předložený zákon, který reaguje na neexistující presumpci nároku České televize a Českého rozhlasu na zvyšování jejich rozpočtu, je podle našeho názoru aktem politické korupce. Přichází totiž těsně před volbami do Poslanecké sněmovny a představuje zásadní zvýšení rozpočtu dvou médií, která mají ambici hrát důležitou roli v předvolební veřejné diskusi. Vláda Petra Fialy, která je nejméně oblíbeným kabinetem v našich porevolučních dějinách v čele s premiérem, který se těší nejmenší důvěře svého národa ze všech světových lídrů, ale jak vidno, hraje zcela vabank. 

Kurzy sázkových kanceláří na pokračování tohoto neúspěšného kabinetu jsou neúprosné, průzkumy veřejného mínění také nelichotivé a stále více občanů už má vládní ideologické propagandy doslova plné zuby, takže jakákoliv pomoc spřízněných médií se může hodit. Přestože všichni okolo, dokonce bezesporu i samotní členové vlády a její poradci, mají o skutečné povaze této transakce celkem jasno, zkrátka a dobře rozhodnutí vlády posvěcené většinou Parlamentu nikdo jako korupci stíhat nebude, a protože vládní reputaci už více poškodit nejde, může neúspěšný kabinet jedině získat, alespoň si to evidentně myslí. 

Mám ale s předloženou novelou jeden zásadnější problém, který souvisí s vestavěnou progresí. Součástí zákona je totiž indexace rozpočtu těchto médií tak, že při kumulativním překročení 6% inflace dostanou opět 6 % přidáno, tedy každé 2, 3 roky. Tady se už bohužel dostáváme do zcela objektivního konfliktu s řádnou správou veřejných financí, protože indexace daňové zátěže občanů s sebou nese hned několik klíčových problémů, které zhoršují efektivitu fiskální politiky, snižují flexibilitu rozpočtu, zvyšují podíl mandatorních výdajů a vedou k dlouhodobým nerovnováhám.

Všechna tato negativa jsou jasně popsána v teorii veřejných financí a existuje k nim celá řada studií i příkladů špatné praxe. Jako bývalá ministryně financí s plnou vážností prohlašuji, že úřední aparát Ministerstva financí o tomto problému ví. Ministra financí nepochybně varoval, a pokud by mu nebylo zakázáno mluvit, nepochybně by tento záměr rozcupoval v připomínkovém řízení. Skutečnost, že stávající ministr financí, který zavazuje x budoucích rozpočtů a x budoucích generací k tomu, že budou každé 2, 3 roky platit na Českou televizi a Český rozhlas víc a víc, přestože je budou bezesporu sledovat míň a míň - a je zároveň šéfem volební kampaně ODS - by ovšem zapadnout neměla. Šéf volební kampaně ODS posílá navzdory zvyklostem veřejných financí a v rozporu s teorií i praxí daňové politiky a státního rozpočtování - pozor - 1 200 milionů korun ročně z kapes daňových poplatníků vybraným novinářům a ještě nařizuje, že v budoucnu budeme platit víc a víc. To je, dámy a pánové, nejen akt politické korupce, ale také rezignace na řádnou správu veřejných financí. Dovolte mi vysvětlit detailně proč. 

Za prvé, ztráta fiskální flexibility. Automatická indexace výdajů, například sociálních dávek či platů ve veřejném sektoru, přirozeně vede k nežádoucí situaci, kdy značná část rozpočtu je předem určena bez možnosti pružné reakce na aktuální ekonomické podmínky. To omezuje schopnost vlády přizpůsobit se neočekávaným výdajům či poklesu příjmů. V České republice, kde již dnes tvoří mandatorní výdaje, které zahrnují i automaticky indexované položky, drtivou většinu celkových výdajů státního rozpočtu, to znamená, že volební manažer ODS Zbyněk Stanjura snižuje ve prospěch České televize a Českého rozhlasu budoucí prostor České republiky pro strategické diskreční výdaje, prorůstovou a proticyklickou politiku a výrazně omezuje fiskální manévrovací možnosti všech budoucích vlád. České televizi a Českému rozhlasu přiznává faktický šéf ODS a ministr financí privilegium, které si jeho předchůdci nedovolili dát zdravotnictví, vnitřní bezpečnosti, vědě a výzkumu, ani školství.

