Takže Vratislav Mynář prověrku na stupeň přísně tajné nakonec nejspíše nezíská. Uvidíme, jak s tím pan prezident naloží. Okamžitě se spustila mediální palba, že bude svého kancléře krýt a konečné rozhodnutí o jeho propuštění bude oddalovat. Já bych to tak kategoricky netvrdil. Nicméně v zásadě je úplně jedno, jestli prezident Mynáře odvolá hned, nebo až po nějakém byrokratickém průtahu. Problém je, že pokud někdo nezíská prověření, tak představuje bezpečnostní riziko. Nechci se pouštět do spekulací, v čem Národní bezpečnostní úřad vidí riziko Vratislava Mynáře. Jisté je, že nějaký důvod to má. Vzpomeňme si, jak se celé prověřování táhlo. Pan kancléř možná tušil, že bude mít s prověrkou problém. Zpětně už nezjistíme, ke kterým tajným informacím se ze své pozice dostal. Možná k žádným, ale možná i k některým opravdu závažným. Ta nejistota je na tom nejhorší. Je to vzkaz, že na náš systém není spolehnutí. Při vší úctě k panu prezidentovi si myslím, že se jedná o jeho osobní selhání.
Obrovský softwarový podvod koncernu Volkswagen bude mít dalekosáhlé důsledky. Z mého pohledu je to katastrofa. Německý průmysl dostal ránu, ze které se mnohé firmy nemusí vůbec vzpamatovat. Až dosud platilo označení „Made in Germany“ za záruku kvality. Pokud si zákazník vybíral auto, tak za to německé zaplatil mnohem víc jenom kvůli zemi původu. To se nyní změní. Ukázalo se, že některé technologie prostě Němci neumí. Okamžitý efekt ve formě obrovských pokut bude zničující kvůli ztrátě hotovosti. Určitě klesne poptávka napříč celým koncernem. Zcela jistě se to dotkne i Škodovky – ať si ministr Mládek říká, co chce. Volkswagen bude muset prodávat svá aktiva a bude muset přehodnotit své plány v oblasti nákladného vývoje. V České republice jsou stovky firem, které koncernu VW dodávají své výrobky. Nemusím dodávat, co to pro ně bude znamenat. Obávám se, že celý automobilový průmysl čekají krušné časy. Veškerá pozornost se totiž zaměří na vývoj a výrobu automobilů. O tak masívním podvodu muselo vědět mnoho lidí. To znamená, že lhaní se stalo systémovou záležitostí. A nevěřím, že se to omezuje pouze na automobilový průmysl.
Do občanské války v Sýrii vstoupila Francie. Bombardováním pozic Islámského státu dali Francouzi jasně najevo, kdo pro ně představuje nepřítele číslo jedna. Ve svém prohlášení současně odkryli tu schizofrenní diplomatickou situaci, ve které se západní státy ocitly. Oficiální syrský režim Bašára Asada je z pohledu Západu srovnatelný s režimem, který byl v Iráku za vlády Saddáma Husajna – vždyť oba vládli pod hlavičkou Socialistické strany arabské svobody (kterou mimochodem založil a dlouho vedl křesťanský politik Michel Aflaq). Protizápadní socialistický panarabismus strany BAAS silně ovlivnil i lybijský režim Muammara Kaddáfího. Čili prohlásit o Asadovi, že je to diktátor, to bychom asi mohli. A přímo vojensky pomáhat diktátorům – do toho se nikomu nechce. Jenomže poslední roky (a zejména fatální chyba USA, jejíchž prezident Barack Obama naprosto neuváženě stáhl z Iráku vojska – a jednoznačně tak pomohl vzestupu ISILu) nás naučily nepříjemné pravdě: Předvídatelný diktátor je lepší než chaos. Kamarádit se s ním samozřejmě nemusíme, ale občas je lepší vyměnit neurčité politické svobody za zcela konkrétní organizovanost. V první řadě jde o naši bezpečnost!
