Je tedy zjevné, že současný stav a počet členů NATO není stavem konečným, ale naopak je zájem tuto vojenskou organizaci dále rozšiřovat. A to i v době, kdy veřejnost není tomuto nakloněna a stoupá nechuť k účasti na vojenských misích NATO, neboť je zjevné, že důvody k nim vedoucí nemají za cíl obrannou politiku, ale jasně útočný charakter se snahou prosazovat ekonomické i politické vlivy velkého bratra zpoza oceánu (USA).
KSČM předložila návrh zákona o referendu, kde by se hlasovalo o vystoupení z NATO. Vláda náš návrh nepodpořila a s tímto negativním stanoviskem poputuje do Poslanecké sněmovny. Je ovšem otázkou, kdy bude projednán, neboť zařazování jednotlivých bodů schůze do programu je věcí organizačního výboru, který sestavuje program schůze podle vládních priorit, neboť v něm mají koaliční strany většinu a docílit změnu programu přímo na schůzi Poslanecké sněmovny je dosti obtížné, neboť ani pravicová opozice nebude tento náš návrh nejspíše podporovat. Vůle občanů v tomto případě není v první řadě, to je zřejmě stanovisko odpůrců referenda, i když je zjevné, že je NATO přežitek studené války a mělo být rozpuštěno spolu s Varšavskou smlouvou, neboť tím krokem ztratilo smysl a důvod svého vzniku.
V posledních zhruba šesti letech se navíc NATO dopustilo svými akcemi takových přehmatů, které jednoznačně vedly k zhoršení bezpečností situace v Evropě. Politický rozvrat v oblasti severní Afriky jde jednoznačně na vrub NATO či jeho významných členů, a na vyostřené situaci na východní Ukrajině má tato organizace také svůj podíl. To všechno jsou důvody, které vedou ke stavu, který Evropa dnes zažívá. Spojené státy v tomto mají značnou výhodu ve své poloze za oceánem, takže se jich tyto chyby dotýkají mnohem méně a tato situace není proti ekonomickým zájmům USA, ale spíše jim vyhovuje.
Samotné členství Černé Hory v NATO může opět zostřit situaci na Balkáně, která je od doby odtržení Kosova od Srbska nestabilní a nesmíme zapomínat ani na rezoluci Rady bezpečnosti OSN číslo 1244, ve které bylo Kosovo jednoznačně označeno za část Srbska, a je tedy zjevné, že si silní hráči v mezinárodní politice stále znovu a znovu ohýbají pro svůj prospěch i pravidla, které si sami nastavili, a očekávat nějakou změnu tohoto chování je asi nereálné. Prospěch ekonomický a politický je zkrátka dnes důležitější než politika spolupráce a míru, bohužel.
