Bohužel některé socioprofesní skupiny si dosavadních výsledků neváží, a přijatá ochranná opatření soustavně kritizují s obdobnou priporcionalitou, jako kritizovat posádku RLP, že si nezula přede dveřmi boty. Kritika pocházející převážně z pravicové opozice či podnikatelského prostředí se snaží neuměle zaobalit své ohavné přesvědčení, že ochrana lidského života není za každou cenu, a že míra omezení ekonomických či zájmových aktivit určité části společnosti ve prospěch ochrany existence druhých má své meze. Čím sobečtější člověk, tím hůře se smiřuje se sebeomezením.
Onen "ekonomický" neoliberální přístup ke karanténě má své kořeny v darwinistickém "přirozeném výběru". Přitom se však zapomíná, že v lidské společnosti nevystačíme s ochranou člověka jako druhu, ale je naší morální povinností hájit zdraví a život každého člověka jako jednotlivce. I z toho důvodu jsou veškeré principy založené na "přirozeném výběru" a "(tržní) samoregulaci" pro lidskou společnost nepoužitelné.
Pokud někdo po vzoru Borise Johnsona říká, že oběti jsou nutné, měl by si nejprve odpovědět na otázku, zda je sám ochoten být tou obětí. Po prodělaném koronaviru možná i Johnson pochopil, že nemoc není žádná chřipka, ale jeho neoliberální přezíravý postoj k vlastnímu národu to těžko změní. Nic překvapivého od člověka, který se dle médií rozvádí s onkologicky nemocnou manželkou a matkou jeho dětí, aby mohl žít s mnohem mladší přítelkyní, která s ním rovněž čeká potomka. Po zotavení z covid možná opět odjede na dovolenou jako v počátku epidemie, aniž by aktivně působil v čele krizového štábu. Naštěstí my v čele vlády Johnsona ani žádnou jeho českou paralelu nemáme.
Absolutizace ekonomických kritérií je v řešení covid pomýlenou cestou jako všude jinde, kde se objeví. Klíčové jsou zde samozřejmě argumenty morální - žádný lidský život nelze vyvážit sebevětší finanční sumou, neboť hodnota života každého člověka je nevyčíslitelná - a ti, kdo absolutní nicotnost těchto úvah doposud nepochopili, by si měli nejdříve sami odpovědět na otázku, za jakou cenu by se dobrovolně vzdali života svého. Avšak i z onoho neoliberály démonizovaného ekonomického hlediska platí, že čím více nemocných, tím větší ekonomická zátěž - tudíž vymkne-li se při "řízeném promořování" epidemie kontrole, budou důsledky pro ekonomiku nesrovnatelně horší než při dlouhodobých restrikcích.
Současně je naprosto nezodpovědné jakkoliv kalkulovat s aktivním vytvářením "kolektivní imunity", když vědci jsou velmi opatrní v úvahách, jaká a zda vůbec imunita u člověka po prodělané infekci covid vzniká, v jakém procentu pacientů a jak dlouhé má trvání. Přehlížet nelze kupř. ani zprávy z Jižní Koreje, kde se u více než stovky již původně vyléčených pacientů opět objevila pozitivita. Jednou z mála jistot, kterou o viru máme je, že na něj platí restrikce, které za tím účelem byly zavedeny. A z toho bychom měli vycházet především.
Pojmy "řízené imunizace" či "řízené promořování" jsou navíc zavádějící. Tyto procesy samovolně probíhaly i v nejpřísnějších fázích karantény - kdyby tomu tak nebylo, nebyly by nové případy. Pozvolná imunizace ani nemohla neprobíhat, když některé obchody musely zůstat otevřeny a sociální kontakty byly sice výrazně omezeny, ale nikoliv zcela zastaveny. Jde tedy spíš o to, jakým tempem a způsobem opatření uvolňovat, z jakých důvodů a jaké přitom volit priority.
Naprosto nepochopitelné je proto vnímání omezení jako něčeho negativního, nástroje represí státu či dokonce útoku na demokracii. Nepřítelem zde přece není stát, ale koronavirus, a stát se prozatím snaží dělat maximum, aby občany ochránil. Pokud se z důvodu ochrany života a zdraví omezí právo shromažďovací či právo provozovat hospodářskou činnost, není to projev nevyžádané autority, ale prostředek ochrany nás všech a ochrana klíčových priorit, neboť zdraví a život jsou nejen absolutními prioritami, ale současně podmínkami uplatňování i veškerých dalších lidských práv. Kde není život, není ani shromažďovací právo, ani zisky podnikatelů, ani divadelní scény - prostě nic.
