Zlaté časy – jakkoliv úplně zlaté nebyly – vidíme v první republice postavené na odmítnutí monarchie a Masarykově humanistickém odkazu. Zažili jsme totalitu a všeobjímající, šmírující stát, proto by nás mělo zajímat téma osobních svobod a ochrany soukromí.
Jsme poměrně tolerantní země s vlažným vztahem k víře i církvi, která snese i odvážnější liberální témata jako eutanazii nebo legalizaci měkkých drog. Přesto se zde liberálům nedaří.
Základním ideálem liberálních stran je svoboda, svoboda bez "ale", které za ní kladou socialisté i konzervativci. Svoboda jednotlivce zvolit svůj osud, žít si po svém, v rodinném uspořádání, které si sám zvolí, pokud neškodí ostatním. Jeden by řekl český sen. Tak proč to nefunguje?
Především proto, že pojem liberalismus si pro sebe kdysi ukradla konzervativní ODS, která jej však aplikuje pouze na úzkou výseč lidského konání: trh a tržní prostředí. Přitom být liberálně-konzervativní je často protimluv. Řádný konzervativec věrný tradici odpírá různým skupinám obyvatel jejich práva prostě proto, že je neměly nikdy v minulosti, uctívá, suší a vycpává tradiční autority jako církev, kdežto liberál je zpochybňuje a testuje, a fascinován obrazem tradiční rodiny 2. poloviny 19. století odmítá jiná rodinná uspořádání, která naopak liberál vítá. A protože konzervativec vychází z hobbesovského člověk člověku vlkem, slibuje lidem řád: více policistů, více kamer, více dohledu, více bezpečí, na což potřebuje silný státní aparát. V tom si rozumí se socialistou, který chce také silný stát, jenom zaopatřitelský, který vám po státem organizovaném porodu, kariéře ve státním podniku a tučné státní penzi vystrojí krásný státem placený funus. Nebo to alespoň říká.. (nevěřte mu:-)
Politické spektrum není přímka, ale kruh, a socialista s konzervativcem jsou si v otázce velikosti státu blízko, jakkoliv ho každý chce z jiných důvodů. Jenom liberál díky své víře v osobní svobodu a racionalitu člověka může skutečně chtít a prosazovat štíhlý a pokorný stát.
V mezinárodních vztazích konzervativec věří historicky ověřené jednotce lidské organizace, která vévodí Evropě posledních pár set let - národnímu státu. Samozřejmě odhlížím od říší dobytých válečnými taženími, které si doufám nezopakujeme. Ve víře v národní stát ODS skutečně konzervativní je. Zajímavý je naopak postoj nového lídra pravice, který si vymyslel vlastní protimluv: být konzervativcem proevropským.
Ve skutečnosti si myslím, že u nás žádní konzervativci nejsou, přesněji řečeno je jich k uzoufání málo a na konzervativce si spíše hrají. Je to záležitost lifestylová, mělká. Tak jako může být předsedou údajně konzervativní TOP09 člověk, který kandidoval za Stranu zelených prosazující gay-lesbické adopce, může se každý kluk vychovávaný dvěma matkami, co obden kouří trávu, prohlásit za konzervativce prostě proto, že se mu líbí Facebook TOPky a rád by nosil motýlek. Kdybyste se ho zeptali, je-li pro eutanazii, odpověděl by ano. Chodí do kostela? Ne. Chce kamery na každém rohu? Ne. Ale je konzervativec? Ano.
Jak z toho ven? Za prvé musíme namalovat mezi liberály a konzervami pomyslnou čáru v písku záměrným otevíráním témat, která je rozdělují. Boj za transparentní státní správu / proti korupci to není, ten už deklarují úplně všichni. Střet v ekonomickém programu je pro běžného voliče často složitý, průběžně se mění a nechytne za srdíčko. Dle mého názoru je onou čárou v písku spor hodnotový, zejména otázky osobních svobod: eutanazie, gay-lesbické adopce, minimalizace šmírování (ať už kamerou na ulici či na internetu), legalizace měkkých drog, vyvedení sexuálního průmyslu ze šedé právní zóny, nadřazenost lidskoprávního principu ekonomickým zájmům v zahraniční politice, a mnohé další.
Za druhé musíme spojit liberální plus minus středové strany do jedné síly. A máme skvělou příležitost si to otestovat. Předčasné volby způsobily, že se z těch evropských opět v očích lidí stanou volby druhého řádu, kdy se nebojí experimentovat. Navíc EU je téma, které vzhledem k poměrně povrchnímu zájmu veřejnosti a následně i médií snese i mělčí úroveň spolupráce. Strana zelených, Piráti a Strana soukromníků získaly v těchto volbách 6,11% hlasů. Přičtěte si SNK-ED, LIDEM a další subjekty a máte zajímavou příležitost zopakovat úspěch koalice Evropských demokratů a SNK ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2004, kdy získali 11%.
Jistě se najdou tací, kteří budou podobné spojení odmítat jako ideologicky nečisté, ale v rámci zavedených stran jsou ideové proudy ještě vzdálenější a nikdo to moc neřeší. Věc má také osobní rozměr pro předsedy malých straniček, který ale málokdo přizná. Přeci jenom více láká být pěkně v teple předsedou tříprocentní strany s grarantovaným státním příspěvkem a stěžovat si na okolní svět, než být 3. místopředsedou strany s reálnou odpovědností a nutností dělat kompromisy mezi koaličními partnery. Přesto jsem přesvědčen, že to stojí za zkoušku.
