Děkuji za slovo. Já tu debatu nemám chuť prodlužovat příliš, nicméně dovolte i mně se vyjádřit k Národnímu plánu obnovy trošku jiným způsobem než... (Odmlka pro diskuzi u stolku zpravodajů.) Děkuji, ono to trošku ruší tady u řečnického pultíku. Děkuji pěkně. Čili já se chci podívat na ten plán obnovy trošku jiným způsobem než moji předřečníci, kteří se ve většině případů zabývali tím, jak je ten očekávaný balík peněz rozdělen a někomu se to líbí více, někomu méně, protože to někomu vyhovuje z hlediska jeho profesí, zájmových skupin a já nevím čeho, tak mu vyhovuje to rozdělení peněz méně, někomu více.
Podle mého názoru se tady ale ke škodě nikdo nezabýval otázkou, zda tato forma rozdělování peněz, zda tato forma plánu přerozdělování peněz, které si ještě navíc bude muset Evropská unie půjčit, skutečně může vést k něčemu, co nazveme obnova evropské ekonomiky a obnova ekonomik členských států po koronavirové krizi. Já o tom nejsem přesvědčen, a to z mnoha důvodů. Jedním z těch hlavních důvodů je to, že prostředky, které se v rámci Národního plánu obnovy budou přerozdělovat, tak jsou prostředky, které si nejdříve bude muset Evropská komise půjčit. Bavíme se tedy o penězích a o projektech, které budeme financovat na dluh. Jestli něco v posledních letech Evropskou unii ekonomicky brzdilo, jestli ji něco dělalo potíže, tak to byla předluženost členských národních států, v některých případech vedoucí až k bankrotu a k nutnosti ostatních členských států, resp. jejich daňových poplatníků se podílet na dluzích jiných.
Já jsem skutečně přesvědčen, že dluhy se k prosperitě dopracovat nelze, a myslím si, že to historie ukázala několikrát, a Národní plán obnovy má ambici stejnou. Mění se pouze forma. Místo dluhů národních států, kterým už často investoři nejsou ochotni za normální úroky půjčovat, si nyní bere dluh nebo půjčku Evropská komise, půjčku, za kterou budou ručit jednotlivé národní státy. Opravdu tento princip, kdy chceme prosperitu zajistit na dluh, nikdy nefungoval a podle mého názoru nebude fungovat ani dnes.
Stejně tak ty oblasti, které má Národní plán obnovy financovat, a připomeňme si, že jsou to především peníze směřované na transformaci, na ekologický New Deal, na změnu v energetice, na dalekosáhlou změnu v energetice, v automobilovém průmyslu, všechny ty environmentální projekty a ideologie, o kterých jsme tady v souvislosti s Evropskou unií a jejími politikami v minulosti se bavili, tak se zhmotňuje právě v tomto plánu obnovy.
A znovu si nejsem jistý, jestli útlum tradičního automobilového průmyslu, jestli odchod od tradičních zdrojů energie, může přinést ekonomický růst. Já jsem přesvědčen, že to spíše bude komplikovat situaci zejména průmyslovým zemím, a jestli je jedna z nejprůmyslovějších zemí v rámci EU, tak je to právě Česká republika. A všechny ty kroky, ať už v té Zelené agendě nebo i v dalších, míří proti zájmům průmyslových zemí. Takže já si skutečně nejsem jistý, jestli tato forma a tento způsob rozdělení peněz může přispět k něčemu jako k plánu obnovy.
Stejně tak to slůvko mate. Já jsem přesvědčen, že obnovu nebo restart ekonomiky po pandemii - mluvím teď o podmínkách České republiky, nejde zajistit prostřednictvím dotací. Obecně jsem přesvědčen, že bohatství, ekonomický růst vzniká prací, vzniká podnikavostí lidí a firem, vzniká tím, že podnikatelé a firmy jsou ochotni riskovat, jsou ochotni a schopni přinášet inovace. To je ten skutečný motor ekonomického růstu, a to je to, na co bychom měli vsadit po té, co odezní pandemie a budeme potřebovat restartovat českou ekonomiku.
