Vnímáme-li to takto schematicky, levice je skutečně mimo hru a její voliči nebudou mít v zákonodárném sboru pro příští 4 roky žádné zastání. Radikalita pravicového či levicového smýšlení se však zcela nevyčerpává příslušností poslance k určité straně, a navíc i samotné stranické programy jsou v čase velmi proměnlivé.
Současná ODS v čele s Petrem Fialou je určitě méně pravicová než byla ODS za Klause, Topolánka či Nečase. Naopak KDU-ČSL je pod vedením Jurečky určitě více pravicová než bývala třeba za Cyrila Svobody. Totéž samozřejmě platí i pro nyní nesněmovní strany. ČSSD byla levicová za Špidly, Paroubka a do značné míry kupodivu i za Hamáčka, naopak za Sobotky byla pragmatická a za Grosse to byla dokonce středová strana. Anebo KSČM byla pod vedením Filipa mnohem méně levicová, než kdyby jejím předsedou byl dlouholetý nejvýraznější stranický oponent Skála. U hnutí ANO se pak politický kurz mění snad ještě výrazněji - začínala jako protestní umírněná pravice, aby se postupně posunovala do politického středu a posléze směrem doleva (čímž dokonale vysála naše tradiční levicové strany), aby pak pár měsíců před volbami začala směřovat do Okamurovo vod, což jí pravděpodobně u nemalé části jejích původních voličů také zlomilo vaz. Právě u ideoelogicky nevyhraněného hnutí ANO je proto tím víc důležité, kteří poslanci jej zrovna reprezentují. Je zde totiž velký názorový rozptyl, od bývalých členů původní ODS přenášejících do hnutí ANO děsivé prvky klausovské politické kultury (Jermanová-Pokorná), přes kultivované příznivce pravice (Vondrák) a široké spektrum středových politiků (Schillerová) po lidi, kteří na voliče umí působit jako "tátové pracujících" (Babiš). Zde tak záleží především na vzájemném poměru tak či onak smýšlejících stranických poslanců.
Nadto nutno připomenout, že v PS rozhoduje většina. Ve volbách do PS v roce 2006 měla pravicová koalice ve složení ODS, KDU-ČSL a SZ po přičtení dvou přeběhlíků ČSSD Melčáka a Pohanky těsnou většinu. Velmi těsná menšina v podobě 98 zbylých levicových poslanců ČSSD a KSČM neměla šanci sociálnímu analfabetismu tehdejší pravice ani v nejmenším zabránit, ptž koalice v ideologických otázkách hlasovala jednotně a dělala si tedy co chtěla. A tehdejší předseda SZ Bursík jasně demonstroval, že levicová členská základna vůbec nic neznamená, když vedení strany rozhodne kormidlovat doprava. Mimochodem, Bursík v pravicové aroganci, jednostrannosti a přezíravosti levicových voličů v ničem nezaostával za bezcharakterním žralokem Topolánkem.
Snad ještě horší situace nastala po volbách v roce 2010, kdy vytvořila pohodlnou většinu koalice ODS, TOP 09 a VV, a to především díky voličům, kteří naletěli Vítu Bártovi a neprohlédli předem, s kým hodlá spolupracovat. A i zde platilo, že právě mnohé poslance VV zdobila úplně stejná bezpřívlastková arogantní pravicová politika jako její nejzvrhlejší vládní preferenty, jakými byli Heger či Drábek (TOP 09). Vzpomeňme kupř. na členky VV Kristýnu Kočí a Karolínu Peake. Anebo raději snad ani nevzpomínejme. Finální skandál Nečase s jeho tehdejší milenkou Nagyovou znamenal nejen pád této katastrofální vlády, ale na dlouhou dobu také absolutní diskreditaci ODS a potažmo celé české pravice.
Byl to právě Petr Fiala, který po svém zvolení předsedou ODS v roce 2014 zahájil nesmírně lopotnou, usilovnou a dodnes neukončenou práci na vybudování „nové“ ODS, která voliče přesvědčí, že i pravicovou politiku lze dělat bez kmotrů, na vysoké odborné úrovni, korektně, kultivovaně, bez primitivního nacionalismu či pošlapávání morálky, a to vše samozřejmě navzdory pískotu staré klausovské gardy a Klause samotného. Velmi bych se divil, kdyby chtěl Fiala tento svůj úspěšný projekt nyní opustit.
Z hlediska míry snesitelnosti politiky sněmovní většiny pro přehlasovanou menšinu voličů nejde totiž ani tak o to, kolik hlasů má opozice která nemá šanci nic prosadit, ale nakolik chce vládnoucí koalice opoziční program a občany jím zastupované válcovat stylem "vítěz bere vše" či naopak být v mezích možností vládou "všech občanů" a neprosazovat opatření, která prohloubí rozdělení společnosti či dokonce ohrozí existenci elementárního společenského konsensu.
