instituce musí řídit. A jaká jsou to pravidla? Jednak mezinárodní a jednak evropská. ČNB je součástí Evropského systému centrálních bank a dodržuje její pravidla. Na jednu stranu je to dobře, že centrální banka nepodléhá krátkodobé periodicitě volebních období, na druhou stranu to ale není až tak demokratické, že si vlastní stát nemůže volně nakládat s vlastními penězi. Proto je potřeba zákonem posílit pravomoci ČNB více nástroji v oblastech měnové politiky.
Měli bychom se také pořádně zamyslet nad našimi možnostmi. Chceme dál zůstávat v "partě zadlužených států", z nichž některé mají silnější členská práva než jiné? Jak moc se ještě chceme zadlužit, než toho začneme mít dost? Byli jsme tu před Bruselem, budeme i po něm. Kdo uteče, ten vyhraje a poslední bude platit účet a neměli bychom to být my. Pokud se ale podíváme na poslední volební preference probruselských stran a hnutí, tak to vypadá, že to budeme platit my, resp. generace našich občanů. Tak přijďte k volbám a volte jediné vlastenecké hnutí zastoupené ve Sněmovně, které hájí zájmy České republiky a nekličkuje. Tím hnutím je SPD.