Nemyslím si, že českou ekonomiku po pandemii zachrání jakékoliv dotace, od kohokoliv, ať už od EU nebo od někoho jiného. Jsem přesvědčen, že Českou republiku po pandemii zachrání pouze to, že česká vláda bude plnit domácí úkoly. Mezi ty domácí úkoly bezesporu musí patřit záchrana zejména malých a středních podnikatelů, kteří jsou nejvíce ohroženou skupinou, na které dopadají koronavirové restrikce nejvíce. A já se obávám velmi toho, že stovky a tisíce živnostníků, malých a středních podnikatelů poté, až vláda zruší poslední koronavirové restrikce, prostě už své provozovny, živnosti a firmy neotevřou, protože tu dobu nepřežijí. To bude ten uhelný kámen toho, jestli se podaří po pandemii naši ekonomiku znovu nastartovat a obnovit. Nikoliv to, jestli z EU dostaneme o tolik miliard více nebo o tolik miliard méně na projekty v České republice.
Dalším tím domácím úkolem, který rovněž nevyřeší EU ani žádný národní plán, je uzdravení veřejných financí, které se v rámci té koronavirové krize dostaly do čísel, která musíme všichni vědět, že jsou dramatická, že jsou tragická, že jsou hrůzostrašná a že nevěští pro Českou republiku nic dobrého. Jenom připomenu to, vlastně konstatoval to i Nejvyšší kontrolní úřad, že pouze menší část nárůstu těch výdajů v posledním roce souvisí s pandemií koronaviru a že ta větší polovina jde na vrub úplně něčeho jiného, já bych nazval neschopnosti vlády hospodařit v rámci rozumných ekonomických možností a podmínek, které v České republice mají.
Obnovu české ekonomiky a restart po té pandemii zajistíme určitě tím, že zjednodušíme daňové prostředí pro občany a firmy v České republice, které patří mezi nejsložitější i v mezinárodním srovnání. To je opět domácí úkol, který nevyřeší žádná dotace, který nevyřeší EU, který musí vyřešit vláda České republiky. Koronavirová krize ukázala rovněž celou řadu nefunkčních zkostnatělých pomalých institucí na straně státu. Opět obrovský úkol, když už jsme pandemii koronaviru museli prožít, tak je to příležitost tyto pomalé, ztučnělé, nefungující instituce rozhýbat. To je opět úkol domácí vlády, nikoliv úkol EU. Myslím si, že zbytnělá byrokracie, obrovský počet úředníků, které současná vláda za poslední roky do státní služby nabrala a kteří jsou hrazeni z veřejných peněz, také nepomáhají ekonomickému růstu České republiky, ale spíše otravují aktivním a podnikavým lidem život. I to by měl být úkol spíše té budoucí vlády, aby s tou přebujelou byrokracií a přebujelými regulacemi něco udělala.
Já jsem tím chtěl naznačit, že to, jestli bude česká ekonomika úspěšná po odeznění pandemie, nezáleží na nikom jiném, než na nás. Nezáleží to na žádném evropské programu, nezáleží to na žádných evropských dotací, záleží to na tom, jestli vláda České republiky bude schopna prosadit, napsat prosadit a vymoci skutečné reformy, které budou znamenat, že česká ekonomika se stane konkurenceschopnější, že se podnikatelské prostředí v České republice zlepší a že se veřejný sektor dá dohromady, ať už se týče veřejných financí, tedy toho jak hospodaří, tak co se týče své velikosti, tedy odstranění zbytečných byrokratů a zbytečné byrokracie.
Nicméně já jsem pragmatický politik, a ve chvíli, kdy tu jistý balík peněz leží na stole, ačkoliv já jsem nešťastný s tím, že si na něj Evropská komise půjčuje a my za to budeme ručit, tak je samozřejmě úkolem nás ty peníze využít, pokud možno co nejefektivnějším, racionálním způsobem a v tomto smyslu já se chci určitě zastat všech tvrdých infrastrukturních projektů, které podle mého názoru by stát musel udělat stejně tak z národních zdrojů, jako případně ze zdrojů z Národního plánu obnovy, ať už jsou to ty vodní zdroje, ať už je to jakákoliv infrastruktura, která koneckonců může pomoci i tomu podnikatelskému sektoru, aby mohl fungovat lépe.
Myslím, že s měkkými projekty jsme měli zkušenost i v těch předcházejících programovacích období a všichni jsme viděli, že z velké části to jsou utracené peníze za nic, utracené peníze, které České republice, jejímu rozvoji příliš nepomohou. Takže pokud bych pro něco horoval, tak je to určitě proto, aby co největší část těchto peněz mířila na výstavbu a do vybudování infrastruktury, spíše než na nespravedlivé dotace určitým podnikatelským skupinám na úkor jiných podnikatelů, nebo na jakékoliv jiné měkké projekty, které se i v minulosti ukázaly jako vyhozenými penězi. Děkuji pěkně za pozornost.