Za druhé, procyklický efekt. V období vysoké inflace pochopitelně automatická indexace zvyšuje veřejné výdaje, což povede k inflačním tlakům právě v době, kdy nám bude s inflací nejhůře. Například v sedmdesátých letech 20. století zažila řada zemí, včetně USA, období takzvané stagflace, kdy vysoká inflace byla doprovázena ekonomickou stagnací. Automatická indexace mezd a dalších výdajů v této době přispěla k udržování inflačních tlaků, což komplikovalo snahy o ekonomickou stabilizaci. I to je důvod, proč u automatické indexace visí v učebnicích ekonomie varovný alert. 

Za třetí, neefektivní alokace zdrojů. Automatická indexace vede k tomu, že vybrané oblasti veřejných výdajů, v tomto případě rozpočty veřejnoprávních médií, jsou nadhodnoceny, zatímco jiné budou trpět nedostatkem financí. To může vést k neefektivnímu využívání veřejných prostředků a neplnění prioritních potřeb společnosti. 

Za čtvrté, narušení transparentnosti daňového systému. Automatická indexace způsobuje, že se změny v daních dějí bez přímého politického rozhodnutí, což snižuje odpovědnost vlády vůči voličům. Daňová politika by přitom měla být výsledkem demokratické debaty a rozhodnutí Parlamentu, nikoliv technokratických mechanismů. 

Za páté, mezinárodní doporučení proti plošné indexaci. OECD doporučuje pravidelnou revizi daňového systému, nikoliv automatické mechanismy, protože ty mohou vést k neefektivní alokaci zdrojů. Mezinárodní měnový fond ve své studii o fiskální politice během krizí zdůrazňuje potřebu flexibility daňového systému a varuje před rigidními pravidly, která omezují schopnost vlády reagovat na ekonomické šoky. Evropská centrální banka upozorňuje, že automatická indexace daní by mohla v době vysoké inflace zvýšit daňovou zátěž a dále prohloubit inflační tlaky. 

Všechny jmenované mezinárodní instituce pak obecně doporučují opatrnost při zavádění automatické indexace výdajů. Zdůrazňují potřebu pravidelného přezkumu a zohlednění aktuálních ekonomických podmínek při rozhodování o výdajích. Konkrétně OECD ve svých publikacích upozorňuje na rizika spojená s automatickou indexací a doporučuje, aby vlády pravidelně přezkoumávaly své výdajové programy a zajišťovaly jejich udržitelnost v kontextu aktuální fiskální situace. 

Jak vidíte, dámy a pánové, mediální novela je mimořádně problematický legislativní text, tedy vykročil přesně střemhlav proti principům řádné správy veřejných financí a daňového systému. Vláda Petra Fialy nejenže nesmyslně zdaní občany, kteří obsah těchto médií vůbec nekonzumují, ba dokonce nevlastní ani televizor, nejenže nesmyslně zdaní firmy za to, že mají zaměstnance s očima a ušima, ale ještě snižuje budoucí fiskální flexibilitu České republiky, snižuje transparentnost daňového systému, dává palec nespravedlivému přerozdělování, zavádí nebezpečný daňový precedent. To všechno jen proto, aby se udržela u moci. 

Jsem přesto skálopevně přesvědčena, že výsledkem bude pravý opak. Skrytá daň, kterou hodlá šéf volební kampaně ODS Zbyněk Stanjura uvalit na občany České republiky, se jeho straně vrátí jako bumerang, a to už letos na podzim. Zcela po právu a zaslouženě. A bude to tak správné. 

Hnutí ANO pak tuto nesmyslnou indexaci, stejně jako absurdní povinnost platit za něco, na co se nedívám, a co neposlouchám, bez milosti zruší.

Ať si na přilepšení České televize a Českému rozhlasu platí koalice SPOLU ze svého vlastního rozpočtu, anebo klidně penězi z mafiánské kampeličky Petra Fialy. Ale ne z kapes daňových poplatníků, ne mladých lidí, kteří se právě osamostatnili, ne důchodců, ne sociálně slabých, kteří počítají každou korunu. A také ne z rozpočtu firem, které už tak kvůli neschopnosti této vlády trpí nejdražšími energiemi v Evropě. 

Děkuji vám za pozornost.