máme za sebou první a druhé čtení zákona o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu.
Vím, že po druhém čtení, na kterém zazněla celá řada doplňujících pozměňovacích návrhů, proběhla v rámci jednotlivých poslaneckých klubů řada velmi intenzivních debat, na kterých byla diskutována mnohá pro a mnohá proti. V této souvislosti mi dovolte, abych vás ještě jednou požádal o podporu mého pozměňovacího návrhu, který do projednávané zákonné normy zavádí institut dluhové brzdy. Jak už jsem uvedl ve svém předchozím projevu, zákon o platech v sobě nese značnou symboliku vztahu mezi politiky na jedné straně a veřejností na straně druhé.
Z mnohaleté reakce české veřejnosti jednoznačně vyplývá, že naši občané velmi pozorně a citlivě vnímají veškeré změny týkající se zejména růstu platové základny politiků. Nalijme si čistého vína a přiznejme si, že česká veřejnost tyto změny hodnotí negativně bez ohledu na to, že vyplývají z minulosti schváleného platového automatu.
Co je vlastně špatného na skutečnosti, že platy politiků by se měly přímo úměrně odvíjet od stavu české ekonomiky? Proč by v situaci, kdy rostou platy a mzdy v rámci celé ekonomiky, neměly odpovídajícím způsobem růst také platy politiků? Proti uplatnění takto definovaného mechanismu přece nemůže žádný racionálně uvažující občan protestovat.
Jaké jsou tedy příčiny, proč česká veřejnost negativním způsobem vnímá platové změny? Podle mého názoru jednou z příčin je časový posun mezi vývojem průměrných platů a mezd v národním hospodářství na jedné straně a platy politiků na straně druhé. Abych byl zcela konkrétní, chceme-li ve čtvrtém čtvrtletí roku 2024 nastavit platovou základnu pro rok 2025, musíme vyjít průměrných platů a mezd v roce 2023, protože ve zmíněném čtvrtém čtvrtletí 2024 vývoj průměrných platů a mezd za celý rok 2024 ještě neznáme. Proto platový automat vychází z průměrných platů a mezd v takzvaném předminulém období. Problém však pravidelně nastává v situaci, kdy v předminulém období průměrné platy a mzdy české veřejnosti vzrostou, což automaticky znamená, že o dva roky později by měly růst platy politiků, ale v aktuálním období začnou platy a mzdy veřejnosti, například z důvodu ochabnutí ekonomické aktivity, stagnovat. A jestliže do této situace stagnace platů a mezd přijde o dva roky opožděné zvýšení platů politiků, pak zcela logicky česká veřejnost reaguje negativně.
Proč? Protože paměť lidská je krátká. To, co bylo před dvěma lety, tedy ekonomický růst a růst platů a mezd, veřejnost již nevnímá a platy politiků posuzuje podle své aktuální ekonomické situace.
Jednu z možností částečných řešení přináší pozměňovací návrh pana místopředsedy vlády Mariana Jurečky, který meziroční růst platů politiků limituje maximálně pěti procenty, a to i v případě, že platy a mzdy veřejnosti porostou nominálně mnohem rychleji. Jiné řešení by spočívalo ve sledování vývoje platů a mezd veřejnosti nikoliv v předminulém období, ale v období minulém. V našem konkrétním případě by to znamenalo, že platová základna politiků pro rok 2025 by se odvíjela od vývoje platů a mezd veřejnosti v třetím, druhém a prvním čtvrtletí roku 2024 a ve čtvrtém čtvrtletí roku 2023. Tímto způsobem by se mnou zmiňovaný časový nesoulad výrazným způsobem snížil a platy politiků by více odpovídaly aktuální hospodářské situaci.
Když jsme ale tuto variantu s mými kolegy zkoumali ve spolupráci s Ministerstvem práce a sociálních věcí, pak na reálných číslech nám nárůst platů v roce 2026 vyšel ve výši více než 20 %, což je pro českou veřejnost naprosto neakceptovatelné. Na vině je pochopitelně předchozí mnohaleté mrazení platů politiků, což ale veřejnost z důvodu mnou zmiňované krátké paměti nebere.
Znovu připomínám, že jiným důvodem, proč se česká veřejnost negativně staví k růstu platů politiků, je uměle pěstovaná závist a nenávist mezi politiky na jedné straně a veřejností na straně druhé. Ve svém předcházejícím projevu jsem uvedl, o jak nebezpečnou hru s veřejností se jedná, neboť převládne-li mezi veřejností pocit, že dobře placení vrcholní politici parazitují na úkor společnosti, pak práci politiků nebudou chtít vykonávat špičkoví odborníci. Zcela určitě pak výsledkem práce zákonodárců nebudou špičkové a kvalitní zákonné normy.
Z výše uvedených příčin je jasné, že české veřejnosti musí být nabídnuto řešení, které je ekonomicky správné, což přesně představuje návrat k platovému automatu, ale také řešení, které je současně veřejností akceptovatelné. Řešení, které kromě benefitů pro politiky přináší také symbolický bič v případě, kdy ekonomika nejde správným směrem, kdy vykazuje závažné hospodářské poruchy. Příkladem těchto poruch může být situace, kdy se daná ekonomika příliš zadlužuje, tedy kdy vykazuje významnou nerovnováhu mezi příjmy a výdaji veřejných rozpočtů.
Minule jsem hovořil o některých negativech deficitu veřejných financí ve smyslu silného inflačního impulsu, přenášení dluhu na budoucí generace, existence vytěsňovacího efektu a konečně nákladů na obsluhu státního dluhu. Z tohoto důvodu jsem navrhl, že v případě, kdy dojde k vyhlášení zadlužení vyššího než 50 % hrubého domácího produktu, sníží se platová základna pro výpočet platů poslanců a senátorů parlamentu v následujícím roce o 20 %.
Přijetím tohoto pozměňovacího návrhu bychom za prvé české veřejnosti ukázali, že námi všemi artikulovaná rozpočtová odpovědnost není prázdným slovem, není prázdnou frází. Dokázali bychom, že jsme odpovědnými politiky, kteří v případě neúspěchu jsou ochotni za to, v tomto případě doslova, platit. Za druhé dodávám, že vůbec nepochybuji o tom, že institut dluhové brzdy by nás politiky donutil pod hrozbou citelné finanční sankce k zodpovědnému konání tak, že by případ aktivace dluhové brzdy vůbec nenastal. Zvrátili bychom tak vývoj státního dluhu, který z hodnoty 150 miliard korun v roce 1993 se zvýšil na 3.111 miliard korun v roce 2023.
Vážení, kolegové z výše uvedených důvodů vás dnes prosím o podporu tohoto pozměňovacího návrhu.
Děkuji za pozornost.
