Když byla zveřejněna zpráva Nejvyššího kontrolního úřadu, že v Národní galerii v Praze chybí desítky sbírkových předmětů, vyvolalo to mnohde zděšení. Představa ztracených děl, z nichž mnohá patří k pověstnému zlatému pokladu naší kultury, ať již díla Josefa Lady, Františka Kupky či Jana Zrzavého, byla zdrcující. Včetně informace o tom, že o ztrátě řady děl se vědělo i více než 10 let, jen se to neřešilo. Třešničkou na pověstném dortu je pak zjištění nedostatků při zadávání veřejných zakázek.
Případ vypovídá nejen mnohé o dlouhodobé neúnosné situaci v Národní galerii, která musí být řešena systémově a koncepčně, ale ukazuje i na dlouhodobou podfinancovanost celé kultury, která sahá až do vlajkových národních institucí.
Práce se sbírkovými předměty, jejich restaurování, uchovávání, modernizace jejich evidence a jejich zpřístupňování totiž není na první pohled vidět. Při omezených prostředcích je pak velký tlak na jiné činnosti muzeí a galerií, které lze lépe „prodat“. A to platí u malých muzeí a galerií, muzeí městských, krajských a bohužel i zřizovaných státem.
Při inventarizaci, která má probíhat ve sbírkách příspěvkových organizací pravidelně, byť třeba je pravidelnost dána intervalem 15 let, se tak setkáváme s tím, že mimo předpokládaného snímání čárových, QR nebo jiných kódů na každém větším předmětu na předem daném místě v depozitáři pracovníci loví střípky v krabicích popsaných blednoucí, skoro archaickou značkou evidenčního čísla. Vidíme, že i samotné depozitáře jsou často v nevyhovujícím stavu a zaměstnanci při práci občas proti všem předpisům šplhají do vyšších regálů jako předchůdci Homo sapiens sapiens… Na systémovou modernizaci zkrátka prostředky nejsou. A světélko evropských fondů bohužel může pomoci jen malé části vyvolených.
Podfinancovanost kultury je zkrátka problém. Bohužel to ale není problém jediný,
Muzea a galerie již od minulého roku upozorňují na mnohé souvislosti v legislativě. V novém občanském zákoníku je nově definováno vydržení práva k věci. Drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví – u movité věci po 3 letech. K tomu zákon ale dodává, že „nepoctivost předchůdce nebrání poctivému nástupci, aby počal vydržení dnem, kdy nabyl držby.“ Možná ještě méně naděje na vrácení ukradeného předmětu do sbírky představuje mimořádné vydržení, které znamená, že po 6 letech, pokud se neprokáže, že držitel sbírkový předmět sám ukradl, není šance na jeho vrácení, protože nemusí dokládat, jak a od koho ho získal… Srovnejte si čísla s lhůtami inventarizace v Národní galerii a hned vidíte nebezpečí.
V tomto případě řešitelné – stačilo by doplnit, že držbu práva vlastnického v případě odcizených movitých památek a sbírkových předmětů muzejní povahy nelze nabýt ani řádným, ani mimořádným vydržením.
Zatím můžeme ve světle uvedených okolností jen doufat, že ztracená díla nejsou odcizená, ale jen v bouřlivých dobách jinde uložená. Jinak by totiž skutečně mohla skončit úplně někde jinde…
