Děkuji za slovo, pane místopředsedo. Dámy a pánové, velmi pozorně jsem poslouchala celou tuto několikahodinovou debatu a dovolte, abych k ní také přispěla svým pohledem na věc. Financování sociálních služeb je každoroční evergreen nejen na půdě Poslanecké sněmovny, ale i pro poskytovatele sociálních služeb, zástupce klientů, sociální partnery, média a v neposlední řadě pro meziministerská jednání a jednání vlády. Zákon o sociálních službách byl schválen v roce 2006 a účinnosti nabyl v roce 2007. Jeho cílem bylo vytvořit koupěschopnou poptávku po sociálních službách. O volbě typu služby i o konkrétním poskytovateli této služby měl rozhodovat příjemce příspěvku na péči na základě své svobodné volby. Zákon v té době vycházel z předpokladu, že síť různých typů služeb bude reagovat na poptávku a bude pružná časově a místně dostupná. V tomto případě by měli mít poskytovatelé i dostatek prostředků na zabezpečení služeb pro klienty. Dotační systém měl pokrývat marginální část nehrazených služeb. Předpoklady zůstaly nenaplněny. Spokojen v zásadě není nikdo. Nedostačující jsou kapacity terénních, ambulantních a pobytových sociálních služeb, což kritizují budoucí klienti, současní klienti i jejich rodiny. Neřešena zůstává oblast překryvu zdravotních a sociálních služeb, dlouhodobá péče. Přestože v každém volebním období působí aspoň jedna komise, která se problémem zabývá, řádné řešení dosud nebylo předloženo. Poskytovatelům sociálních služeb také vadí nevyhovující způsob financování s neodůvodněnými rozdíly ve výši úhrad za stejné služby. Kromě vysoké administrativní náročnosti mají poskytovatelé i spoustu dalších dílčích výhrad.
Děkuji. S vývojem situace nejsou spokojeny ani samosprávy, ani orgány státní správy, spokojena není moc výkonná, ani moc zákonodárná, téma je často politizováno. Praxe tedy již zřejmě dlouhodobě volá po přehodnocení východisek a zásadní změně systému. Musí se však řešit podstata problému, ne přímo či nepřímo podporovat pouze tlak všech aktérů na státní rozpočet, protože další eskalace výdajů státu není dlouhodobě možná, přestože chápu postoj poskytovatelů, klientů i samospráv, vítám stanovisko paní ministryně práce a sociálních věcí k zásadnímu řešení této situace.
A nyní pár slov k situaci v roce 2019. Postoj Ministerstva financí k dodatečným požadavků na dofinancování sociálních služeb je odmítavý nejen z důvodu rozpočtového, ale zejména z důvodu procesního. Navrhujeme a snažíme se prosadit - a také jsme připraveni na tom spolupracovat - aby Ministerstvo práce a sociálních věcí zpracovalo a následně v legislativě stanovilo podílové financování sociálních služeb dle jednotlivých finančních zdrojů. A aby pak při každém objektivně nezbytném zvýšení nákladů na sociální služby bylo finanční pokrytí zabezpečováno ve stanoveném poměru. Nic takového zatím neexistuje. Vytrvale upozorňujeme na skutečnosti, že financování sociálních služeb je - a předpokládáme, že i nadále bude - vícezdrojové. A nelze proto očekávat, že neustálý růst nákladů na sociální služby bude z většinové části vykrýván ze státního rozpočtu.
Dotace na sociální služby se od roku 2015 do roku 2019 zdvihly z 8,6 mld. korun na 15,7 mld. Výdaje na příspěvek na péči se za stejné období zvýšily z 21,2 mld. korun na 26,6 mld. korun. Zároveň vzrostly důchody v průměru o téměř 2 tis. korun, přitom však takzvaná úhradová vyhláška zůstává na hodnotách roku 2014. (V sále je velký hluk a neklid!)
S ohledem na všechny uvedené důvody s aktuálním požadavkem na podstatné zvýšení dotace na sociální služby v roce 2019 nesouhlasím zejména proto, že je třeba zásadní systémové řešení. Samozřejmě jsem schopna doplnit i grafy s čísly, nechci vás už unavovat, o kolik vzrostly příjmy krajů, měst a obcí. A samozřejmě že, aby mohly vzrůst, musely být nejdříve řádně vybrány a přerozděleny v rámci rozpočtového určení daní.
Děkuji vám za pozornost.
