Před časem se na blogu idnes objevila kritika Istanbulské smlouvy europoslancem Zdechovským (KDU-ČSL). Dle něho žijeme v zemi „podpantofláků“ vštěpující občanům, že „ženu ani květinou neuhodíš“, a proto předmětné posílení sociálně-právní ochrany žen není třeba. Svojí statí překonává v sociální nevyzrálosti i předsedu Bělobrádka.
Příkladem naprosté absurdity Zdechovského úvah je tvrzení, že ochrana proti násilí zaměřená proti mužům je „úlet“ a „předsudek“, což podporuje argumentací, že oběti (domácího) násilí jsou i muži. Opravdu chce Zdechovský tvrdit, že násilí má srovnatelnou četnost bez ohledu na pohlaví agresora? Viděl někdy statistiky, kolika znásilnění se dopouští muži a kolika ženy? Či snad chce popírat, že jejich nutným předpokladem je obvyklá výrazně větší fyzická síla mužů a také jejich jiné biologické vnímání sexuality než u žen? A nebylo by vzhledem k pokračující plíživé islamizaci Evropy lépe úmluvu podporovat jako jeden z nástrojů obrany evropských civilizačních hodnot, v níž je nekompromisní ochrana žen coby slabšího pohlaví absolutní samozřejmostí?
Argumentace postojem Lotyšska či Polska rovněž neobstojí, uvážíme-li úroveň lidských práv v těchto zemích oproti státům, které výhrady nemají. Rigidně pravicové Polsko reagující na distribuci masa ze zdechlých krav do celé Evropy tvrzeními, že je zneužívána ke snaze poškodit jinak kvalitní polské potravinářství, opravdu nepovažuji za náš vzor.
Snaha tvrdit, že násilí není genderově podmíněno je stejně obludný nesmysl jako tvrzení, že obě pohlaví jsou po fyzické stránce totožná. Pokud se k tomu přidá alkohol, drogy, sexuální chtíč či agresivita, následky se zhoršují. Základem jsou však ony genderové předpoklady. Zdechovským proklamovaná „diskriminace mužů“ rovněž nehrozí. Dojde-li totiž náhodou k opačnému excesu ženy vůči muži, je samozřejmě pokryt obecnými právními normami v této oblasti a úmluvou není dotčen.
Obdobným pravicovým „guru“ genderové problematiky jako Zdechovský je např. i Klaus mladší či Bělobrádek. V případě KDU-ČSL a jejího rádoby „křesťanského“ přívlastku je to obzvlášť komické. Nelze zapomenout, jak Bělobrádek „poradil“ matkám samoživitelkám ve finanční tísni, že si mají najít „chlapa“. Představitelé pravice jsou posedlí touhou po nerovnosti a světovládě, a pokud už nemohou vládnout nikomu jinému, opájí se alespoň dominancí vůči ženám.
Co je úkolem KSČM v evropské genderové politice? Nepochybně důsledné prosazování rovnosti, ovšem nikoliv formální rovnosti příležitostí (žena má stejnou příležitost znásilnit muže jako muž ženu), ale rovnosti výsledkové (jsou-li ženy prokazatelně převažujícími oběťmi, potřebují takovou právní ochranu, aby byly ve stejném bezpečí jako muži bez zvýšené právní ochrany). Cílem KSČM je společnost bez nespravedlivých nerovností a proto musí vždy chránit slabší před silnějšími, ať již jsou to ženy, děti, senioři, nemocní či sociálně slabí.
Istanbulská úmluva jistě není dokonalá, ale je rozhodně lepší než tichá tolerance maskulinní transformace naší společnosti po vzoru amerického Donalda. Raději současnou EU se všemi jejími chybami, než izolované Česko pod nadvládou „chlapáků“ jako jsou starší i mladší Klausové, Bělobrádci, Topolánci či Zdechovští.
