Ale Istanbulská úmluva jen těžko pomůže v boji proti domácímu násilí. Za to však obsahuje několik nebezpečných věcí, o kterých samozřejmě protagonisté taktně mlčí. A i já se přiznám, že s naprostou většinou obsahu Úmluvy souhlasím, zároveň je ale důležité si přiznat, že vše reálné - všechna trestněprávní hmotná ustanovení - týkající se boje proti domácímu násilí, co po nás Úmluva požaduje, už v právním řádu máme. A nebráním se diskuzi o zpřísnění, jsem pro, ale ani k tomu Istanbulská úmluva nepomůže. To si totiž musíme odmakat sami, vlastními zákony, ne ratifikací ideologické úmluvy.
Ďábel je ale skrytý v detailu.
Istanbulská úmluva je plná ideologického balastu, který prostě do našeho právního řádu nepatří. Tak například:
Článek 8: povinnost státu „přidělit přiměřené finanční a lidské zdroje pro náležité uplatňování integrované politiky, opatření a programů zaměřených na prevenci a potírání veškerých aktů násilí spadajících do působnosti této úmluvy, a to i těch, jež zajišťují nevládní organizace a občanská společnost.“
Takže ve skutečnosti se stát zaváže k nalévání peněz organizacím, které si na těchto bohulibých tématech postaví svůj byznys.
Článek 12: „Strany podniknou nezbytná opatření pro podporu sociálních a kulturních vzorců chování žen a mužů s cílem vymýtit předsudky, zvyky, tradice a další praktiky, jež jsou založeny na předpokladu podřízenosti ženy anebo na stereotypním pojímání rolí žen a mužů.“
Pod to mohou různí aktivisté schovat opravdu cokoliv. Dotkne se to i tradic, jako je velikonoční pomlázka? Jak čtu text Úmluvy, tak ano, protože Čl. 12 dále říká: „Strany se zasadí o to, aby žádný akt násilí ve smyslu této úmluvy nemohl být ospravedlňován kulturou, náboženstvím, tradicí či tzv. “ctí”.“
Článek 14: děti mají být ve školách poučování o „nestereotypních genderových rolích“. Co to je? Muži a ženy jsou si rovni, ale rozhodně nejsou stejní. Má to znamenat povinnou výchovu směrem k nebinárnímu čemusi? Proč navíc cpát do našeho právního řádu módní slovo „gender“? Gender není pohlaví, gender je pouhá něčí představa, kterou lze těžko právně definovat.
Článek 60: prolomení azylového práva a umožnění „genderově podmíněných žádosti o azyl“. Opět lehce zneužitelné, když si kdokoliv vymyslí, že je ve vlastní zemi pronásledován kvůli přihlášení se k genderu XY. Nedá se to prokázat. Ale tady už práci odvedlo ministerstvo vnitra, které (proč asi?) tlačilo na prosazení novely azylového zákona, která tuto podmínku obsahuje. Nehlasoval jsem pro, ale je to jen další argument, že Úmluvu ratifikovat už tedy nepotřebujeme.
A nejvíc vypovídající o Istanbulské úmluvě je, že nejsilnějším argumentům protagonistů je, že „je ostuda, že jsme ji neratifikovali“. To je argument dobrý možná tak pro aktivisty, jako právní argument ale neobstojí.
Právní normy nemají být platformou pro deklaraci ideologických klišé a floskulí, těch je však Istanbulská úmluva plná.
Proto nejsem pro její ratifikaci. Zároveň ale podporuji snahy na posílení zákonné ochrany obětí násilí a je dobře, že přesně na tom ministerstvo spravedlnosti vedené Pavlem Blažkem pracuje.
