Pro mnohé je elektronická formu komunikace výhodná a veřejnost ji s nadšením používá. Ne všichni však mají zájem elektronicky komunikovat vždy a povinně, neboť si chtějí svobodně vybrat vlastní formu. Někdy digitální, jindy osobní nebo poštovní. Volání po možnosti výběru je slyšet stále častěji z mnoha stran u nás i v zahraničí.
Shodli jsme se na zachování svobodné volby komunikace s tím, že je třeba hledat vhodnou formu přístupu státu. Nejde přitom o volbu mezi dvěma zly ani o rozhodování mezi dvěma vzájemně se vylučujícími variantami.
Otázka případné změny ústavních či jiných předpisů bude ještě předmětem dalších debat, nicméně právo na nedigitální život je součástí ochrany lidské důstojnosti a nedotknutelnosti osoby a práva na důstojný život.
Nikdo nechce omezovat smluvní volnost občanů, podnikatelů a soukromých subjektů ani jejich právo rozhodovat se, zda budou postupovat a podnikat fyzicky, online či poštou, hotově nebo bezhotovostně. Stát by však měl při své komunikaci s občany zachovat lidský přístup, resp. model, založený na svobodné volbě způsobu kontaktu, a neměl by postihovat ani ztěžovat nedigitální alternativy.
Podporu pro tuto variantu lze najít i řadě dokumentů Evropské unie, například v usnesení Evropského parlamentu o digitální propasti.