17.08.2017 13:05:06
Senátor Valenta: Boj proti neziskovým tunelářům nevzdám. Předložím nový zákon
Stát rezignoval na zprůhlednění neziskového sektoru, zrušil status veřejné prospěšnosti
Pokud se ptáte na důvody, proč nakonec poslanci namísto debaty o nastavení systému ze zákona radši status veřejné prospěšnosti vypustili, pak se jich nabízí spousta. Ten oficiální je takový, že prý se není možné shodnout na takovém systému, který by uspokojily všechny požadavky. A tak je lepší ze zákona status vypustit. Domnívám se však, že ohnisko problému bude zcela jinde. Již vládní předloha zákona byl totiž legislativní paskvil. To potvrdila také Legislativní rada vlády, která konstatovala, že zákon je „hodnotově neukotvený, koncepčně vadný, formulačně nedokonalý, jakožto i nedostatečně provázaný se zbytkem právního řádu".
Stát zkrátka selhává poslední dobou v řadě věcí. V tomto případě nejen selhává, ale navíc rezignuje na ambici nalézat řešení. Uvedu některá čísla, ať máme reálnou představu o tom, o jak velké skupině subjektů se bavíme, ale i o tom, o jak velkém objemu finančních prostředků je řeč. Počet neziskových organizací se za posledních 10 let více jak zdvojnásobil. V roce 2006 bylo přibližně 62 tisíc neziskovek, vloni jich bylo evidováno více jak 128 tisíc. Neziskové organizace za rok 2015 inkasovaly z rozpočtů státu, krajů a obcí kolem 16,5 miliard Kč. Žádná kultivace prostředí neziskového sektoru se ale prozatím nekoná.
Tato vláda si zvykla na to, že se neustále odkazuje na právní úpravu různých společenských oblastí v zahraničí. Slyšeli jsme to při projednávání zákona o EET, kontrolním hlášení DPH, zákazu kouření a mnoha dalších zákonů. V případě vládního návrhu zákona o statusu veřejné prospěšnosti se však o zahraničí nikdo příliš nezmiňuje. Česká republika totiž stojí a zřejmě i nadále bude stát mimo evropské právní úpravy, protože ve většině evropských zemí je status veřejné prospěšnosti speciálním zákonem upraven. Právní úprava statusu je tak podle mě nezbytná také v naší zemi.
Jaké vidím hlavním problémy neziskového sektoru? Jedním ze zásadních problémů jsou špatně nastavené podmínky pro poskytování dotací. Jsou nejednotné a obtížně vynutitelné. Podmínky čerpání stát stanoví vágně a benevolentně usnesením vlády, nikoliv zákonem, konkrétní politika je pak plně v gesci jednotlivých resortů. Individuálnost nastavených podmínek čerpání a hodnocení se projevuje třeba i v tom, že výše a skladba nákladů projektů často není stanovena, dotace bývají pod záminkou „odůvodněných případů“ navyšovány.
Nedělejme si iluze, že všechna ministerstva důsledně respektují podmínky dané usnesením vlády. Je nepochybné, že nemáme opravdové záruky toho, že dotace se poskytují skutečně na úhradu nezbytných nákladů, nikoliv na zisk těch, kteří mají prospěch z činnosti některých neziskovek. Nemáme ani záruky, že po skončení projektu ministerstvo důsledně zkoumá využití a případně požaduje vrácení části dotace, nebo zda jsou opravdu kontrolovány všechny účetní doklady. Obávám se, že aktuální případy mediálně známých kauz, ve kterých údajně docházelo ke zneužití dotací, pak jednoznačně ukazují, že účelnost využití dotace a jiné podmínky nebývají zdaleka tak svědomitě kontrolovány, jak by měly.
S tím souvisí i další problém, kterým je kvalita programů, které stát dotuje. Jde o programy napříč všemi společenskými oblastmi - od sportu, přes kulturu, různé sociální programy, ekologické projekty, vzdělávání, sociální začleňování až po dotování nejrůznějších azylových programů apod. Konkrétní smysl a náplň programů však nemá veřejnost šanci se dozvědět, vše je skryto u konkrétních poskytovatelů nebo v nějaké omezené podobě popsané na internetových stránkách jednotlivých organizací. V rámci dotační politiky neexistuje jasná koncepce státní správy ohledně toho, čeho má být dotačními prostředky a potažmo dotovanými programy komplexně dosaženo a není tedy zdaleka žádnou výjimkou, že jsou v mnoha případech dotovány programy s nejasnou profilací, nejasnými cíli nebo duplicitní projekty.
