K prvnímu výbuchu došlo 16. října před desátou hodinou ve skladu, kde bylo uskladněno 50 tun munice. Výbuch byl takové razance, že munice byla rozházena do vzdálenosti až 800 metrů. Při výbuchu byli zabiti dva zaměstnanci společnosti Imex Group, která si sklad pronajímala. V okolních obcích tlaková vlna rozbila okna a obyvatelé museli opustit své domovy. Nevítané repete si dali místní občané 3. prosince, kdy vyletěl do povětří další sklad a v něm na 13 tun výbušnin.

Ještě šest let po výbuchu nalézala pyrotechnická služba kusy munice v okolní krajině, čistila ji a postupně dávala do užívání majitelům. Takřka tisíc tři sta hektarů krajiny kolem muničních skladů bylo vyčištěno, celá bezpečnostní akce stála náš stát až miliardu korun.

Policie kauzu samo sebou pečlivě prověřovala, její práci nelze nic vytýkat. Mohlo koneckonců jít o víc než jen nesprávné zacházení a nedbalost s následkem výbuchu. Například také o krytí manka, nebo zakrývání nelegálního obchodování se zbraněmi.

Jen málokdo tušil, že hlučné výbuchy, dvě nevinné oběti a astronomický účet za likvidaci škod budou mít následné otřesy takové síly, že je budeme pociťovat ještě dnes.

Jejich sérii zahájil premiér, který hlasem staženým nervozitou 17.dubna 2021 sdělil národu, že dle zjištění Bezpečnostní informací služby, Národní centrály proti organizovanému zločinu a policie před sedmi lety ve Vrběticích došlo k teroristickému činu, za kterým stojí ruská GRU. Premiér učinil krok politický - zaujal oficiální stanovisko. Na této emotivní tiskové konferenci v podstatě sdělil, že členové ruské armádní rozvědky tajně a skrytě pronikli na území naší republiky, zorganizovali zde obrovský výbuch, který usmrtil dva nevinné lidi a způsobil obrovskou škodu. Tedy ještě více po lopatě – ruská armáda u nás zabila dva lidi. V době míru, kdy platí hromada smluv o přátelství a spolupráci.

Souběžně, snad z leknutí, vypověděla vláda řadu ruských diplomatů, o nichž naše tajné služby již dlouho věděly, že ve skutečnosti jsou to špioni, kteří používají Prahu jako vítané zázemí pro nepřátelské aktivity vůči Evropské unii. Rusko v odpověď vypovědělo naše diplomaty a prakticky tak paralyzovalo práci našeho zastupitelského úřadu v Moskvě. Snad strach, snad že kauza byla příliš velká a nevešla by se pod koberec, vedl vládu k razantním krokům, kdy ostře zareagovala na vypovězení našich diplomatů a dosáhla v podstatě parity zastoupení – cíle, k němuž se za třicet let od revoluce neodhodlala žádná vláda. Tady musím říct, klobouk dolů.

Mezi tím jsme žali nad rituálním tancem vicepremiéra Hamáčka okolo jeho plánované – neplánované cesty do Moskvy, který se z počáteční vlastizrady přetavil do poskakování mezi vlastní lží, neschopností jasné řeči a průhledným zamlžováním, aby se pak stal synonymem trapnosti hloupé politiky.

Zaměstnáni sledováním kroutícího se viceministra, ministra vnitra a ministra zahraničí, stále stejného Hamáčka občané v klidu přečkali i týdenní mlčení prezidenta. Přestože lze mít za jisté, že prezident, nebo hůř – jeho prověrkou nevybavení úředníci, příslušné informace měl, trvalo mu týden, než se vyjádřil. A jeho pozoruhodné vyjádření bylo dalším následným otřesem této kauzy. Prezident, místo aby stál za informacemi vlastních tajných služeb, relativizoval, co mohl, vyzradil kdeco a celkově působil na občana tak, aby si tento mohl myslet, že jde jen o další bouři ve sklenici vody.

Doufali jsme, že se významné otřesy objeví také na mezinárodní scéně. Ano, byly státy, které v solidaritě s Českou republikou vypověděly ruské diplomaty, ale byly to povýtce státy, které mají s Ruskem otevřený účet a dobře vědí, co je Rusko zač. Rumunsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Slovensko. Příliš málo se naše nejvyšší diplomacie starala. Příliš málo tlačila na naše evropské partnery. A příliš málo vysvětlovala, že šlo o nezpochybnitelný útok na integritu členského státu. Znám naši diplomacii. Je plná schopných a profesionálních lidí. Co jim chybělo, bylo bezpochyby politické zadání. Jak to, že premiér a ministr zahraničí nestrhli telefonní linky při hovorech se všemi hlavami států, jak to, že prezident neoslovil své kolegy v úřadu, jak to, že jsme neslyšeli hlasitý křik na jednání Rady Evropy? Na jednání NATO? Tady je nutné si přiznat, že se vláda zachovala opatrnicky. Považuji to za hrubou chybu.

Přesto máme dva následky vrbětické kauzy, které můžeme považovat za úspěch. Prvním je definitivní pohřbení Sputniku V a ruských snah vnutit jej přes Českou republiku do Evropské unie. Tím druhým, důležitějším, je stopka, kterou ČR vystavila Rossatomu, respektive všem firmám z totalitních států, konkrétně Ruska a Číny, při dostavbě Jaderné elektrárny Dukovany. Objevila se malá naděje, že bezpečnost státu přeci jen vládě trochu na srdci leží.

Následné otřesy slábnou, ale jednoho bych se přeci jen ještě rád dočkal. Vzhledem k tomu, jak prezident v kauze Vrbětice vystupoval, nabyl Výbor pro zahraničí, obranu a bezpečnost Senátu ČR dojmu, že prezident není schopen nebo ochoten svůj úřad vykonávat pro dobro státu. Jsem si jist, že se Senát na tomto tvrzení i usnese. A doufám, že podzimní volby do Sněmovny přinesou do dolní komory Parlamentu dostatek zodpovědnosti a rozumu, že se většina nových poslanců k senátnímu návrhu připojí. Pak by se mohlo stát, že prezident, který podporuje víc nepřátelskou mocnost než vlastní zemi, ve svém úřadě skončí.

To by mohl být poslední a žádoucí otřes způsobený výbuchy ve Vrběticích.

(text najdete také ZDE)