Když jsem ten památný pátek šla spolu s průvodem tisíců lidí na nábřeží směrem k Národnímu divadlu a na Národní třídu, dav volal: Už je to tady! Připadalo mi to tehdy velmi smělé, protože naši rodiče i prarodiče na to marně čekali. Takže jsme měli pocit, že tady budou vládnout komunisté navždy.
A který den jsem si uvědomila, že jsme se vzbudili do svobody?
V pondělí 20. listopadu, když jsem si ráno pustila rádio a Československý rozhlas zahrál písničku Karla Kryla Martina, v níž zpíval: "Ač je to jenom dvě stě kilometrů, nebo ještě blíže, a zbývá už jen duše k proclení, na politickém barometru setrvalá níže, a dokud trvá, nic se nezmění." A v té chvíli mi bylo jasné, že na politickém barometru se změnilo všechno a že naše generace má to neuvěřitelné štěstí, že po letech nesvobody zažije i svobodu.
Samozřejmě pak bylo ještě třeba mnoho úsilí skvělých lidí, kteří po celé republice zakládali Občanská fóra, byl zvolen prezidentem původně režimem nejnenáviděnější disident Václav Havel, komunisté museli uvolnit místa v Parlamentu, aby bylo možné změnit zákony, mimo jiné i odstranit z ústavy článek o vedoucí úloze KSČ.
Je jasné, že doba svobody a demokracie pak přinesla spoustu nových problémů, protože svoboda neznamená, že vše bude dobré, ale že záleží na nás, jaké to bude. A za to nepřestanu být vděčná a vždy v tento den mám obrovskou radost.