Nedávno vyšel rozhovor s doc. Šmuclerem, který se též nevyhýbá některým velmi jednostranným tvrzením. Deficit výběru zdravotního pojištění, před nímž doc. Šmucler varuje, nepochybně vznikne, což však v žádném případě neznamená, že by se měla zhoršit zdravotní péče, kupř. o onkologicky nemocné. Bude pouze nutné přesunout potřebné prostředky z jiných kapitol státního rozpočtu tak, aby úroveň zdravotní péče oproti stavu před vznikem epidemie nepoklesla. Kupř. kultura či obrana jsou resorty, kde může dojít k mohutným škrtům a přesunům prostředků ve prospěch zdravotnictví. Totéž platí o použití finančních rezerv na účtech zdravotních pojišťoven, kupř. VZP měla loni myslím 30mld. Kč. Tradiční rozpočtové členění přece není žádnou nepřekročitelnou mantrou, a musí být přizpůsobeno vývoji společenských potřeb v souvislosti s covid. Nejde prozatím o žádný absolutní finanční nedostatek, jen o potřebu jinak alokovat zdroje.
Nikdo také přece netvrdí, že nutnost omezení vyplývající z nouzového stavu je někomu příjemná. Ale každé jiné řešení by bylo ještě mnohem horší. Když hoří dům, primárně hasiči zachraňují zdraví a život obyvatel, a až poté majetek. O absurditě opačného postupu netřeba přesvědčovat. V makroměřítku se jej ale při nynější pandemii dovolávají ti, kdo upřednostnují ochranu vlastních peněz před ochranou životů druhých.
Za současné situace je rovněž nesmyslné dovolávat se stavu "před koronavirem" či se ptát, kdy vláda konečně odstraní "rdousící" opatření, a obnoví se „normální život“. Nerdousí nás vláda, ale koronavirus, a jeho se asi těžko na cokoliv zeptáme. Je možné, že k životu "před koronavirem" se nevrátíme ještě hodně dlouho. Možná už vůbec nikdy, a abychom přežili, budeme si muset zvyknout na život s restrikcemi, rouškami, dezinfekcemi a rukavicemi. Buďme však rádi, že to stačí - pořád lepší s rouškou a bez přecpaných hypermarketů či hospodského posezení než s připojením na plicní ventilátor nebo nežít vůbec. Nejet na dovolenou do ciziny přece není konec světa.
Je vůbec šance, že se vrátíme k životu "před koronavirem" i za situace, že virus sám nevymizí? Ano, ale pouze pokud jej medicínsky porazíme, což znamená účinná léčba dostupná pro všechny (možná snad časem remdesivir), anebo účinná vakcína (zatím v mlhavé budoucnosti). Do té doby musíme ve vlastním zájmu prostě vydržet. Je to asi jako být v protichemickém krytu a stěžovat si že nemůžu ven. Není to samozřejmě nic příjemného, ale pořád lepší než skončit na hřbitově.
Je absurdní za každou cenu držet firmy, o nichž vůbec není jisté, jestli v původní podobě budou moct ještě někdy fungovat. Mnohem důležitější je všemi prostředky podporovat transformaci ekonomik na nové podmínky (např. práce z domova, online nákupy všeho druhu, restaurační okénka atd). Totéž platí pro soběstačnost v klíčových odvětvích ekonomiky, abychom se vyvarovali opakování nedávných nehezkých zkušeností plné závislosti na dovozu ochranných prostředků z Číny, které přicházely se zpožděním, předražené a jejichž kontraktace připomínala spíše Divoký Západ 19. století.
Od koronaviru dostává lidstvo lekci. Avšak takovou, kterou je schopno zvládnout, v mnohém se poučit a koronavirus nakonec porazit. Jsou to facky které bolí, ale jako lidstvo stojíme na nohou. Buďme rádi, že nečelíme kupř. ebole zmutované do přenosu vzdušnou cestou. To by byl už nebyly facky, ale tvrdé K.O., které by nemilosrdně rozvrátilo celou civilizaci. Pak už bychom neřešili náhrady škody, dovolené, kabelky, divadla, letní tábory či posezení u piva. Příroda k nám mohla být ještě mnohem tvrdší. Ale naštěstí zatím nebyla a žijeme dál my i civilizace. Není to samozřejmost, jak jsme se možná před epidemií bláhově domnívali. Tak se radujme z každého dne. A věnujme vzpomínky těm, kteří při této epidemii takové štěstí neměli...
