Sazby daně z přidané hodnoty (DPH) od počátku roku 2013 se zvýší o jedno procento na 15 a 21 procent, kdy Sněmovna hlasy pravice odmítla návrh Senátu, aby sazby DPH zůstaly na současné výši 14 a 20 procent. Víc peněz zaplatí mladí lidé, přes proklamovanou pomoc rodinám s dětmi, například za pleny pro děti. Podstatně dražší budou i zdravotnické pomůcky, vítaná to „pomoc“ seniorům a vůbec zdravotně handicapovaným. Připlatíme si za potraviny, léky, noviny, služby, energie – prostě za vše, co člověk potřebuje k životu.
Aby toho nebylo málo, respektive, aby tato změna zasáhla i ty ostatní, daňový „balíček“ postihuje 7 procentní zdanění lidí s vyššími příjmy, omezuje výdajové paušály u živnostníků a ruší daňové slevy pro pracující důchodce. Těch opatření je celá řada. Cíl vlády? Nějak tímto způsobem nahradit unikající miliardy. Směšné. Ostatně tento nesystémový krok kritizoval i Václav Klaus, leč podepsal. Sociální demokracie, celá opozice je zásadně proti těmto krokům vlády, která si takto počíná – za peníze daňových poplatníků - jak na dobytém území.
Když jsem si zhruba propočítávala nakolik takové „ daňové úpravy“, vedle inflace, přijdou běžného občana, vycházela mi částka daleko vyšší v rozporu s oficiální verzí cca 200 – 300 korun měsíčně! Zvlášť v době, kdy se zdražuje nájemné, náklady na dopravu do zaměstnání apod. Roste nezaměstnanost, dluhy domácností rostou do astronomické výše, řada lidí je i mimo evidenci úřadů práce protože nemohou dlouhodobě sehnat práci. V důsledku toho narůstá i zločinnost, stáváme se drogovou výspou. Nikdy předtím nebylo tolik vražd, sebevražd a ve výčtu těchto negací, zapříčiněných chybnou hospodářskou i sociální politikou vlády, bych mohla pokračovat.
Kdysi jsme byli zemí s relativně vysokým kreditem. Hospodářsky soběstační, se špičkovou průmyslovou i zemědělskou výrobou. Tím, že jsme privatizací majetku, četnými „tunely“ přišli téměř o všechno a zbytek patří převážně zahraničním společnostem, tvrdit o sobě, že máme stále osud ve svých rukou, je skutečně bizarní.
Jak tedy dál ?
Vyhrabat se z tohoto ekonomického, morálního i společenského srabu, kdy v zemích kolem nás je to obdobné, bude zřejmě velice těžké. V letošním roce nás čekají, hned z kraje, prezidentské volby. I když pravomoci prezidenta jsou ústavou značně oklestěny, přesto se domnívám, že by to mohl jeden z prvních kroků, jak naši zemi pomoci. Na pomoc jsem si vzala naše české pohádky, kdy od moudrého krále, zdůrazňuji moudrého, jeho poddaní právem očekávali, že vytvoří podmínky, které jim umožní „žít šťastně a spokojeně až do smrti“. Lépe bych dlouhodobý cíl našeho státu – i moudré vlády definovat nedovedla. Tím je postupné vytváření podmínek pro šťastný a spokojený život 10 milionů Čechů, Moravanů, Slezanů.
Zatím však, jak sleduji naše média, naši rozpolcenou politickou scénu, různé šarády ve vládě, je to jen přání. Ale i to by se mohlo – musí časem splnit.
