Zapojení naší země do agrese proti Jugoslávii 24. března 1999. S naším souhlasem tehdy vojenské síly 78 dnů a nocí ničily a zabíjely i pomocí ochuzeného uranu a kazetových bomb převážně civilní cíle, bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN.
Živé pochodně, kdy se 6. března 2003 na protest proti účasti naší země na válečném dobrodružství v Iráku upálil na pražském Václavském náměstí Zdeněk Adamec, kterého později následoval na Karlovarské třídě v Plzni jednadvacetiletý vysokoškolák, dobrovolný záchranář Roman Mášl.
Křišťálovou noc ze 17. na 18. března 2004, kdy bylo i za přítomnosti tisíců vojáků NATO vyhnáno 4000 Srbů a Romů ze svých zničených a vypálených domovů, mnoho z nich bylo zabito nebo zraněno.
A podobných, nejen březnových událostí bychom jistě našli mnohem více. Rok 1939 jsem nezažil, ty další události, přestože jsem celé dětství věřil, že se lidstvo poučilo a nic takového se již stát nemůže, jsem mohl sledovat takřka v přímém přenose…
Všechny mají něco společného – falešné spojence, kterým nejde o mír, demokracii a lidská práva, ale o moc, území, nerostné suroviny, odbytiště, hegemonii. Společné jsou taky používané metody, při kterých jsou mezinárodní smlouvy jen cárem papíru - otevřené agrese, vojenská či polovojenská tažení, vměšování se do suverenity celých států nebo dokonce oranžové či jinak barevné „revoluce“, používání zbraní jednoduchých i sofistikovaných, tužek nejen novinářů, PR agentur, ale i „lidskoprávních bojovníků“.
Že vůdčí mocnosti často pro vyšší zájem obětují i své malé spojence, toho je historie příkladem. Že ani slepá poslušnost, servilita a hujerství vůči mocným nám nezajistí mír a bezpečí, bohužel také.
Společný je však i nesouhlas části nemlčící veřejnosti. Hlasitý nesouhlas s porušováním mezinárodního práva, s válkami, s NATO. Jsem rád, že v tomto pestrém hnutí jsou i komunisté a že po celých těch 20 let jsem a budu jeho aktivní součástí.
Jen nám už bohužel nikdo neodpáře, že jsme dali světu Albrightovou a mimo slova robot i humanitární bombardování…