Uvažujeme-li tedy tak, že dnešní parlamentní část ODS je odlišnou stranou než byla za Klause, Nečase či Topolánka a připočítáme k tomu nejsilnější poslanecký klub v podobě hnutí ANO, rozhodně si netroufám říct, že bude nynější PS pravicovější než za zmíněných pravicových vlád, a to i při nynější neexistenci levicové sněmovní opozice.
Ve prospěch levicového prvku nově zvolené PS svědčí i její většinově proevropská orientace, neboť politický průměr tradičních států EU a politiky EU jako celku je dnes levicovější než politický průměr ČR, tj. již samotná prounijní orientace představuje částečný levicový korektiv.
Naopak nesouhlasím s tvrzeními některých komentátorů, že levicovost je „již integrována v politice KDU-ČSL a TOP 09“. Kdybychom ji měli hledat u těchto stran, už patrně asi nevíme, co je levice.
Učení Ježíše Krista přetavené do politiky by nepochybně levicové bylo (extrémní důraz na morálku, spravedlnost a rovnostářství, trvalá pomoc slabým a chudým, uzdravování nemocných, lásku k bližnímu, osvěta, rozdělení se o poslední kůrku chleba a nakonec i obětování svého života pro záchranu druhých). Jenomže co z toho hlásá naše KDU-ČSL? Za podmínek konzervativní pravice prosazuje spíš pravý opak – odmítá přerozdělování, obhajuje nezasloužené „přirozené“ společenské rozdíly a nerovnosti, staví na individualismu a „volném trhu“, zcela se nezříká ani propojení s „byznysem“ apod. A nezapomeňme také, že kupř. bývalý předseda Cyril Svoboda se léta urputně snažil vysoudit majetek v řádu desítek milionů proti charitativním organizacím, kvůli čemuž neváhal napadat ani závěť. Kristus by se asi nestačil divit, jaký program se dnes zaštiťuje přívlastkem „křesťanský“ a jací politikové jej reprezentují. Rozdíl mezi KDU-ČSL a křesťanskou politikou je asi jako rozdíl mezi názory kardinála Duky a papeže Františka, kdy KDU-ČSL je bohužel v pozici Duky.
Jurečka, Bartošek, Zdechovský a další představitelé KDU-ČSL jsou lidé, kteří se opovržlivě otřásají i při pouhé představě čehokoliv socialistického. Stačila Hamáčkovo úvaha v předvolební diskusi o tom, koho by asi volil bývalý lidovecký předseda Lux (což Hamáček samozřejmě netrefil, Lux byl skutečně pragmatik a pravičák), a současní i minulí členové lidoveckého vedení se předháněli, kdo to dokáže patetičtěji či hysteričtěji popřít, jakoby se jich v podobě ČSSD dotkla prašivina.
Ze stejné líhně jako současné vedení KDU-ČSL byl i naštěstí dnes již bývalý předseda Pavel Bělobrádek, který to s kultem pravicovosti přeháněl natolik, že na pravicové a levicové kádroval dokonce i vyjadřování. Jednou kupř. prohlásil, že „Dávat zvířatům lidské vlastnosti a používat u nich lidské výrazy (umírat, jídlo, jíst, kakat atd.) je modernistické, levicové a liberální“. Jinými slovy, říci že domácí zvíře zemřelo, bylo podle Bělobrádka „levicové“, tj. nesporně příliš humanitní a rovnostářské vůči jím preferované konzervativně zachmuřené a přísně statusové „pravicové“ politice. Mírou takové demagogie se mu vyrovnal snad jen Klaus starší, který pro změnu jednou označil pudink za „pravicový“ a salát za „levicový“. Dávat ideologické přívlastky jídlu či termínům používaným vůči domácím zvířatům již vyžaduje opravdu velké zatemnění mozku a rozvinuté psychopatologické osobnostní rysy. U Klause nepřekvapilo, u Bělobrádka však přece jen trochu ano. A jen to dokresluje, že čekat jakýkoliv levicový akcent od současné KDU-ČSL by bylo naprosto liché, naivní a směšné.
Příjemné 4 roky to pro levicové voliče určitě nebudou. Ilustrativní je kupř. dnešní rozhovor s kandidátem na ministra zdravotnictví Válkem (TOP 09) o jeho programových „vizích“. Nicméně přesto jsem přesvědčen, že to budou roky určitě snesitelnější, než období Klausovo, Topolánkovo a Nečasovo vlády. Nikoliv samozřejmě pro sílu neexistující sněmovní opozice, ale pro kultivovanější personální obsazení vládní koalice, a to především v barvách ODS.
