Nikoho zřejmě nepřekvapí, že se většinou jedná o zaměstnance hyper a supermarketů nadnárodních společností, ale pozadu mnohdy nezůstávají ani čeští majitelé menších prodejních sítí v ČR. Toto téma je obecně dostatečně známé a v několika případech již také zaměstnancům došla trpělivost a celá věc se dostala na veřejnost. Dotčená firma si v tom případě většinou uvědomí svou chybu a snaží se o nápravu. Otázkou však je, zda to není jen nakrátko a skutečně jen z důvodů medializace tohoto problému, což je nepochybně reklama nechtěná.

Zaměstnanci by se v případě, kdy jejich zaměstnavatel nedodržuje zákoník práce, měli v první řadě obracet na Státní úřad inspekce práce, případně na úřady práce, kde by jim měla být poskytnuta odpovídající informace, jak problém lze řešit. Kvůli obavě o ztrátu zaměstnání to však většinou končí tak, že se s postupem zaměstnavatele smíříme, byť je jeho jednání v nesouladu se zákonem. Nedodržování přestávek v práci, neproplácení přesčasů, neposkytování pracovních pomůcek a časté přetěžování zaměstnanců vede nejen k jejich horším pracovním výkonům, ale poškozuje i zdraví zaměstnanců. Vždyť jak si lze vysvětlit například požadavek, aby pokladní ve velkém nákupním centru během desetihodinového sezení u pokladny nevypila více než 0,7 litru tekutin a nešla na WC více než dvakrát. To je zkrátka zcela nepochopitelné, že někdo toto nařízení mohl vymyslet a vydat, je to nejen proti zákoníku práce, ale je to proti samotné podstatě lidské důstojnosti, byť by někdo mohl tvrdit, že je to jakýsi průměr, který by měl být dostačující. Ne, osobně to považuji za hanebnost a v této věci hodlám učinit další kroky.

Zaměstnanci by se případně neměli obávat využít i možnosti »anonymního podání« na příslušné úřady, byť toho nejsem příznivcem, avšak ve chvíli, kdy jim jsou upírána základní práva a důstojnost a zároveň mají obavu o ztrátu zaměstnání, zřejmě moc dalších možností není. Prokázání takového jednání zaměstnavatele je však poměrně složité, neboť písemnou formou není určováno nic, co by nebylo v nesouladu se zákoníkem práce. Možná by nebylo od věci, aby se zavedlo něco podobného jako je »agent-provokatér«. Tento člověk by však nikoho »provokovat« nemusel, stačilo by se nechat na měsíc, dva někde zaměstnat a sbírat informace a důkazy o každém porušení zákonů. Pokud by poté byly ukládány sankce na vyšší hranici možných trestů, došlo by nepochybně k výraznému omezení těchto nešvarů, protože je obecně známo, že v rámci těchto profesí je výrazná obměna zaměstnanců, a zaměstnavatel by tak byl stále v riziku.

Samozřejmě je nutno brát v potaz, že neplatí obecně srovnání podmínek ve stejných podnicích. Tím je myšleno, že například řetězec A má v jednom městě dobré vedení, které jedná vůči zaměstnancům dle zákonem stanovených podmínek, ale v jiném městě je situace zcela odlišná. Proto nechci paušalizovat, ale i tyto informace se k mým uším donesly.

Nejedná se samozřejmě jen o obchod. Zaměstnavatelé se mnohdy domnívají, že vzhledem k přetlaku nabídky pracovní síly nad volnými místy má být přijatý uchazeč vlastně rád, že práci získal, a má dodržovat vše, co je po něm žádáno. Tak to ale není! Zákoník práce není trhací kalendář ani toaletní papír a každý, kdo by chtěl jednat jinak, by měl poznat, že zaměstnanci nejsou otroci a stát dokáže vymoci jeho dodržování.