Zásadním problémem dotační politiky státu je ale také opakované a dlouhodobé selhávání kontrolních mechanismů, a to zejména ve vztahu k hospodárnosti a účelnosti využití dotace. To se prakticky nesleduje. Z veřejně dostupných zdrojů jsem se nespočetněkrát dočetl, že nestátní neziskové organizace (NNO) často vykazují vyšší náklady projektů než je skutečnost, resp. neadekvátně dokladují účetnictví, neumí doložit své vlastní náklady. Kontrola ale chybí i u ověřování a případném sankcionování lživých informací, které některé neziskovky uvádějí. Jedná se o počty zaměstnanců, ale i fakta o samotných projektech, které budí pochybnosti.
Samostatnou kapitolou, o které bychom mohli dlouze hovořit, jsou cíle některých organizací. Neziskový sektor podporuji dlouhodobě, s představiteli mnoha, především regionálních neziskovek, jsem téměř v každodenním kontaktu, ale vždy spolupracuji zásadně jen s těmi, u kterých mám jistotu, co dělají a kam dávají peníze. Spolky a nadace, se kterými komunikuji, vůbec nemají jednoduchou situaci a velmi těžko se jim shání každá korunu na to, aby mohly financovat opravdu prospěšné projekty. O to více mne rozčilují takové nevládní organizace, které v podstatě suplují politické strany, protože mají převážně politické cíle. Mezi dalšími jsou různí ekoteroristé, bránící realizaci potřebných infrastrukturálních projektů, nebo organizace, které se uměle nabalují na módní a mediálně atraktivní témata, jakými je například uprchlická krize apod.
Naráží tím na fakt, že některé velké neziskovky, jako například Transparency International, Rekonstrukce státu, ale třeba i Člověk v tísni, Hnutí duha a podobně, dlouhodobě vyvíjejí nátlak na politiky a používají často velmi agresívních metod, přičemž samy dělají jen pramálo k tomu, aby jejich působení bylo transparentní. Kromě toho mezi zdroje jejich financování patří také prostředky od zahraničních organizací, které finančně podporují ty nejradikálnější nevládní organizace. Pokud se o problematiku začnete zajímat více, zjistíte, že v posledních letech začínají být za neprůhledné financování kritizovány i některé neziskové organizace, které poskytují rozvojovou pomoc, například Human rights watch, Open society foundations nebo Americký mírový institut.
Nedávno jsem četl zajímavý rozhovor se Stanislavem Berkovcem, který se také poměrně kriticky vyjadřoval na adresu některých neziskových organizací a marně vzpomínal na nějakou pozitivní zkušenost s nimi. Úplně mi mluvil z duše, když říkal, že spoustě mladým lidem, kteří se živí působením v těchto pseudo-organizacích, by prospěla normální práce nebo podnikání.
No a v neposlední řadě tady máme odpovědnost státu nad dodržování pravidel. Kam se poděla? Zákon sice vyjmenovává finanční sankce za porušení rozpočtové kázně, ovšem neznám žádný takový konkrétní případ.
Již nějaký čas mám připravený návrh zákona, který vychází z vládní předlohy, ale nastavuje spravedlivější podmínky pro všechny nevládky, které by se chtěly o status veřejné prospěšnosti ucházet. Chci zejména, aby jednou z podmínek obdržení dotace ze státního rozpočtu byla právě skutečnost, že neziskovka bude mít status. Mám za to, že by tak nemuselo být v případě finančních prostředků v řádech stovek tisíc korun ročně, ale pokud by nevládní organizace například usilovala o státní dotaci nad 1 milion korun, pak by status mít musela.
Jsem přesvědčen také o tom, že nevládní organizace se statusem by měly mít nárok na určité benefity. Zároveň musíme rozšířit okruh podmínek pro udělení statusu a stanovit tak přísnější pravidla nejen pro udělení statusu, ale především pro správu jednotlivých neziskových organizací se statusem. Status veřejné prospěšnosti si představuji jako jakousi značku kvality a spolehlivosti, takže by mělo být samozřejmostí, že organizacím se statusem stát musí umožnit čerpat určité výhody.
Jak to tak vypadá, tak dnešní vládě nejde zprůhlednění podmínek financování neziskových organizací a už vůbec neusiluji o to, aby se v segmentu, kterým ročně proteče více jak 16 miliard Kč, došlo k oddělení zrna od plev. Já však svůj boj proti „neziskovým tunelářům“ nevzdám a předložím zákon, který posílí transparentnost neziskového sektoru.
Ivo Valenta
senátor Parlamentu ČR
Profily ParlamentníListy.cz jsou kontaktní názorovou platformou mezi politiky, institucemi, politickými stranami a voliči. Názory publikované v této platformě nelze ztotožňovat s postoji vydavatele a redakce ParlamentníListy.cz. Pro zveřejňování příspěvků v této platformě platí Etický kodex vkládání příspěvků a Všeobecné podmínky používání služby ParlamentníListy.cz.
Diskuse obsahuje
0 příspěvků Vstoupit do diskuse
Komentovat článek
Tisknout
