Začnu otázkou: Vy jste nečetl tu moji odpověď? Nebo jste ji četl velmi povrchně, nebo těm věcem prostě nerozumíte. Takže mi dovolte, abych je uvedla na pravou míru.

Nebudu číst svoji odpověď, to je zbytečné, protože ji máte všichni k dispozici, takže se budu držet prostě faktů, jak ty věci byly.

Právní úprava, o které mluvíte, byla provedena zákonným opatřením Senátu /to bylo tenkrát to období, kdy vlastně musel nastoupit Senát/ číslo 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí /dovolte, dále budu používat už jenom termín zákonné opatření/. Poplatník dle § 2 tohoto zákonného opatření ve znění účinném do 31. 10. 2016, jde-li o nabytí koupí nebo směnou, je poplatníkem daně převodce vlastnického práva k nemovité věci, pokud se převodce nedohodne s nabyvatelem, že poplatníkem je nabyvatel.

Taková byla úprava. My jsme tehdy navrhovali, Ministerstvo financí, aby to byl nabyvatel, jako je tomu nyní, ale prostě byla tam ta možnost dohody. Dělalo to v praxi neskutečné problémy.

Poplatníkem dle § 2 zákonného opatření ve znění od 1. 11. 2016 je nabyvatel, jak jsem to uvedla teď.

Sjednanou cenou podle § 13 zákonného opatření se pro účely daně z nabytí nemovitých věcí rozumí úplata za nabytí vlastnického práva k nemovité věci. Důvodová zpráva k tomuto § 13 /dovolím si citovat/ jasně říká: Sjednaná cena je celkovou cenou včetně daně z přidané hodnoty.

Úplata dle § 4 odst. 1 - nezlobte se, pane předsedo Stanjuro, zase budu citovat paragrafy, ale tentokrát to opravdu jinak nejde - úplatou se rozumí částka v peněžních prostředcích nebo hodnota nepeněžního plnění, které mají být nebo jsou poskytnuty za přijaté plnění. Tolik citace z tehdy právní úpravy.

A teď k rozsudkům Nejvyššího správního soudu a k jejich závěrům. Nejdříve rozsudek číslo 4 Afs 88/2017 - 35 ze dne 28. 6. 2017, čili bavíme se vlastně o době loňského roku, pak rozsudek /ještě si dovolím doplnit/ č.j. 7 Afs 301/2016 - 70 ze dne 22. 8. 2017. Předmětem posuzování bylo, že poplatník je převodcem a otázka, zda DPH je či není součástí základu daně z nabytí nemovitých věcí, určeného podle ceny sjednané. Závěr Nejvyššího správního soudu byl, že možné jsou oba výklady /cituji z rozsudku/. Aplikace zásady in dubio mitius, a proto výklad ve prospěch poplatníka.

Závěr Nejvyššího správního soudu: DPH není součástí sjednané ceny. Takže Nejvyšší správní soud připustil obojí, ale řekl, že se musí jít v pochybnostech ve prospěch poplatníka, a proto řekl, že není součástí. Samozřejmě, v té konkrétní věci okamžitě zavázal finanční správu, aby takto konala. Byl to první rozsudek svého druhu a finanční správa - a vím, že Ministerstvo financí, už jsem v té době byla jako náměstkyně, takže jsme to velmi aktivně konzultovali, byli jsme na jednání na Nejvyšším správním soudě, protože se rozsudek zabýval pouze /a ten následný také, byla jsem u toho, takže vím, o čem mluvím, zcela věcně a zcela prakticky/ postavením převodce, nikoliv nabyvatele.

A finanční správa řeší ty problémy ve vztahu k převodcům i k nabyvatelům, takže potřebovali jsme si vyjasnit, resp. finanční správa, ale spolupracovala na tom s věcným útvarem Ministerstva financí, protože se jedná o zcela zásadní změnu správní praxe, jestli se takto postavit k těm věcem i u nabyvatele. Proto proběhla schůzka na Nejvyšším správním soudě, kde samozřejmě Nejvyšší správní soud nás nemohl nějakým způsobem instruovat metodicky, protože je to nezávislý soud, ale prostě ta debata byla velmi věcná a nám velmi pomohla.

