Rok se s rokem sešel a jsme tu opět, na oslavách svátku práce, na oslavách 1. máje. A máme si rozhodně co říci. Nejen onu historii prvního máje, události v Chicagu nebo první pochody v Praze před 124 lety. Tehdy přežívala většina obyvatel v otřesných sociálních podmínkách. Ti, co měli práci, makali více než 12 hodin denně, bez práva na důstojné zacházení a podporu. Lidé žili bez přístupu ke zdravotní péči, bez zajištěného stáří i bez možnosti kvalitního vzdělání.
A celé generace lidí stálo obrovské úsilí a miliony obětí, aby si alespoň základní práva a svobody vybojovaly, k čemuž významně přispěl i první historický pokus o socialismus.
Musíme si připomenout, že ani na počátku 21. století dobojováno není, naopak, často stojíme před stejnými sociálními problémy jako kdysi. Jsme svědky vzrůstající nerovnosti mezi lidmi, mezi bohatým Severem a chudým Jihem, ale i nerovnostmi mezi bohatými a chudými ve vyspělých zemích, jsme svědky zvyšující se nedostupností základních lidských potřeb.
Před rokem jsme společně s většinou občanů požadovali pád pravicové asociální vlády a vypsání předčasných voleb. V nich KSČM sice posílila, ale důvěru získalo i nové hnutí Ano, které spolu s ČSSD a KDU-ČSL utvořilo vládu a pod taktovkou miliardáře Babiše připojilo ke své ekonomické a mediální moci ještě tu politickou.
Místo očekávané levicové vlády schopné řešit problémy naší země tu tak máme slepenou koalici, která prakticky ukazuje rozpor mezi předvolebními sliby a realitou.
Vždyť jaký byl postoj sociálních demokratů k tzv. církevním restitucím? A jak to skončilo? Udělali na oko komisi, která měla snížit velikost daru církvím a logicky nepřinesla žádný výsledek. To komunisté důsledně dle svého programu se zabývali ústavní stížností a navrhli referendum o církevních restitucích. A byli to právě sociální demokraté, kteří ho nepodpořili…
Obdobně dopadly sliby o zákoně o obecném referendu či o majetkových přiznáních. Právě realita ukazuje, kdo je skutečně důsledným obhájcem dolních 10 milionů.
Přitom problémy občanů se stupňují. Počet registrovaných nezaměstnaných přesahuje 600.000, celkově však práci nemá takřka 800.000 občanů, chudobou nebo sociálním vyloučením je ohroženo 1,5 miliónu osob. Navíc řadu lidí od oficiálního začlenění do pásma chudoby dělí příjem vyšší o pár desetikorun. A to ve statistikách nefigurují tisíce bezdomovců, lidí žijících po azylech a ubytovnách. To zvyšuje podle studie počty chudých o dalších více než sto tisíc lidí.
Do kategorie příjmově chudého (9680 korun měsíčně) spadá jednak čtvrt milionu dětí, senioři, ale i mladí ve věku 18–24 let, lidé bez práce, samoživitelky a nezaměstnaní a i lidé pracující za minimální mzdu, která je v současnosti nižší než hladina příjmu pro pásmo chudoby. Třetina domácností vychází se svými příjmy obtížně. Lidé musí z důvodů nedostatku peněz měnit životní způsob.
Také v zahraniční politice nová vláda drtivě selhává. Podobně jako za časů bombardování Jugoslávie se přidává k americkým a evropským válečným jestřábům a místo politiky dialogu, míru, spolupráce skoro haraší zbraněmi, a to směrem na Rusko.
Jak se Vám tu vlastně žije? Vnímáte tyto rozpory? Vy tu zřejmě ano, čtete takřka samizdaty, kterými se Haló noviny skoro stávají, ale většinový tisk je pod taktovkou české berlusconizace.
