Děkuji za slovo, pane místopředsedo. Dámy a pánové, možná se divíte, že mí kolegové tady vystupují a mají připravenou celou řadu aktuálních problémů a bodů, ale je to především dáno tím, že včera jsme nemohli interpelovat. Bylo 55 interpelací, byli dva ministři, kterých se týkaly tři interpelace. A to je samozřejmě ten jediný a prostý důvod. A kolik bylo interpelací za celé toto volební období, jsem tady říkala posledně. Věřím, že paní předsedkyně moji prosbu a můj apel si vezme k srdci a požádá členy vlády, aby na interpelace chodili.
Takže mi dovolte, abych navrhla nový bod dnešního jednacího dne a požádala o zařazení jako bod číslo 2, protože první bod navrhla moje ctěná kolegyně Klára Dostálová, a tento bod... (Poslanec Foldyna upozorňuje, že v jednacím sále není žádný ministr.) Aha, omlouvám se, pane místopředsedo. Je tu nějaký ministr?
***
Tak děkujeme, děkujeme, pane místopředsedo, i panu ministrovi, že se vrátil do sálu. Takže chci, aby se ten bod jmenoval Dramatický propad reálných mezd v České republice a dovolte, abych ho odůvodnila. Navrhuji to jako druhý bod dnešního jednacího dne a teď ho odůvodňuji.
Třináct měsíců vlády pod taktovkou Petra Fialy nám dokázalo, že pětikoalice neměla žádný plán, jenom nesplnitelné sliby. Turecké hospodaření Zbyňka Stanjury způsobuje, že zadlužení České republiky roste nejrychlejším tempem ze všech zemí Evropské unie a máme historicky největší nárůst dluhu. Tato vláda zcela rezignovala na efektivní výběr daní a to má navíc desítky miliard díky inflaci, která je v České republice rekordní. Český průmysl hlásí zcela zásadní existenciální problémy. Například meziročně se maloobchodní tržby propadly reálně o 7,3 %. A občané? Těm jsou navyšovány ceny jedním z nejrychlejších temp ze všech zemí EU. Mají přes paritu kupní síly jednu z nejvyšších cen elektřiny a plynu, nemají dostatek léků a pětikoalice jim chce navyšovat daně.
Za však zcela zásadní problém, který tady dnes chci diskutovat, rozhodně považuji pokles reálných mezd našich českých občanů. To bohužel cítíme všichni, někdo méně a někdo zcela zásadně. Je objektivní pravdou, a já to přiznávám, že v posledních měsících jsme sledovali mimořádnou inflační vlnu ve všech zemích Evropské unie. Já chápu mimořádnost a komplikovanost situace, chápu rovněž složitost mezinárodně politického vývoje, ale faktem zůstává, že této mimořádné situaci musí čelit všechny evropské, ale i většina světových ekonomik. A je také pravdou, že Česká republika měla po celou dobu jednu z nejvyšších měr inflace ze všech zemí Evropské unie a tato česká inflace v evropském kontextu je zcela nadprůměrná a srazila významně příjmy našich pracujících. Ano, nejen že v České republice došlo v roce 2022 k nejrychlejšímu poklesu reálných mezd v historii samostatné České republiky, ale taktéž ze všech zemí OECD poklesly podle údajů OECD reálné mzdy v České republice nejvíce. Není tedy možné se vymlouvat na komplikovanou situaci, protože toto složité období provází téměř všechny země OECD a přesto to obyvatelé ostatních zemí OECD nepocítili v takové míře, jako to cítí naši čeští občané.
Podle údajů Ministerstva financí České republiky byl pokles reálné mzdy ve druhém a třetím kvartále v roce 2022 na úrovni těsně pod 10 %. Tento pokles pokračuje nadále každý jeden kvartál v aktuálním roce. Výhled let 2024 a 2025 hovoří o drobném růstu reálných mezd ve výši 1,9 % a 1,4 %, ale na tomto místě chci upozornit, že ani v roce 2025 nedosáhne reálná mzda úrovně, které dosahovala v roce 2018. Takže vážení kolegové, mluvím teď především směrem k těm, kteří minulý rok podpořili valorizaci svých platů, mzdy většiny občanů v České republice se ani v roce 2025 nenavrátí na reálnou úroveň, které dosahovaly v roce 2018. Kolegové, ztrácíme sedm let, v rámci kterých se nejenom že nezvýší životní úroveň našich občanů, ale ona dokonce poklesne.