Postup finanční správy v návaznosti na rozsudky Nejvyššího správního soudu je třeba posuzovat s ohledem na tzv. temporální účinky, které mají rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Tzn., do doby rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je postup finanční správy legitimní. Vydaným rozhodnutím svědčí presumpce správnosti. To je běžný postup. To je podstata temporálních účinků. O temporálních účincích hovořil Nejvyšší správní soud v řadě svých rozhodnutí.

Nicméně od rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, tedy od toho data, které jsem před chvílí citovala, v roce 2017, se začalo okamžitě postupovat tak, aby se zohlednily závěry Nejvyššího správního soudu. 1. září 2017 vydala finanční správa organizační opatření, kde sjednotila postup finančních úřadů v případech, kdy poplatníkem je převodce a sjednaná cena zahrnovala DPH. Tzn., instruovala všechny finanční úřady v zemi, aby postupovaly následně takto. Tam, kde daňové řízení nebylo ukončeno, zohlednit okamžitě závěry soudu, přestože rozhodnutí v té době bylo jenom jedno, a většinou se čeká na úkon státní judikatury správních soudů.

A za druhé, daňové řízení, kde bylo ukončeno umožnit podání dodatečných daňových přiznání, a naložit tak s přeplatkem dle daňového řádu. Čili ho vrátit, případně použít na nedoplatky, což je legitimní postup. U temporálních účinků je to hodně nad rámec, ta možnost, podat dodatečné daňové přiznání. Přesto finanční správa k tomu přistoupila. 5. září 2017 byla vydána první tisková zpráva, kde se zdůraznilo, že tento postup platí pouze v případech, kdy poplatníkem byl převodce. A podala se informace o analýze případů, kdy poplatníkem je nabyvatel. Protože touto situací se Nejvyšší správní soud nezabýval. A nezabýval se s ní ani v prvním případě, ani ve druhém případě.

Nicméně po diskusích, které se velmi intenzivně vedly, a konzultacích 24. listopadu 2017 byla vydána druhá tisková zpráva a bylo rozhodnuto, že se nebude čekat na další rozsudek Nejvyššího správního soudu, který by řešil poplatníka jako nabyvatele, ale umožní se tento postup i u případů, kdy poplatníkem je nabyvatel. Takže v podstatě pro všechny.

Byla přiložena podrobná informace, že finanční správa bude akceptovat cenu sjednanou bez DPH u případů, kdy je poplatníkem daně jak převodce, tak nabyvatel. Všechno bylo samozřejmě vyvěšeno na webových stránkách finanční správy včetně všech dotazů a odpovědí, které od poplatníků přicházely

Já nejsem schopna odpovědět, pane poslanče Munzare, o kolik případů se jedná. Finanční správa v tuto chvíli má asi 900 tisíc smluv, a není tento údaj sledován automatizovaně. Nikdy to nebylo v požadavcích, protože to nebylo potřeba. Tzn., že se provedla tato informovanost. Je to běžná praxe. Všechny finanční úřady to vyvěsily ještě na svých stránkách, na úředních deskách. Zodpověděly se desítky dotazů, a ty informace u poplatníků jsou.

Srovnávat to s účtenkovou loterií je skutečně srovnávání hrušek a jablek, protože účtenková loterie je projekt, kde jsou vymezeny prostředky na určité PR aktivity, což samozřejmě takovéto prostředky vynakládat finanční správa nemůže v souladu s platnými předpisy a se zákonem o veřejných zakázkách a běžně tak nelze činit. Tzn., zvolila postup publikace, který volí u všech jiných věcí a záležitostí.

Děkuji vám za pozornost.