Od sankcí – aby byly účinné vůči zemi jakou je Ruská federace - bych primárně očekával, že zasáhnou především zbrojaře, ropný export, finanční oblast, znesnadní přístup ke sdílení vyspělých technologií, zkrátka dají najevo, že porušovat mezinárodní právo se nevyplácí. Koho ovšem potrestáme tím, že vyhodíme ruské manšafty z evropských pohárů a ponecháme tam ty anglické s ruskými vlastníky? Koho trestáme, když sportovce jedné země vyloučíme ze sportovních akcí? A konečně, kdo bude nejvíc škodný, když české obráběcí stroje – zajisté hlavní artefakt uralských útočných zbraní – budou spadat pod podmínky sankčního režimu?
Samozřejmě: nejvíce Rusy potrestáme, když jim strategicky odepřeme moravské paštiky a jihočeské mléko!
Ale na vážnější notu, jenom ty zmíněné obráběcí stroje dokáží připravit české firmy o bezmála 3 mld. korun a ohrozí stovky pracovních míst, v návazných oborech možná i tisíce pracovních míst. Naše zařízení týkající se ropného průmyslu a zpracování ropy to je další propad ve výši cca 5 mld. korun a ohrožení dalších pracovních míst. Někteří analytici odhadli roční působení sankcí v původní podobě až na výši 19 miliard korun, kdy by českým exportérům hrozila nejen bezprostřední ztráta zakázky, ale též trvalá změna dodavatele a ztráta pracně budovaných kontaktů. Historie nás učí, že přetrhání ryze obchodních vztahů, nová studená válka ve sportu, to vše by mělo pramalý vliv na změnu ruské imperiální politiky, na ruskou schopnost produkovat zbraně a zvyšovat svoji vojenskou sílu.
Právě proto jsem přesvědčen, že diskutovat o konečné podobě sankcí bylo tak důležité. Právě proto nebylo zač se stydět, když premiér naší země neschvaloval bianco šek na další sankční turbulence. Bylo to ze strany premiéra Sobotky zodpovědné jednání. Zodpovědné vůči České republice, zodpovědné vůči naší ekonomice, průmyslu a zodpovědné vůči občanům této země. Automatický podpis něčeho jen proto, že tam je škrtnutý Putin, nepředkládá přece žádné důkazy o kvalitě našeho evropanství. Ze strany evropských partnerů ostatně nebyly slyšet žádné výhrady k našim připomínkám. Diskuze o nich byla zkrátka považována za legitimní. Onen punc zrady evropských zájmů jim nasazovala až předvolební rétorika některých politiků a jejich stran.
Naše debaty o sankcích neměly být přece o tom, kdo má nebo nemá rád Rusy, Ukrajince, nebo Američany. Je to přece o tom, že všechny evropské, civilizované a demokratické státy mají říct jasné politické ne porušování mezinárodních práv, jehož se současná politika Ruska dopouští. Bohužel, v našem politickém diskurzu zpolitizovaná debata o sankcích tak trochu setřela to, proč se sankce vyhlašují a že sankce se staly objektem našich domácích politických půtek, teď aktuálně zas tak trochu předvolebních.
V decibelovém kolotoči středečních hádek ve Sněmovně tak zapadlo to, co je skutečně důležité. Principiálním postojem české diplomacie se podařilo prosadit hlavní připomínky k původně navrhované podobě sankcí. Takhle jsme maximálně podpořili český strojírenský export a mohli zachránit přibližně 8 miliard korun a i stovky, ne-li tisíce, pracovních míst.
Osm miliard a tisíce nezaměstnaných. To by byla cena, kdyby o české zahraniční politice rozhodovali ti, kteří tak rádi kážou o takzvaném selhání proevropské české vlády.