Do této chvíle jsem mluvila čistě o průměrných veličinách. Růst cen, které pociťujeme my všichni, však nedopadá na každého z nás stejně. V tomto mimořádném inflačním období je růst cen tažen skokovým růstem cen energií a potravin a to jsou položky v rámci spotřebitelského koše, u kterých zdražení pociťují nízkopříjmové domácnosti výrazně více než občané s nadstandardními příjmy. Prosincová čísla inflace hovořila o 42 % nárůstu cen mouky, 55 % růstu cen mléka, o zvýšení cen vajec ve výši 92 %, zvýšení cen cukru o 99 % a samozřejmě zvýšení ceny zemního plynu, která narostla o 140 %, tuhých paliv o 66 % a tepla a teplé vody o 29 %. Snad všichni chápeme, že když zdraží cukr o 99 % a vejce o 92 %, tak toto zdražení je o mnoho komplikovanější pro občany s příjmem 20 000 korun než pro někoho, kdo vydělává třeba 50 000 korun, protože když vyděláváte hodně, tak si ani nevšimnete, zda platíte za vejce pět korun, šest korun nebo deset korun, je to pod vaši rozlišovací schopnost. Vysokopříjmové domácnosti mají více prostoru pro manévrování ve svém utrácení a konzumním chování, ale když jste naopak samoživitelka, tak řešíte zásadně, jestli platíte za vejce pět korun, šest korun nebo deset korun. České domácnosti minulý rok musely skutečně přejít na úsporný režim v míře, kterou si v této republice málokdo pamatuje. Dle údajů o poklesu maloobchodních tržeb vychází, že české domácnosti mimořádně šetří. Ale zarážející je, že tržby z prodeje potravin, reálné nákupy potravin domácnostmi, se meziročně propadly o více než 9 %. České domácnosti tedy zřejmě přecházejí na nákup nejen menšího množství potravin, ale i na nákup potravin, které jsou levnější a tedy samozřejmě i často méně kvalitní. Zpravidla základní spotřeba v krizích nebývá takto výrazně omezena, lidé nejdříve omezí nákupy luxusnějších statků, jako jsou dovolené, stravování v restauracích a podobně. Z těchto čísel je tedy také zřejmé, že inflační vlna zasáhla disproporčně nižší a střední vrstvu. Inflace u některých domácností může být vzhledem k jejich spotřebitelskému koši výrazně nad 20 %.
Přitom má kabinet Petra Fialy řadu možností, jak domácnostem pomoci. Jednak chci na tomto místě opětovně zdůraznit, že není řešením posílat celou společnost žádat hromadně o dávky.
Dávky mají být řešením pouze pro jistou část společnosti a nemají být tedy celospolečensky zaměřené.
Naopak mohl kabinet Petra Fialy využít institut minimální a zaručené mzdy a alespoň zčásti tímto vyvážit pokles reálných mezd. Zvýšení, ke kterému došlo, naprosto neodpovídalo poklesu reálných mezd a navíc se zvýšení netýkalo velkého množství profesí. Navíc šesti z osmi skupin se minima zaručených mezd vůbec nezvýšily. Došlo ke zmrazení zaručených mezd, například u sanitářů, řidičů autobusů nebo zedníků.
Bohužel to, co tato vláda nepochopila, je, že pracovat se musí vyplatit. Minimální mzda má jednak chránit občany před pádem do chudoby a zároveň má zabezpečit motivaci k práci. Dnes se však již dostáváme do situace, kdy jsou chudobou ohroženi i lidé, kteří řádně pracují.
Další možným nástrojem dopadu poklesu reálné hodnoty mezd je zvýšení slevy na poplatníka. Tímto krokem by samozřejmě získaly relativně nejvýše skupiny obyvatelstva s podprůměrným příjmem, které to i nejvíce potřebují. Ale samozřejmě těch možností řešení je více. Není však možné trestat české občany za neschopnost kabinetu Petra Fialy. Proto navrhuji načtení tohoto bodu a vyzývám vládu, ať hledá řešení, jak pomoci lidem v situaci, kdy se dramaticky propadají reálné mzdy v České republice. Děkuji.
