Mnohým lidem se zdá, že „problém se vyřeší sám“. Vždyť při srovnání třeba s rokem 2017 (114 405 dětí) nám loni chybělo více než 23 tisíc dětí. Což je asi jeden tisíc tříd. Ale to vůbec není tak jednoduché. Jakkoliv to může znít divně, kapacity ve školství zvyšovat musíme.
Paradoxy demografie
Demografie před nás položila několik problémů:
- Potíž nejsou kapacity ve školství celkově, ale v jejich regionálním rozložení. Někde školy praskají ve švech, jinde jsou prakticky poloprázdné.
- Populační vlny se systémem postupně posouvají. Takže poté, co silnější ročníky minulosti (třeba z let 2007 až 2011) zaplnily školky a pak základní školy, klepaly a klepou nyní na nepříliš připravené brány škol středních. To stejné zažíváme, a ještě také zažijeme znovu se silnějšími ročníky 2016 až 2019.
- Demografie zesiluje dlouhodobý problém se sociálně i ekonomicky vydělenými regiony. S tím pak souvisí eskalace vnitřní migrace a růst zón, kde „nikdo nechce žít“.
Neexistuje jednoduché a bezbolestné řešení. Navíc všechno, co uděláme, bude stát peníze, znamená to výdaje z veřejných rozpočtů, které jsou (přes celkem úspěšnou konsolidaci) pod nemalým tlakem.
Zoufání nám nepomůže
Jedno je jisté: Nepomůže nám zoufání ani zavírání očí před problémy. Co skutečně potřebujeme?
Pružnější a efektivnější systém, který umožní navyšovat kapacity podle regionální potřeby, zároveň ale ochrání školní systém tam, kde se dětí aktuálně nedostává. Protože to je druhá strana mince. Při vlně skutečně nízké porodnosti, která trvala prakticky celou druhou polovinu devadesátých let až do roku 2003 (se smutným vrcholem roku 1999, kdy se narodilo pouhých 89 471 dětí) nastalo houfné rušení školek i celých škol a došlo k obrovskému podfinancování systému. Slabší regiony byly ponechány zcela na holičkách.
V minulém desetiletí zase všichni věděli, že růst porodnosti povede k tlaku na kapacity. Přesto nebyly učiněny (až na světlé výjimky) kroky, jak systém učinit efektivnějším a jak například připravit střední školy na to, co nyní prožíváme.
Naše současná odpověď musí respektovat fakta. Například, že okolí Prahy a Brna i města samotná rychle rostou počtem domů i lidí, že se to týká i řady dalších měst a obcí v prosperujících regionech. Ale v žádném případě nesmíme znovu opakovat chybu minulosti – rušení škol, rezignaci na jejich kvalitu a podporu tam, kde je socioekonomický vývoj nejhorší.
Jak na to? Těžká otázka.
Nedávno jsme spolupořádala ve Sněmovně kulatý stůl o nových možnostech financování dětských skupin jako plnohodnotné alternativy předškolní péče. Není to komplexní řešení pro všechny děti do šesti let, ale je to otevření možnosti poměrně rychlé reakce na změny.
Z diskusí ve Sněmovně i jinde vím, že ministr školství Mikuláš Bek a jeho úřad přesně chápou problém ve školách základních i středních. Včetně nutnosti jejich udržení tam, kde je demografie proti, a rozvoje tam, kde to vyžaduje. Mnohé však naráží na financování. Peníze samozřejmě nejsou všelék, ale bez nich to nepůjde. Víc peněz pro investice ve školství – chytře a účelně použitých – to je výzva pro naše hnutí, protože sestavování rozpočtu se rychle blíží. To, že kvalitní vzdělání našich dětí je priorita snad nemusím zdůrazňovat.
