Já vím, že je zhruba půl páté ráno, ale dívám se do poloprázdných vládních lavic a retrospektivně - jsou tady dva členové vlády, to jsou pro mě poloprázdné... Kolik je členů vlády, sedmnáct? Osmnáct, no vidíte. Takže to jsou pro mě poloprázdné vládní lavice.

Vzpomínám si, když o důvěru žádala naše vláda tehdy, tak jsme tady museli být všichni, dokonce se tady vyvinul takový, pod vlivem tehdejší opozice, hysterický - až hysterie, že jsme museli chodit hlásit předsedajícímu i odchod z hygienických důvodů, aby pak posléze milostivě nám bylo umožněno si dělat hygienické přestávky bez hlášení, jinak všechno se muselo hlásit. Jinak se okamžitě přerušovalo a prostě nějakým způsobem na to reagovalo.

Byli jsme tady de facto celou dobu, byla tady většina vlády, možná si někdo na chvilku odskočil. Já vím, že je půl páté, ale my jsme do půl třetí poslouchali dlouhé proslovy členů vlády. Až asi zhruba o půl třetí - já jsem chvilinku byla teď pryč, sledovala jsem to na obrazovce - začali mluvit poslanci. Takže já nechci teď dělat naschvál, abych si vzala pauzu.

Věřím tomu, že členové vlády budou tak laskaví, že svolají své kolegy a přijdou prostě, protože je to důstojné. Žádá se tady nebo navrhuje se vyslovení nedůvěry této vládě a neměl by tu sedět jenom ten, kdo má momentálně službu. Takže já nechci brát pauzu, budeme dál pokračovat a prosím velmi zdvořile pana ministra dopravy nebo pana ministra kultury, aby ostatní členové vlády přišli do sálu.

Děkuji.