Paní ministryně tady zmiňovala, že všechno bylo důsledně předjednáno, všechno bylo jaksi učesáno a tento tisk projde Sněmovnou jako nůž máslem. Ale není to úplně pravda a potvrdilo se to i na události na akci, která se tu konala ve státních aktech za organizace Soudcovské unie, kdy byl zástupce Ministerstva spravedlnosti pan náměstek Franěk - až mi ho bylo trochu líto - grilován soudci, co si to tam vlastně ve skutečnosti vymýšlí.
A myslím, že ten návrh je stižen mnoha chybami, má četné mouchy, dokonce možná až masařky a ty mohou vzbuzovat nejen z hlediska tedy pohledem opozice nějaké pochybnosti ohledně nezávislosti justice například, ale velmi na ně s neblahostí poukazují i samotní soudci. Kdybych měl něco vypíchnout, tak k jakému návrhu to směřuji. Tak je to například to, že u výběru soudců se říká - vždyť v té komisi budou mít soudci většinu. Jenže chyták je v tom, že ty soudce vybírá Ministerstvo spravedlnosti. To znamená, že to už je samo o sobě je něco, co by podle mého soudu mělo být upraveno, kdy by mohli vystupovat například ti předsedové krajských soudů, protože ti to nyní velmi dobře zvládají. Nedělejme z nich nedostatečné, že je potřeba všechno centralizovat.
Další otázka, která vzbuzuje velké emoce, tak je ten manažerský princip řízení soudů, to znamená to manažerské funkcionářství. Jinými slovy, že s předsedou automaticky končí místopředseda toho daného soudu. To je něco, čemu zástupci, představitelé justice, říkají takzvaný "indický pohřeb", to znamená, že s mužem, manželem, odchází i manželka. A je to něco, co myslím, by nemělo být zavedeno. Rozumím těm výhodám toho manažerského principu, že si předseda vybírá svůj tým a může tedy efektivně jako funkcionář řídit ten soud.
Na druhou stranu představte si situaci, kdy předseda soudu krátce po jmenování odejde ze zdravotních důvodů a dobrý místopředseda soudu bude vlastně z tohoto titulu zbaven té funkce a bude mu odepřeno znova se o ni ucházet. To je něco, co by tam podle mého soudu nemělo být. Měla by tam být nalezena nějaká například kompromisní varianta. Že by se prostě mezi sebou dohodli a tak dále.
Mezi další chyby považuji to, že u výběru nového předsedy soudu, tak je tam poměrně velké diskrece toho stávajícího předsedy soudu. Že dává jakési hodnocení toho, jaký ten kandidát je. A myslím si, že by to tam taky úplně nemělo býti.
A další věc pro mě velmi blízká - pro mě tedy ne, spíš pro mé spolužáky z právnické fakulty - je otázka toho vstupu do justice. A sice, jestli po přijetí této novely bude vstoupit do justice tak zajímavé, jak by si možná navrhovatelé přáli. Protože tam je vlastně trojí přezkušování. My se tváříme, jakoby ten systém snad nebyl schopný odhalit někoho, kdo v rámci té justice nemá co dělat, kdo není dobrý právník, kdo není dobrý z hlediska nějakého toho rozhodování o těch věcech, které jsou svěřeny třeba asistentům a tak podobně. Ale musíme je neustále a systematicky přezkušovat. A ty zkušenosti, zatímco jsem se bavil se soudci, kteří to mají krátce za sebou, tak jsou takové, že prostě centralizované testy - a všichni jsme se s tím, myslím, setkali - centralizované testy zavání zkrátka tlakem na technicistnost, ne na praktičnost, ale na technicistnost. Bohužel tomu tak je u těchto věcí.
Ale abych z toho vyšel nějak pozitivně. Věřím, že se mi dostane sluchu ohledně jedné věci, která soudce velmi trápí a která bohužel zůstává nevyslyšena. A to je otázka řešení syndromu vyhoření. Nesmíme se už tvářit nadále, že to, že je někdo soudcem, tak to znamená, že má definitivu, že má dobrý plat a že je to vlastně docela skvělé místo, bez nějakých, řekněme, těžkostí všedního dne. Syndrom vyhoření je něco, čím soudci jsou stiženi, co je trápí a co i Soudcovská unie stále klade na srdce zákonodárcům, že by se s tím měli nějakým způsobem vypořádat.
A ta řešení už jsem předestřel mírně - může to být nějaký sabatikl, může to být nějaká podpora, například třeba rekreační činnosti nebo něco takového, nebo psychologická porada. I to by stačilo, to by bylo to nejmenší, aby při Justiční akademii fungovala nějaká služba s dobře vyvolenými psychology, kteří dokážou nějakým způsobem řešit problémy soudců, kteří musí každodenně rozhodovat a od kterých vlastně ti účastníci řízení očekávají, že když přijdou do té soudní síně, tak tam bude ten soudce, který zná ten spis, načetl si ho a který dokáže poučeně a znale rozhodnout. Syndrom vyhoření je něco, co by v tom návrhu mělo být obsaženo, nebo respektive řešení syndromu vyhoření. A věřím, že se to tam podaří dodat.
Já si dovoluji - a k tomu jsem směřoval - navrhnout prodloužit lhůtu pro projednávání o dvacet dnů, protože si myslím, že to není prostě ještě vypořádáno. Myslím si, že by zástupci Soudcovské unie k nám na ústavněprávní výbor měli zavítat. Ohledně uspořádání seminářů to v tomto období bude trochu horší. Bohužel to asi úplně nepůjde, nebo 99 lidí tedy. Ale i to si myslím, že by stálo za to získat si zkrátka vyjádření soudců, protože ten návrh takto, jak sem jde, tak si myslím, že rozhodně není nějakým finálním kompromisem a v této podobě Poslaneckou sněmovnu bezesporu neopustí. Čili navrhuji prodloužit lhůtu pro projednávání ve výborech o 20 dnů, na 80. Díky.
