Tuto svou kandidaturu prý začal zvažovat poté, co se objevily spekulace o možné kandidatuře Zdeňka Škromacha. Halík přímo uvedl: »Modlím se, aby se objevili důstojní kandidáti pravdy a lásky. Když ale prapor nikdo takový nezvedne, cítil bych morální povinnost jít do toho.«
S blížícím se kulatým 70. výročím SNP, kdy slovenský národ po letech poroby konečně ve větší míře projevil svou vůli skoncovat s luďáckým režimem a povstal proti vládě tyranie, bych rád připomněl, že v moderní historii Československa jsme již jednoho kněze v pozici prezidenta měli. Všichni nejspíše dobře víme, že šlo o římského katolíka Jozefa Tisa. Rád bych nám všem osvěžil paměť a uvedl některé z jeho »zásluh«.
Jozef Tiso prosazoval autoritativní a silně vedený katolický stát. Slováky viděl jako národ, který se stane nositelem čistého slovenství pod vedením centrální politické strany. Usiloval o vyloučení Židů z hospodářského a kulturního života Slováků a perzekuci slovenských Židů během Slovenského státu označil opakovaně za křesťanskou. Za Tisovy vlády bylo v roce 1942 ze Slovenska deportováno asi 58 tisíc Židů do německých vyhlazovacích táborů. Po vypuknutí SNP souhlasil s vysláním německých vojenských jednotek na zákrok proti povstalcům. Na jeho rukou je krev mnoha stovek slovenských vlastenců i členů všech odbojových skupin.
Po skončení druhé světové války byl zatčen americkými jednotkami v bavorském Altöttingu a vydán do Československa. V Bratislavě byl pak odsouzen Národním soudem za vlastizradu k smrti a 18. dubna 1947 byl oběšen.
Nechci samozřejmě Jozefa Tisa nijak srovnávat s Tomášem Halíkem, ale je zde jistá podobnost. Církev obecně vždy hovoří o tom, že jejím posláním je pomáhat lidem, a nejvíce těm nemocným, chudým nebo bezbranným. Onou morální povinností je zřejmě myšlena nutnost tyto myšlenky dále šířit, ale ne snad z důvodů snahy o jejich realizaci, ale z důvodů snahy si tato svá krásná slova poznamenat do svého notýsku, se kterým budu po své smrti stát před nebeským soudem (jak mnozí věří). Vždyť jak lze jinak chápat neochotu církví dále jednat o církevních restitucích a zříci se alespoň části neprávem vráceného majetku. Církev, jak sama tvrdí, vždy jedná v dobré víře. Já si tuto víru tedy představuji jinak.
Tomáš Halík není jen knězem, je také teologem, religionistou, sociologem náboženství. Přednáší na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Je farářem akademické farnosti, která sídlí v kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze, a prezidentem České křesťanské akademie. Myslím tedy, že pracovní náplň Tomáše Halíka je dosti obsáhlá a našlo by se zřejmě mnoho hlasů, které by jej mohly podporovat v prezidentské volbě. Česká republika však není státem s převahou věřících. Česká republika je státem ateistů, kteří tvoří drtivou většinu obyvatel. Tito obyvatelé snad mají historickou paměť o činnosti církve na našem území. Ano, jsou i církevní řády, které skutečně naplňují poslání, jaké církev má mít, a pomáhají potřebným. Církev obecně se tak však bohužel nechovala a nechová.
Chci proto konstatovat, že věřím v rozum a sílu myšlenky. Avšak myšlenky a názory těch, kteří již dokázali nebo dokazují svůj pozitivní přínos pro společnost. Nebudu a nechci věřit v myšlenky víry, která se přizpůsobuje momentální situaci a hlásá jen to, co je od ní očekáváno.
Vážený pane Halíku, pokud budete kandidovat na prezidenta ČR, můj hlas určitě nedostanete.
