Optikou výše uvedeného bohužel náležíme v rámci EU k těm primitivnějším, individualističtějším a sobečtějším. Nejen v Praze již ceny nemovitostí dávno atakovaly hranice zdravého rozumu, a přesto se nic zásadnějšího neděje a ani neplánuje. Stále je možné, aby bohatí spekulanti skupovali celé nové bytové domy, v nichž pak draze pronajímají jednotlivé bytové jednotky, a pokud nájemce nenajdou, nechávají je s klidem prázdné. Pro bohaté se skupování „investičních“ bytů stalo zdrojem snadného hromadění ještě většího mamonu, zatímco pro chudé a čím dál víc i střední třídu se přiměřené bydlení stává nedostižným snem. Nových volných bytů je dlouhodobě zoufale málo a vysoká poptávka po nich spolu s hyperbyrokratickým hlemýždím stavebním řízením, za nějž by se nestyděla ani Marie Terezie, tlačí jejich ceny do absurdních výšin. Bohatí spekulanti se smějí, všichni ostatní můžou brečet, nadávat či dělat cokoliv jiného, ale stejně jim to bude k ničemu.
Soukromé vlastnictví je v bezpřívlastkových kapitalistických režimech východoevropského střihu povýšeno na náboženství, a kdyby se multimiliardář rozhodl svůj nový bytový dům třeba zapálit a před šlehajícími plameny se zvrhle smát všem lidem bez důstojného bydlení, je to přece "jeho právo", ptž jako vlastník může svoji věc klidně i zničit. Klausovo škola totální mravní destrukce bohužel tuto zemi uvrhla do kapitalistického pravěku, ze kterého jsme doposud nedokázali vybřednout. Kult "posvátného" vlastnického práva coby nejvyššího hegemona stojícího i nad právem na život je ostatně typický pro řadu zvrácených ideologií, mezi nimiž jsou anarchokapitalisté Hayekovo typu ještě vcelku hodní lidé. Není bez zajímavosti, že vlastnické právo bylo v podstatě jediným universálním lidským právem, které uznával i Hitler (samozřejmě pokud vlastníkem nebyl Žid).
Naštěstí pořád ještě existují civilizované země. Nedávno na téma regulací bytového trhu vyšel zajímavý článek v Deníku N, který se zabýval jeho regulací v Dánsku. Český občan může jen zaplakat při pohledu na to, jaký důraz na kvalitu života a uspokojená nárokových potřeb každého občana může být kladen v jiné zemi. V Dánsku především musí být každý byt obydlen. Pokud zůstane déle než 3 týdny prázdný, městský úřad jej sám obsadí nájemníkem, který pak majiteli platí pouze nízký komunální nájem. Komerční pronájmy bytů jsou výrazně regulovány, a jejich ceny i ostatní parametry pronájmu podléhají veřejnoprávním předpisům určovaným podle místa pronájmu. Když k tomu připočteme velmi vysokou daň za byt nevyužívaný majitelem či jeho rodinou (tj. byt neobývaný či komerčně pronajímaný), která je cca 200x vyšší než v ČR, je zcela zřejmé, že tento typ „podnikání“ se v Dánsku za žádných okolností nemůže vyplácet a bytoví "podnikatelé" či spekulanti nemají šanci. A bez zajímavosti není ani to, že současná dánská pravicová opozice kritizuje nynější stupeň regulace jako nedostatečný, a ještě by přitvrzovala.
Co z těchto regulací bytového trhu máme u nás? Samozřejmě nic. A co z toho je v nynější předvolební kampani nabízeno jako řešení českými politickými stranami? Samozřejmě téměř nic, nepočítáme-li některé nesmělé návrhy v programech KSČM a ČSSD, které z naší dosavadní východoevropské džungle civilizovanou zemi neudělají. Takováto levicová pasivita je v příkrém rozporu s oprávněným očekáváním, že alespoň před volbami se politické strany u nás budou předhánět přinejmenším ve slibech razantního řešení bytové krize. Už třeba jen proto, aby tím oslovily drtivou většinu voličů, které současná situace na trhu nemovitostí poškozuje, či dokonce vidí, že je nemravná, nehorázná a v civilizované společnosti nepřijatelná. O české pravici nemá smysl diskutovat, především o její části napravo od ODS, odkud se na nás z dosluhujících sněmovních zákoutí mračí Trikolora a obskurní Volný blok, neboť zde nalezneme jen prosazování bezpřívlastkového kapitalismu, nacionalismu či východoevropského buranství ruského typu. Klausem tolik napadaní Piráti coby údajné "levicové nebezpečí" pro tuto zemi k tomuto tématu nenabízí rovněž téměř nic. Jakousi snahu lze vidět pouze ve volebních programech ČSSD a KSČM, přičemž nabízená řešení jsou však dílem nedostatečná a dílem příliš nekonkrétní i za podmínky, že by se do puntíku realizovala, což je vzhledem k předvolebním preferencím těchto stran bohužel čirá utopie.
Čím to je? I česká levice je totiž nesrovnatelně pravicovější než dánská pravice. Je to zjištění velmi neveselé, leč bohužel zcela výmluvné. Volební programy v kapitolách bytové politiky jsou smutným důkazem ohromné sterility české levice a pokračováním jejího fatálního obsahového selhání, které odráží též její volební výsledky. Ještě mnohem více však selhává celá česká společnost, v níž po prioritě spravedlnosti, morálky, humanismu, solidarity a civilizovaných hodnot prostě není dostatečná poptávka. Jakkoliv se to snažíme popírat, hodnotový profil naší společnosti má bohužel mnohem blíže k Ukrajině či Rusku než k Dánsku nebo Norsku. Srdcem Evropy jsme bohužel pouze zeměpisně. Prvním krokem k nápravě je si to konečně přiznat a uvědomit si, že takoví být nechceme. Pak snad bude šance na tom i něco změnit.