Jak se Vám vlastně žije? Vnímáte alespoň, že přes celkovou ekonomickou krizi alespoň na úrovni Středočeského kraje zachováváme rozsah dopravní obslužnosti, sociálních a zdravotních služeb a snažíme se kraj dále rozvíjet, stejně tak jako se snažíme dále rozvíjet i možnosti kulturního, zájmového či sportovního vyžití? Ani o tom si v tisku moc nepřečtete, spíše o kostlivcích, které stále vylézají ze skříní krajského úřadu po minulých vládách…
Čekají nás evropské volby. Asi si stejně jako já neděláte iluze, že čeští komunističtí europoslanci nebo snad celoevropská levice ve svém množství udělá z Evropské unie socialistický projekt. To jistě ne. Nicméně EU má dnes značné pravomoci a je třeba mít nad děním kontrolu, zvýšit rozhodovací roli Evropského parlamentu a snažit se využít možnosti pro zlepšení podmínek života. Evropa je stejně jako svět dlouhodobě zasažena krizí. Moc je uzurpována pravicovými mocenskými elitami, nadnárodními korporacemi, finančními kruhy a byrokraty, Sílí jak sociální rozdíly mezi občany, tak rozdíly mezi jednotlivými evropskými regiony a národy, což přináší xenofobii a nacionalismus.
Dochází k nesmyslnému diktátu členským státům, k militarizaci EU i ke špatné enviromentální politice.
Jako komunisté klademe důraz na dodržování lidských, hospodářských, sociálních a kulturních práv pro všechny občany. Prosazujeme rovnoprávné postavení všech členských států, odstranění byrokratické zátěže, rychlou a průhlednou administrativu a informační svobodu. Prosazujeme celoevropsky právo na práci, spravedlivou mzdu a sociální zabezpečení, bezplatný přístup k veřejným službám jako je zdravotní péče a vzdělání, právo na první zaměstnání i garantovaný důstojný důchod. Jasné NE říkáme liberalizaci veřejných služeb, zejména zdravotnictví a vzdělávání, jelikož zdraví ani vzdělání není zbožím.
Podporujeme ekonomický rozvoj vytvářející nová pracovní místa založený na posílení vědy, výzkumu a inovací. K financování plánu evropské obnovy navrhujeme zavést daň z finančních transakcí a evropskou daň na velké majetky. Podporujeme dále i právo na domácí suroviny a zdroje, potravinovou soběstačnost a bezpečnost České republiky.
A hlavně - vnímáme Evropu od Atlantiku po Ural. A prosazujeme takové mezinárodní vztahy, které budou založené na přátelství, míru, spravedlnosti a vzájemné spolupráci.
Přicházíme i s hlubší vizí - se systémovou alternativou pro Evropu. Tuto alternativu opíráme o pojetí integrované Evropy založené na solidárním, sociálním demokratickém, mírumilovném a ekologickém základě.
Jan Neruda kdysi popsal ve svém fejetonu 1. Máj 1890 takto:
Šel jsem schválně proti všemu proudu.
Červené odznaky, červené kravaty - klikatým bleskem projela mozkem vzpomínka na Komunu, na rudé prapory anarchistů! Poprvé jsem ji viděl na lidech, tu temně rudou barvu světového sociálního hnutí: zachvěl jsem se. Kupodivu - kupodivu! - tytéž barvy: černá na temně rudé půdě, které vlály nad hlavami husitů, bojovníků za svobodu náboženskou, tytéž barvy vlajou dnes nad hlavami bojovníků za úplnou rovnost občanskou!“
Tolik Neruda.
Je jiná doba, řeknete. Ano, je. Ale boj za práva a svobody probíhá stále. Často znovu, protože jsme si nechali vyrvat to, za co umírali naši předkové na ulicích a barikádách.
Jsme tu trochu starší, to ano. Zdá se nás taky méně. Doba nespokojenou mlčící většinu spoutala strachem, řadu odborových předáků zlákala pozlátky a další statisíce přibila v duchu hesla „chléb a hry“ k obrazovkám.
Jsme ale i zkušenější o to, že víme, že lidská důstojnost není nereálný pojem a že je možná, realizovatelná.
Zvedněme hlavu. Nebuďme jen tišší jako v roce 1890, ale i hlasití. Za několik týdnů budeme stát před urnami. Pojďme a dejme v eurovolbách hlas KSČM.
