Vážený pane kolego.
Cením si Vašeho „otevřeného e-mailu“, kterým se na mě obracíte v souvislosti s tématikou spornosti či nespornosti existence různých veřejných institucí a také agendy, kterou vykonávají. Je jen dobře, když o takových věcech veřejně mluvíme, namísto toho, abychom je nechávali vskrytu běžet dál.
Hned při uvození mého citátu píšete, že „uvádím“. Nikoli. Já nic neuvádím. Já se ptám. To se pozná podle otazníků na konci mých vět. Nejde o slovíčkaření, ale o klíč k pochopení podstaty rozdílu v nazírání mnou otevřeného problému.
Jednotliví lidé i společnost konzumují velké množství služeb a mají užitek z výstupů, plynoucích z působení různých subjektů. Velikou většinu těchto služeb a výstupů si vyhledáváme sami dobrovolně podle svých potřeb a preferencí, a jsme ochotni jejich poskytovatelům dobrovolně za jejich činnost zaplatit.
Existuje ale řada dalších výstupů a služeb, u kterých se nás nikdo neptá, zda si je dobrovolně vybereme a zda za ně sami zaplatíme. Stát nám násilí sebere peníze na daních, jimi financuje dotyčné instituce a jejich produkty jsou nám pak nabízeny výhodně „pod cenou“. To je principem veřejného sektoru. Stát (a v jistém rozsahu i kraj či obec) využívá svého mocenského soukolí, aby zvýhodnil konzumenty jistých služeb tím, že jim je zadotuje prostředky z kapes ostatních poplatníků, kteří by si podobnou službu sami nevybrali.
Rozumím teorii pozitivních a negativních externalit a zcela chápu, že tyto silové mocenské metody je nutno v některých výjimečných případech použit. Jsem si ale jistá, že důkazní břemeno je zde na státu a na těch, kdo stát používají jako mocenský nástroj, jak se dostat k penězům lidí, kteří by sami od sebe dobrovolně jisté agendy a činnosti nepodpořili.
Píšete: “…předpokládám, že mi budete schopna sdělit kvalifikované důvody pro umístění zrovna oněch šesti ústavů AV na Váš seznam institucí ke zrušení.“ Váš předpoklad je mylný. Vychází z toho, že důkazní břemeno leží na tom, kdo se ptá na to, zda tam či onam veřejné peníze jít musejí. Jenže ono je to přesně naopak. To já se ptám. A proto měl můj příspěvek podobu otázek. To já se ptám našeho státu a také kupříkladu Vás, zda máte dostatečně přesvědčivé argumenty pro to, že agenda vámi hájených institucí (v souvislosti s nimiž jste vždy vystupoval v roli příjemce veřejných prostředků a nikoli jako nedobrovolný poplatník) je natolik zásadní, nezbytná a jinými cestami nezabezpečitelná, že je nutno použít státní moc, která na jejich vydržování musí nutit poplatníky, aby na ně přispívali. Asi si to mohu dovolit jako celoživotní OSVČ, nikoli jako zaměstnanec státem placených institucí.
To stát musí dnes a denně zdůvodňovat, že ta a ta činnost má tak zásadní pozitivní externality (či prokazatelně blokuje externality negativní), že státu nezbývá, než vynucovat si peníze i od těch poplatníků, kteří takovou službu platit dobrovolně nechtějí.
Produkuje jistá instituce, ústav či jiné stát zřízené pracoviště tak nesporné a užitečné hodnoty? Pak se jistě uživí na dobrovolné komerční bázi, protože její činnost uhradí konzumenti, kteří mají z produktu takových institucí prospěch.
Za příklad použiji divadla. Existují soukromá, která žijí ze vstupného a z reklamy. Jejich činnost financují diváci, kterým se hry těchto divadel líbí. A pak existují divadla štědře dotovaná, nebo dokonce zřizovaní státem či krajem, kam také chodí vděční diváci. Tihle jsou ale trochu vděčnější, protože jejich vstupné je o něco levnější, než by odpovídalo nákladům. Dotují ho totiž povinně i ti jejich spoluobčané, kteří do divadla vůbec nechodí, nebo kteří by si vybrali divadlo úplně jiné. To se vám zdá normální? Spravedlivé? Existuje nějaký klíč, podle kterého stát pozná, že divák jednoho divadla si zasluhuje příspěvek na vstupenku od ostatních poplatníků, a divák jiného divadla ne?
Tyto otázky jsou zcela legitimní a je na lidech, kteří tak rádi rozdělují cizí peníze, aby své konání neustále obhajovali. A ne že je hnán k „výslechu“ ten, kdo se za bezbranné poplatníky zeptá eráru: „Musíte z veřejných peněz dělat zrovna tohle? Musíte sahat do kapes lidem, kteří by sami od sebe vámi vnucovanou věc nechtěli?“ Ne, to nejsem já, komu je tu třeba klást otázky. To já se ptám našeho státu, proč a na základě jakých argumentů jedněm bere a druhým přilepšuje.
V úctě
Normální Daniela
Daniela Kovářová
