Zastupitel Marek Doležal z TOP 09 instaluje na jednání zastupitelstva k řečnickému pultu dvoumetrové vysvědčení s velkou pětkou, kterou jeho strana vystavila Radě hlavního města Prahy… A se svou proslulou konstruktivností přicházejí Piráti, jejichž zastupitel Adam Zábranský se při interpelacích radních s konspiračním zábleskem v oku dotazuje, kdo rozhoduje o tom, kterým zastupitelům a na co se rozdávají vstupenky na akce podpořené hlavním městem.
Dění posledních dnů v Praze občas připomíná absurdní divadlo bez pointy, které jakoby se vyhýbalo skutečně závažným problémům. Na pozadí toho všeho přitom probíhají jednání, která rozhodnou o tom, zda se Praha ponoří do temného období, nebo zda se vydá směrem ke světlejší budoucnosti.
Hned na úvod se přiznám, že současná situace je se svojí nepřehledností a patovostí něco, co jsem v Praze za 13 let v pozici zastupitele nezažil. Na druhé straně je ale třeba říci, že k této situaci se už nějakou dobu schylovalo. Za posledních 5 let se v čele města vystřídalo 5 koalic, pokud tedy počítám i tu současnou koalici/nekoalici. Prohlubovala se roztříštěnost v zastupitelstvu, ve kterém se objevovala řada nových stran, což s sebou přirozeně neslo ještě více názorů a postojů. Výsledkem těch uplynulých 5 let nestability je, že PRAHA UMÍRÁ NA NESCHOPNOST DOMLUVIT SE.
V žádném případě si ale teď nechci hrát na nezaujatého pozorovatele. Jak jsem už řekl, pražským zastupitelem jsem 13 let a byl jsem jím i těch posledních pět. Nezříkám se tedy svého dílu odpovědnosti. Mohu ale také díky své aktivní účasti s čistým svědomím říci, že kormidlovat hlavní město alespoň trochu jistě a suverénně, je v posledních letech opravdu nesmírně obtížné.
Jádro problémů přitom, jak se zdá, není v různých programech politických stran, které chtějí všechny úplně něco jiného. Při nedávných jednáních TOP 09 s Trojkoalicí, ODS, nezávislými a Piráty o možné koalici prohlásil předseda zastupitelského klubu TOP 09 Václav Novotný, že průnik volebních (!) programů všech těchto stran je 85 procent. Odkud tedy plynou ty neshody, které vedení Prahy provázejí už roky? Neshody, které zapříčiňují rozpady koalic po roce jejich fungování? Proč už 4 měsíce neexistuje vládnoucí koalice?
Zásadní problém tkví v tom, že Praha za sebou dlouhodobě táhne skutečně velké problémy, které ji dohánějí a hrozí výbuchem. A popravdě řečeno doba, kdy ji doženou, se blíží. Paní primátorka může klidně v ruce mávat zelenou kartičkou a říkat, že problém Opencard je vyřešen, ale to nic nezmění na tom, že vyřešen NENÍ. Stejně tak se paní primátorka může tvářit, že současná Rada funguje, ale nic to nezmění na tom, že funguje jen velmi omezeně a není schopna řešit skutečné problémy jako například tendr na svoz komunálního odpadu, dostavbu vnitřního okruhu nebo územní plán.
Některé z těchto problémů za sebou Praha táhne i deset let. Dnes jsme v situaci, kdy na správná rozhodnutí je už příliš pozdě. Praha může udělat jen špatná rozhodnutí, ale i ta musí nutně udělat, protože úplně nejhorší možností je, že neučiní rozhodnutí žádná.
Úkolem budoucího vedení města tedy bude vybírat ta nejméně špatná rozhodnutí, která mohou ještě běh věcí zvrátit. V první fázi to ale nebude nic pozitivního, což všichni zúčastnění dobře vědí. V koaličních jednáních tak bohužel velmi netypicky hraje roli také to, že se někteří nechtějí této odpovědnosti ujmout naplno, chtějí převzít jen její část, a někteří ji nechtějí převzít vůbec a chtějí být nadále těmi, kteří si na nevyhnutelných špatných rozhodnutích budoucího vedení vyrýžují politické body. To je ale cesta do pekel.
Praha naopak nutně potřebuje co nejširší dohodu zainteresovaných stran, které si uvědomí, že časy politických půtek a neúčelné kritiky musí skončit, aby Praha mohla v následujících dvou a půl letech fungovat. Je zapotřebí se domluvit, potlačit svá ega a ty hořké pilulky, které na vedení města čekají, spolknout společně namísto toho, aby jedni polykali a druzí je za to ještě kritizovali.
Vedení Prahy se v těchto dobách musí stát mnohem více krizovým managementem než politickou koalicí, ve které si jdou všichni po krku, a do zad jim při tom bodá opozice. A to vše dříve, než pomyslné hodiny namísto „za pět minut dvanáct" začnou ukazovat „pět minut po dvanácté". Ta doba se bohužel rychle blíží.
